Různost mezi mužem a ženou se nerovná ani podřízenosti, ani nadřazenosti
Riane Eislerová
Jedním z důsledků revize lidské společnosti z rodově holistické perspektivy (tzn. zahrnující rovným dílem obě pohlaví) je vznik nové teorie kulturního vývoje. Tato teorie, již jsem nazvala teorií kulturní transformace, předpokládá, že pod velkou povrchovou různorodostí lidské kultury existují v zásadě dva modely společnosti. Riane Eislerová: Číše a meč, agrese a láska
První, který jsem nazvala dominančním, je ten, který se s oblibou nazývá patriarchálním nebo matriarchálním a je založen na nadřazenosti jedné poloviny lidstva nad druhou. Druhý, v němž jsou společenské vztahy primárně založeny spíše na principu souřadnosti než podřazenosti či nadřazenosti, lze nejlépe nazvat modelem partnerským. V tomto modelu — počínaje nejzákladnějším rozdílem v rámci našeho druhu, rozdílem mezi mužem a ženou — se různost nerovná ani podřazenosti, ani nadřazenosti.
Úvod: číše a meč
Tato kniha otevírá dveře. Klíč, jímž je lze odemknout, byl utvářen mnoha lidmi a mnoha knihami, ale daleko více jich ještě bude muset přijít, aby byly zcela prozkoumány nesmírné možnosti, které za nimi leží. Již pouhá škvíra otevírajících se dveří nám zjevuje strhující, dosud neznámý pohled na naši minulost i na naši možnou budoucnost.
Pro mne bylo pátrání po těchto dveřích hledáním celoživotním. Velice záhy jsem si uvědomila, že to, co lidé v různých kulturách považují za dané — to, jaké věci jsou —, není všude stejné. Také se ve mně velice brzy zrodil vášnivý zájem o situace, v nichž se lidé ocitají. Když jsem byla docela malá, byl zdánlivě bezpečný svět, který jsem znala, otřesen nacistickým záborem Rakouska. Byla jsem svědkem toho, jak byl můj otec odvlečen, a když se jej matce jako zázrakem podařilo dostat ze spárů gestapa, uprchli jsme, moji rodiče a já, abychom si zachránili holé životy. Během útěku, nejprve na Kubu a nakonec do Spojených států, jsem poznala tři různé kultury, každou se svou vlastní pravdivostí. Také jsem si začala klást množství otázek, jež pro mne nejsou a nikdy nebyly abstraktní.
Proč se navzájem štveme a pronásledujeme? Proč je náš svět tak plný hanebné ukrutnosti mužů vůči mužům — a vůči ženám? Jak může být lidský tvor tak nelítostný ke svému vlastnímu druhu? Co nás to neustále pohání spíše ke krutosti než k laskavosti, spíše k válce než k míru, spíše k ničení než k tvoření?
Ze všech forem života na naší planetě pouze my lidé dovedeme obdělávat půdu a sklízet úrodu, skládat verše a hudbu, hledat pravdu a spravedlnost, učit děti číst a psát — nebo plakat a smát se. Díky naší jedinečné schopnosti představovat si nové skutečnosti a uskutečňovat je pomocí stále dokonalejších technologií jsme doslova tvůrci svého vlastního vývoje. Leč tentýž náš obdivuhodný druh usiluje, jak se zdá, o přervání nejen vlastního vývoje, ale i života vůbec na naší zeměkouli hrozbou ekologické katastrofy či nukleárního zničení.
Jak šel čas a já jsem studovala svůj obor, měla děti a stále více zaměřovala svůj výzkum a své články na budoucnost, mé zájmy se rozšiřovaly a prohlubovaly. Jako mnoho jiných lidí, i já jsem docházela k přesvědčení, že se rychle blížíme k vývojové křižovatce a že nikdy předtím nebyl směr, který jsme si zvolili, tak kritický. Ale jakým směrem bychom se měli vydat?
Socialisté a komunisté tvrdí, že kořeny našich problémů tkví v kapitalismu; kapitalisté zastávají názor, že socialismus a komunismus nás vedou do záhuby. Někteří jsou přesvědčeni, že naše problémy jsou způsobeny „industriálním modelem“, že vinu má náš „vědecký pohled na svět“. Další obviňují humanismus, feminismus nebo dokonce sekularismus, nabádají k návratu ke „starým dobrým časům“ skromnějšího, jednoduššího, religióznějšího věku.
Podíváme-li se však sami na sebe — jak nás k tomu nutí televize nebo chmurný každodenní rituál čtení novin při snídani —, vidíme, že kapitalistické, socialistické i komunistické národy jsou stejnou měrou lapeny do sítě závodů ve zbrojení a všech těch absurdit, které ohrožují jak nás, tak naše životní prostředí. Jestliže se ohlédneme nazpět do naší minulosti — na všechny ty neustále se opakující masakry a vraždění, ať už se jich dopouštěli Hunové, Římané, Vikingové, Asyřané či jiní, nebo na krutá jatka křižáků a inkvizice — vidíme, že v těchto menších, předvědeckých, předindustriálních společnostech, které tu byly před námi, bylo ještě více násilí a nespravedlnosti než dnes.
Neboť není snad pohled zpátky odpovědí na to, co přijde? Hodně se píše o Novém věku (New Age), rozsáhlé a bezprecedentní kulturní transformaci.1 Co to ale znamená ve skutečnosti? Transformace z čeho do čeho? Co by z pohledu jak našeho všedního života, tak i kulturního vývoje mohlo být v budoucnosti jiné nebo vůbec možné? Je skutečně možný přechod ze systému směřujícího k neustálým válkám, sociální nespravedlnosti a ekologické nerovnováze, k systému vyznačujícímu se mírem, sociální spravedlností a ekologickou rovnováhou? A co je nejpodstatnější, jaké změny ve struktuře společnosti by takovou transformaci umožnily?
Hledání odpovědí na tyto otázky mě vedlo k revizi naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a to se také stalo základem této knihy. Číše a meč předkládá část tohoto nového pohledu na lidskou společnost, jež se liší od většiny předchozích tím, že bere v úvahu celou historii lidstva (včetně naší prehistorie) a zároveň i celé lidstvo (jeho ženskou i mužskou polovinu).
Číše a meč skládá důkazy z oblasti umění, archeologie, náboženství, společenských věd, historie a mnoha dalších oborů do nových vzorců, které daleko přesněji odpovídají dostupným údajům, a tak vypráví příběh našich kulturních kořenů. Ukazuje, že ani válka obecně, ani „válka pohlaví“ nejsou determinovány ani bohem, ani naší biologií, a dokazuje tak, že lepší budoucnost je možná — že vlastně koření přímo v znepokojivém dramatu naší minulosti.
