MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Každý prostor pro knihy je v médiích vzácný. Místem, kde se literatuře tradičně věnují nejvíc, je Český rozhlas Vltava. V sobotní Víkendové příloze o knihách mezi jinými pravidelně referuje i literární redaktor a vydavatel Zdenko Pavelka.
MeziŘádky 1. 6. 2019
Dnešní tipy patří českým autorům.
Zaujal mě román Marka Epsteina Dravec, který stojí za přečtení nejen proto, že se dotýká společensky živého tématu. Epstein knižně debutoval před třinácti lety novelou Ohybač křížů a později vydal ještě povídky Ocucanej konec, ale hlavně se věnuje filmovým a televizním scénářům. Z nich nejoceňovanější je filmové drama odehrávající se v padesátých letech nazvané Ve stínu, v roce 2012 ho natočil režisér David Ondříček.
Román Dravec je kniha o tom, jak děsivé může být soužití s psychopatem a kam podléhání jeho násilnické povaze vede. Epstein použil osvědčenou formu tří střídajících se vypravěčských rovin. Nejpodrobnější je z nich příběh oběti, ženy doslova devastované manželem. Matku doplňuje devítiletá dcera v první osobě a její dětskou bezprostřednost střídá vypravěčem líčený pohled muže, krutého manžela té první a otce té druhé.
Už tahle kompozice napovídá, že Marek Epstein tu využívá scenáristickou zkušenost, potvrzuje ji i zrychlujícím se střídáním tří pohledů ke konci knihy. Ale nejvýraznějším rysem prózy je hyperbola, až do zdánlivé nadsázky vyhrocená expozice všech tří hlavních postav, ale i vedlejších účastníků děje. Týraná žena je k uzoufání poddajná, dcerka naivní, ale zároveň akční, a především muž je představen v děsivé podobě do sebe zahleděného šmejda.
Pozoruhodný je výsledný efekt. Ačkoliv jsou bezbrannost ženy i mužova sadistická mánie až schematicky přímočaré, jejich věrohodnost tím netrpí. Naopak právě v té vyhrocenosti jsou životné a strhávají na sebe čtenářskou pozornost. Podobně ženin zachránce, pornoherec na penzi, je postava těžko uvěřitelná, tak trochu deus ex machina, ale do vymezeného rámu pasuje přirozeně právě svou výjimečností. Jako by chtěl Epstein obrazy toho příběhu místo na plátno promítat na sítnici čtenářova oka. V téhle naléhavosti je vlastně i zřetelně formulované poslání knihy. Zlu se ustupovat nemá, je nutné se mu postavit. Tolerance natož ústupky nejsou přípustné. Není v současné české próze mnoho autorů, kteří tuhle nebo jinou jednoznačnou morální výzvu formulují s takovou otevřeností a zároveň jako dobré literární dílo.
Román Marka Epsteina Dravec vydalo nakladatelství Labyrint.
Nadsázka ještě výraznější je hlavním znakem už šestnácté knihy Miloše Urbana Kar s vysvětlujícím podtitulem Pohřební hostina za umírající město.
Tím městem jsou Karlovy Vary, kde Urban strávil gymnaziální roky a které tedy nejen zná, ale má je zřejmě velmi rád. Přesto a zároveň jistě také právě proto do Karlových Var umístil krvavou detektivku, z níž se vám chvílemi může dělat mdlo. To ale nebude dlouho trvat, protože show neboli děj pokračuje neúprosně a rychle, nenechá vás příliš otálet s bezprostředními dojmy.
O co v Karu jde. Spisovatel krimipříběhů Julián Uřídil dostane z rodných Varů anonymní dopis, jímž ho pisatel zve, aby pomohl vyřešit záhadné vraždy. Uřídil neodolá a jede, pisatele zná. Ve Varech vraždí náhle pominutí lidé stylem Hannibala Lectera a vzápětí se sami sprovodí ze světa. Uřídil se do kauzy zamotá způsobem, který by si ani v divokých snech nedovedl představit.
Urban vede vyprávění se suverenitou bravurního vypravěče, jeho zralost a formu potvrzuje nejen děj, ale i schopnost neotřelých popisů, jako například tahle momentka o karlovarském podzimním dni: ve vzduchu opar a na nebi napůl odhodlané slunce.
Vícekrát se objeví v textu smutek za karlovarskou dávnou slávou. Pro Uřídila jsou Vary, z nichž cílevědomě utekl do Prahy, městem v kómatu. Těch příčin je víc, jak ruský nájezd v devadesátých letech, tak laxní či rovnou korupční místní politikaření. V Uřídilovi město rezonuje a nepřekvapí vás, když Urban táhne příběh do rozhodování o osudu lázeňského klenotu.
Krimiromán Miloše Urbana Kar vydalo nakladatelství Argo.
Kniha Pohyby ledu, který vydala Paseka, je také detektivka ze současnosti. A její záhada je rovněž netuctově komplikovaná. I když v ní vystupují Češi, jejím klíčovým místem je grónský ledovec, kde zemře hlavní postava knihy. Jenže její smrt je ještě záhadnější. Vlastně není jisté, jak to všechno bylo ‒ zemřel Miroslav Hammer, nebo přestoupil do jiného světa?
Hammer je novinář, třicátník, tedy celkem ještě mladý muž, a díky své profesi se dostává k informacím a také je pozván na grónskou expedici, která se mu stane osudnou. Co se s ním dělo, dozvídáme se z jeho takzvaného deníku. Jenže to vyprávění pokračuje i po jeho smrti. Tedy té oficiální.
Autor líčí existenci paralelních světů v jedné ze závěrečných pasáží jako přibližování a vzdalování a že někdy je obtížné rozeznat, že jsou dva, že se rozdělily. Je to dokonce napínavý úkaz, však si to poslechněte: Předivo reality se brání, napíná, vybouluje a smršťuje, jako by chtělo nedokonale rozštěpené světy slepit zpátky.
Tím nejnapínavějším v knize není věcné rozuzlení tragédií, ale vztah jejich variant. A přitažlivost téhle konstrukce založené víc na filozofii než na slovesné hře podtrhuje autor pseudonymem. Ten zní anglicky A. Gravensteen. Jedinou informací o něm je tento krátký text na zadní předsádce: A. Gravensteen je jméno na dveřích jednoho bytu. Kdo za nimi román Pohyby ledu napsal, zůstává tajemstvím.
Román Pohyby ledu je jednou z nejpozoruhodnějších novinek české prózy letošního jara.
Mezi nejžádanějšími autorkami o podpis byla na letošním Světě knihy Alena Mornštajnová se svou novou knihou Tiché roky. Tiché roky jsou její čtvrtou prózou, předchozí román Hana se stal bestsellerem. A sama autorka je pozoruhodným objevem: první kniha Slepá mapa jí vyšla až v jejích čtyřiceti, před šesti lety. Neprovázela ji žádná reklamní akce, ale čtenáři si knihu objevili a z Aleny Mornštajnové se postupně stala jedna z nejčtenějších českých autorek.
Tiché roky jsou podobně jako předchozí prózy komorním, rodinným příběhem, pro nějž jsou zásadní charakteristikou okolnosti, doba, kdy se odehrává. Právě to je, myslím si, základem čtenářské přitažlivosti. Podobně jako kdysi uspěl Michal Viewegh s Báječnými lety pod psa, nabízí Alena Mornštajnová uvěřitelnou historii v důvěrně známých kulisách. V Tichých rocích je to odhalování rodinného tajemství, průšvihu, který se odehrál v sedmdesátých letech. A rodina, kterou postihlo trauma, je ukázkovým příkladem dobové mezaliance, tedy nerovného sňatku. Proti vůli obou rodičů se na konci padesátých let vzali syn z dělnické rodiny, v té době už úspěšný stranický funkcionář, ale zároveň i pracovitý chlap, a dcera z rodiny univerzitního profesora. Žargonem řečeno bolševik si vzal buržoustku. A kupodivu jim to klapalo. Dokud nedošlo k onomu průšvihu, který prozrazovat nebudu, protože Alena Mornštajnová má dar vyprávět příběh tak, aby jeho meandry odkrývala postupně, umí udržet čtenářovu pozornost a chystat překvapení.
A právě v tom je zřejmě přitažlivost jejích vyprávění. Nejsou to černobílé obrázky, ale barevná plátna se smyslem pro pestré, všelijak propletené osudy v příbězích psaných pěkným, srozumitelným jazykem. Jejich kompozice není jednoduše přímočará, Mornštajnová si umí pohrát s nejrůznějším prolínáním, přeskakuje z minulosti do budoucnosti, ale vždycky tak, aby se v těch propletencích čtenář neztratil. Jestliže pro mne před šesti lety byla prvotina Slepá mapa objevem, dneska je Alena Mornštajnová autorkou, která udává v české próze tón. Kvalita a čtenářský zájem nejsou v protikladu.
Román Aleny Mornštajnové Tiché roky vydalo stejně jako její předchozí knihy nakladatelství Host.
3.9.2019
