Paperback Nabarveného ptáčete s filmovou obálkou vychází 19. 8.
Jerzy Kosinski,Tomáš Weiss
Příběh "Nabarveného ptáčete" se odehrává na blíže nespecifikovaném venkově kdesi ve východní Evropě. Malého chlapce sem posílají rodiče, kteří se před válkou aktivně účastnili protinacistického hnutí a teď se bojí o osud svého dítěte. Zaplatí proto nemalý obnos člověku, který má jejich synovi nalézt náhradní rodiče.
V nastalém zmatku války však s oním člověkem ztrácí kontakt, navíc po dvou měsících umírá chlapcova pěstounka, a tak je šestileté dítě nuceno protloukat se životem úplně samo. Celou situaci navíc komplikuje chlapcův zjev - má černé vlasy a oči, tmavou pleť - a tak je vesničany, kteří díky tomu, že se berou mezi sebou navzájem, vypadají všichni stejně - mají světlou pleť, vlasy i oči - považován za židovské dítě nebo cikánského zmetka. Chlapec nikde dlouho nevydrží a je nucen putovat od vesnice k vesnici. Během těchto strastiplných poutí je svědkem mnoha obludných krutostí, kterých se vesničané dopouští nejen na něm samém, ale i na sobě navzájem. Tyto hrůzostrašné zážitky deformují chlapcův vnitřní svět, a tím pádem i jeho morálku.
ukázka z čtenářského deníku na cesky-jazyk.cz
Kapitola první
V prvních týdnech druhé světové války, na podzim roku 1939, poslali rodiče svého šestiletého chlapce z jednoho velkého města ve východní Evropě do bezpečí jedné vzdálené vesnice. Podobně na tom byly tisíce jiných dětí.Jakýsi muž, který cestoval na východ, přistoupil za dosti značný obnos na to, že najde pro dítě náhradní rodiče, kteří by se o ně dočasně starali. Rodiče neměli příliš na vybranou, a tak mu chlapce svěřili. Rodiče věřili, že nejlepším způsobem, jak dítěti zajistit, aby přežilo válku, je poslat ho někam pryč. Protože se otec dítěte před válkou angažoval v protinacistickém hnutí, museli se oba rodiče skrývat, aby se vyhnuli totálnímu nasazení v Německu nebo uvěznění v koncentračním táboře. Chtěli svoje dítě zachránit před hrozícím nebezpečím a doufali, že se nakonec znovu sejdou.Následující události však jejich plány zvrátily. Za okupace a ve válečném zmatku, kdy docházelo k neustálému přesunu obyvatelstva, rodiče ztratili spojení s mužem, který jejich dítěti našel prozatímní domov na vesnici. Museli se smířit s tím, že svého synka možná už nikdy nenajdou. Mezitím chlapcova pěstounka dva měsíce po jeho příjezdu zemřela a opuštěné dítě putovalo samo od vesnice k vesnici. Někdy mu lidé poskytli přístřeší, jindy ho odehnali.Vesnice, kde mu bylo souzeno prožít následující čtyři roky, měly jiné etnické složení než kraj, ve kterém se narodil.
Místní sedláci žili v izolaci a brali se mezi sebou. Měli světlou pleť, plavé vlasy a modré či šedé oči. Chlapec měl olivovou pleť, tmavé vlasy a černé oči. Mluvil jazykem vzdělané vrstvy, kterému venkované na východě pramálo rozuměli. Považovali ho za ztracené cikáně nebo židovské dítě a poskytovat za Němců přístřeší cikánům nebo židům, jejichž místo bylo v ghettech nebo koncentračních táborech, znamenalo vystavit jednotlivce i celé obce tomu nejtvrdšímu trestu.Vesnice v tomto kraji byly po staletí zanedbávané. Nacházely se v těch nejzaostalejších a jen těžko dostupných částech východní Evropy, daleko od městských center. Nebyly tu ani školy, ani nemocnice, vzácně bylo vidět dlážděnou cestu či most, nebyla tu zavedená elektřina. Lidé žili v malých usedlostech stejným způsobem, jako dřív žili jejich pradědové a prabáby. Vesničané se svářili a bojovali mezi sebou o právo na řeky, lesy a jezera. Jediným zákonem, který tu platil, bylo tradiční právo silnějšího a bohatšího nad slabším a chudším. Jediné, co tyto lidi rozdělené na římské katolíky a pravoslavné spojovalo, byla jejich krajní pověrčivost a bezpočet nemocí, které trápily je i jejich zvířata.
Byli nevědomí, suroví a krutí, i když ne vlastní volbou. Půda tu byla špatná a podnebí drsné. Řeky, ve kterých nebyly skoro žádné ryby, často zaplavovaly pastviny a pole, která se pak proměňovala v bažiny. Rozlehlá blata a močály se zakusovaly do kraje a v hustých lesích se tradičně skrývaly bandy rebelů a psanců. Německá okupace této části země pouze prohloubila její bídu a zaostalost. Venkované museli odvádět velkou část své skrovné úrody nejen vojsku, ale i partyzánům. Odmítnutí mohlo vést k trestním nájezdům na vesnice, ze kterých pak zůstávaly jen doutnající rozvaliny.
Žil jsem v Martině chalupě a čekal jsem, že si pro mě rodiče co nevidět přijedou. Brečet nepomáhalo a Marta mému fňukání stejně nevěnovala pozornost. Byla stará a chodila stále schýlená, jako kdyby se chtěla, ale nemohla zlomit v pase. Její dlouhé vlasy, které si nikdy nečesala, se zacuchávaly a zamotávaly do nesčetných silných praménků, které se nedaly rozplést. Říkala jim čertovské cůpky. Hnízdily v nich nedobré síly, ty je stále pevněji stáčely a zacuchávaly a pozvolna prohlubovaly stárnutí. Belhala se kolem opřená o sukovici a něco si pro sebe huhlala v jazyce, kterému jsem tak docela nerozuměl. Její drobná seschlá tvář byla zbrázděná vráskami a její červenohnědá kůže vypadala jako přepečené jablko. Zchřadlé Martino tělo se bez přestání třáslo, jako kdyby jím cloumal nějaký vnitřní vítr, a prsty jejích kostnatých rukou, s klouby zkřivenými nemocí, se nikdy nepřestávaly chvět.
I Martina hlava na dlouhém vyzáblém krku se bez ustání kývala na všechny strany. Marta měla moc špatnéoči. Mhourala do světla úzkými štěrbinami posazenými pod hustým obočím. Její víčka vypadala jako brázdy v hluboko zorané půdě. Z koutků jí vždy tekly slzy. Putovaly po tváři vymletými kanálky dolů, aby se spojily se soplem, který jí visel u nosu, a s bublinkami slin, které jí tekly z úst. Vypadala jako stará, skrz naskrz prohnilá zelenošedá pýchavka, čekající na poslední závan větru, který z ní vyfoukne suchý černý prach.
Zpočátku jsem se jí bál, a kdykoliv se ke mně blížila, zavíral jsem oči. Jediné, co jsem pak vnímal, byl pach jejího těla. Vždycky spala v tom, v čem chodila. Šaty byly podle ní tou nejlepší obranou proti četným chorobám, které by čerstvý vzduch mohl přivát zvenku do místnosti. Marta tvrdila, že člověk, aby byl zdravý, by se neměl mýt častěji než dvakrát do roka, o Vánocích a na Velikonoce, a i tehdy jen zlehka, aniž by se přitom svlékal. Teplou vodu používala pouze tehdy, když chtěla svým křivým nohám ulevit od četných kuřích ok, puchýřů a vrostlých nehtů. Proto si je jednou či dvakrát týdně máčela ve vodě.
Často mě svýma starýma třesoucíma se rukama, které připomínaly zahradní hrábě, pohladila po vlasech. Měla mě k tomu, abych si hrál na dvoře a přátelil se s domácími zvířaty. Nakonec jsem přišel na to, že zvířata jsou méně nebezpečná, než se zdá. Pamatoval jsem si na příběhy, které mi o nich z obrázkové knížky čítávala moje chůva. Ta zvířata měla svůj vlastní život, lásky, rozdílné názory a hovořila mezi sebou svým vlastním jazykem. Slepice se tísnily v kurníku a praly se o každé zrnko, které jsem jim hodil. Některé se procházely v páru, jiné klovaly ty slabší. Po dešti se koupaly někde o samotě v kalužích nebo si nad vejci fintivě načechrávaly peří a rychle usínaly.Na selském dvoře se děly zvláštní věci. Z vajec se líhla žlutá a černá kuřátka, která se podobala oživlým vajíčkům na dlouhých hubených nožkách. Jednou se ke slepičímu hejnu připojil osamělý holub. Bylo zřejmé, že je nevítaným hostem. Když přistál mezi slepicemi a rozvířil přitom křídly prach, prchaly celé vyděšené pryč. Když se jim začal dvořit a za vydatného vrkání se k nim droboučkými krůčky přibližoval, zůstávaly povzneseně stát a s opovržením se na něho dívaly. Jakmile se k nim přitočil, všechny se s kdákáním rozutekly.Jednoho dne, když se holub jako obvykle snažil spřátelit se se slepicemi a kuřaty, odtrhl se od mraků malý černý tvar. Slepice se s křikem rozběhly ke stodole a ke kurníku. Černá koule padala jako kámen mezi prchající hejno. Jen holub se neměl kam schovat. Dříve než měl čas roztáhnout křídla, přibil ho mocný pták svým ostrým zahnutým zobákem k zemi a začal do něho klovat. Holubovo peří bylo potřísněné krví. Marta vyběhla z chalupy a výhrůžně mávala holí, ale jestřáb hladce vzlétl a odnesl si bezvládného holuba s sebou v zobáku.
Na zvláštní, pečlivě ohrazené malé skalce chovala Marta hada. Had klouzal a vlnil se mezi listím a komíhal svým rozeklaným ja-zýčkem jako transparentem na vojenské přehlídce. Zdálo se, že okolní svět je mu zcela lhostejný. Nikdy jsem nevěděl, zda si mě povšiml. Při jedné příležitosti se had skryl ve svém soukromém budoáru hluboko pod mechem a dlouho tam zůstal bez jídla a bez vody. Účastnil se jakéhosi podivného rituálu, o kterém ani Marta raději nic neříkala. Když se zase konečně objevil, jeho hlava se leskla jako naolejovaná švestka. Následovalo neuvěřitelné představení. Had znehybněl a jeho stočené tělo se občas mírně zachvělo. Pak klidně vylezl z kůže. Najednou vypadal hubenější a mladší. Už nekomíhal jazýčkem, ale zdálo se, že čeká, až mu nová kůže ztvrdne. Po staré, poloprůhledné kůži, ze které se svlékl, se zcela nezdvořile procházely mouchy. Marta zvedla kůži s posvátnou úctou ze země a schovala ji na tajném místě. Taková kůže měla cenné léčivé vlastnosti, ale Marta mi řekla, že jsem na to, abych chápal jejich povahu, ještě příliš mladý.
Marta i já jsme hadí proměnu sledovali s úžasem. Řekla mi, že lidská duše se zbavuje svého těla podobným způsobem a pak letí nahoru, aby přistála u Božích nohou. Po dlouhé cestě, kterou musí urazit, ji Bůh vezme do svých teplých dlaní, zahřeje ji svým dechem a pak ji buď promění v nebeského anděla, nebo ji svrhne dolů do pekla, kde se bude navěky trápit v plamenech.
Do chalupy často přiběhla na návštěvu malá zrzavá veverka. Když se najedla, hopkala jakoby v rychlém tanci sem tam po dvoře. Pošvihávala přitom ocasem, pištěla, válela se po zemi, vyskakovala a děsila všechny slepice a holuby.Veverka mě denně navštěvovala. Usedala mi na rameno, lízala mi uši, krk, tváře a jemně mě tahala za vlasy. Když si se mnou pohrála, vždycky zase zmizela přes pole do lesa. Jednou jsem zaslechl hlasy. Rozběhl jsem se k nedalekému kopci. Schoval jsem se v křoví a s hrůzou jsem sledoval, jak venkovští kluci honí moji veverku po poli. Zběsile prchala a snažila se dostat do bezpečí lesa. Kluci před ni házeli kameny, aby jí únik znemožnili. Malé zvířátko sláblo, jeho skoky byly čím dál tím kratší a pomalej-ší, až ho nakonec kluci chytli. Veverka však dál statečně zápasila a kousala. Kluci se pak nad ni sklonili a vylili na ni z plechovky jakousi tekutinu. Cítil jsem, že se stane něco strašného, a tak jsem se zoufale snažil vymyslet něco, čím bych svou malou kamarádku zachránil. Ale bylo už příliš pozdě. Jeden z kluků vytáhl z plechovky zavěšené přes rameno kus doutnajícího dřeva a dotkl se jím zvířete. Pak hodil veverku na zem, kde okamžitě vzplála. S vypísknutím, které mi sevřelo srdce, vyskočila vysoko do vzduchu, jako kdyby chtěla uniknout šlehajícím plamenům, které ji celou pokryly. Jen hustý ocas sebou ještě chvíli škubal. Malé kouřící tělíčko se svíjelo na zemi a brzy znehybnělo. Kluci vše se smíchem pozorovali a rýpali do tělíčka klackem. Moje malá kamarádka byla mrtvá, a tak jsem už ráno neměl na koho čekat. Pověděl jsem Martě, co se stalo, ale zdálo se, že nerozumí, co jí říkám. Něco si sama pro sebe mumlala, modlila se a zaklínala svými tajnými čárami domácnost, aby odehnala smrt, která, jak se zmínila, číhala opodál a snažila se vstoupit dovnitř.
přeložila Ivana Jílovcová-Fieldová
1.8.2019
