Stanislav Komárek vzpomíná raději hned
Tomáš Weiss
Stanislav Komářek (1958) má dar psát zajímavě a stručně a šedesátku považuje za ideální čas k sepsání pamětí. Nikdo neznáme „hodiny ani dne“, jak Komárek připomíná. Ano, psát paměti v plné síle a dokud si člověk něco pamatuje. Vznikly tak dvousvazkové memoáry Města a městečka.
Jedna z úvodních kapitol prvního dílu se věnuje tradičnímu zemědělství, včetně dobového zacházení lidí se zvířaty. To bylo, dávno před průmyslovými velkochovy, poměrně drsné a v případě psů a koček z dnešního pohledu vyloženě kruté. Přitom my máme tendenci na venkov našich babiček a prababiček pomýšlet jako na „ztracený ráj“, ke kterému by bylo záhodno se vracet.
Ztracené ráje nikdy reálně neexistovaly. Umísťovali jsme si je vždy dostatečně daleko do minulosti, případně dostatečně daleko geograficky, abychom si do nich mohli promítat naše zidealizované představy. Z tohoto hlediska je méně chybné si ráj projikovat do zásvětí, ač se bojím, že i tam by se při bližší prohlídce našla nějaká nevábná hromádka v rohu. Ostatně ani dnešní takzvané „přírodní národy“ nežijí se zvířaty v nějaké sladké harmonii. V jedné věci ale snad byly staré doby upřímnější: jednaly srovnatelně drsně i s lidmi. Chalupník z 18. století mlátil koně i děti v podobné míře.
ukázka z rozhovoru pro Salon Práva
Z kapitoly Uprchlický tábor:
Byl jsem, stejně jako všichni čeští spoluexulanti, přesvědčen, že odcházím v poslední moment a že v exilu strávím celý život. Kdyby mi nějaká Sibyla tehdy prorokovala, že se vrátím už za sedm a půl roku, hlasitě bych se jí smál, kdyby říkala, že se v této době v Československu obnoví kapitalismus a toto vstoupí později i do NATO a Evropské unie a Komunistická strana Sovětského svazu bude zakázána jako zločinecká organizace, říkal bych jí, že už bylo hloupých vtipů dost, a kdyby do třetice předpovídala, že za patnáct let nás bude jistý bývalý kosmonaut zastupovat v europarlamentu, asi bych jí dal facku, protože v legraci má být nějaká míra. Přitom by měla naprostou pravdu. A proto i ty, milý čtenáři, pomysli, že s největší pravděpodobností nastanou věci, kterých se vůbec nenaděješ, ba i takové, na které se ti zdá šílenstvím vůbec pomyslit…
Museli jsme se povinně zaregistrovat u jedné podpůrné organizace pro uprchlíky, na výběr jich bylo několik desítek. Ihned mne zkontaktoval Ivan Medek z American Fundof Czechoslovak Refugees a pokoušel se mne pro svou organizaci získat – neznal jsem ho, ale shoda jmen mi nějak napověděla, že by to mohl být syn generála Medka, známého legionáře. Netušil jsem, že jako chudý čerstvý emigrant má z každé získané dušičky nějakou provizi a že žádná z těchto organizací pro uprchlíky nic nedělá, takže je to prašť jako uhoď. To bych mu papír rád podepsal a mohli jsme si zajít na kávu do kantýny. Protože jsem však usoudil, že podpůrné organizace zřejmě budou něco zcela klíčového, a co se moc nabízí, představuje jistě nějakou past, asi hodinu a půl jsem se usilovně bránil a pak se zaregistroval u kterési jiné. Když jsme se pak s Ivanem Medkem v českých klubech ve Vídni potkávali (tou dobou už byl korespondentem Hlasu Ameriky), vždycky jsme se této komické příhodě smáli…
Velký lágr byl svět sám pro sebe, se svou černou ekonomikou a paralelními mocenskými strukturami, člověk se do nich zaplést ovšem nemusel. Celou řadu emigrantů k tomu vedla spíš sociální izolace a touha po společnosti, ať už byla, jaká chtěla. Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. Biologie něčemu podobnému říká preadaptace.
