Z Deana Moriartyho se stává Cody Pomeray.....
Jack Kerouac, Allen Ginsberg
"Vize Codyho jsou šestisetstránkovou povahovou studií hrdiny románu Na cestě „Deana Moriartyho“, jehož jméno nyní zní „Cody Pomeray“. Chtěl jsem se pustit do ohromného pajánu, který by sjednotil mou vizi Ameriky se slovy vychrlenými moderní metodou spontán-ního psaní. Namísto pouhé horizontální zprávy o putování na cestě jsem se snažil o vertikální, metafyzickou studii Codyho povahy a jejího vztahu k celkové „Americe“."
Jak ale Amerika vstupuje do období Vyspělé civilizace, tento pocit může být záhy překonaný a nad vlaky a rosou za úsvitu na plotech Missouri už možná nikdo sentimentální nebo poetický nebude. Tohle je mladistvá kniha (1951) a byla založena na mé víře v dobrotu hrdiny a jeho postavení jakožto archetypálního Amerického muže. Magnetofonové nahrávky, které kniha obsahuje, jsou skutečnými přepisy rozhovorů s Codym, který byl tak zhulený, že zapomněl na to, že se magnetofon točí. Z Deana Moriartyho se stává Cody Pomeray, Sal Paradise se mění na Jacka Duluoze, z Carla Marxe je Irwin Garden a tak dál, a to nejen tady, ale i ve veškeré mé další vydané i nevydané tvorbě (s výjimkou románu Město a velkoměsto z roku 1950). Mé dílo tvoří jednu ohromnou knihu, jako Proustovo Hledání ztraceného času, až na to, že mé hledání je psané v poklusu, a ne až poté, na loži ochořelého. Kvůli námitkám dřívějších nakladatelů mi nebylo dovoleno použít v jednotlivých knihách stejná jména postav. Romány Na cestě, Podzemníci, Dharmoví tuláci, Doktor Sax, Maggie Cassidyová, Tristessa, Andělé zoufalství a další jsou pouhými kapitolami celého díla, jemuž říkám Duluozova legenda. Až budu stár, hodlám sebrat všechny své knihy a opět do nich vlo-žit panteon jednotných jmen, zanechat dlouhou polici plnou knih a šťasten zemřít. To vše tvoří jednu ohromnou komedii, viděnou očima chudáka Ti Jeana (mě), jinak též známého jako Jack Duluoz, svět zběsilého počínání a pošetilosti, ale také jemné laskavosti, viděné klíčovou dírkou jeho oka.
Jack Kerouac
Dva ušlechtilí muži, Američané, zesnuli mladší, než by si rozzářené vrásčité Archetypy starých bělovousých proroků jako Whitman mohly představit. Smrt Ameriky v jejich raném zaražení — před-časné slzy — nad láskami letmo zahlédnutými, ne však vyplně-nými — ne zcela naplněný, jistý druh odtáhnutí se od milujícího Národa vzbuzujícího naděje — Larimerova ulice je stržena, zelená světla matně problikávají temnotou, Denver obstoupený válečnic-kými fabrikami Honeywell, válečnickými počítacími stroji IBM, egocentrickými leteckými základnami, Botanickými Fabrikami Usmrcujícími Mozek — Robotími budovami v centru pozvednu-tými pod srpkem luny — Malé ručky ukazovaly posunky k pupíku a kozičce, pod zadním schodištěm, před desetiletími, hledaly vzá-jemné uvolnění, chvějící se sexuální něžnost, poprvé objevenou... než začaly války... 1939, Denver, blesková mysteriózní pochopení pozemského života rozvíjejícího se na vedlejších ulicích ve Spo-jených státech — Nostalgie dokonale zachycená Jackovými Vizemi Codyho (Neal)... Mladí ze střední z Cherry protestující proti válce, s modřinami na krku od líbání, sedí & pláčou, na trávníku denver-ského Capitol Hillu, stovky duší Neala & Jacka, smrtelné a jako be-ránci, naříkají teď nad národem, 1972. Zde je smrtelná Amerika... mizející nadzemní dráhy, bufety, led-ničky, zaprášené odkládací police na klobouky zachráněné před za-pomněním... Larimerova ulice sama tento rok v ruinách, přízračná, vzkříšena Vizemi Codyho — I herna samotná zmizela, vyklidila místo parkovišti & kinu „pro dospělé“, odkaz Nealových sexuálních fantazií na lavici, když sledoval, jak Watson hraje kulečník —Touto prózou o nich uchoval pro mladší generaci, vnímavou k až rafinované staromódnosti Bowery & třicátým letům, zničeným rea-litními spekulanty ekonomiky válečného růstu, alespoň trochu po-vědomí o třicátých letech.
Nejsem přesvědčen, že je možné ubírat se v Americe dál bez toho, že bychom nejdříve pochopili Kerouacův láskyplný smutnící soucit s vyřízeným prostředím & důvěrnou Individualitou, jež byla v tomto ohledu považována za podivínství. Obejdeme-li Kerouaca, necháme stranou nesmrtelné srdce, opěvované v samohláskách prózy; knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši. Kerouacův soud o Nealu Ca-ssadym byl později potvrzen historií s Keseym.„Když jedli, viděl jsem jako při krátkém záběru jejich ústa, jako ústa minstrelů.“Chvíle vrcholné a vzrušující bohaté prózy, přečetl jsem si tuto knihu znova o 19 let později — pasáž se šabdou (zvukové vlny), „jako celé orchestry mravenců“. Popis jídla v bufetu U Hektora, homérský hymnus. „Člověk nedělá nic jiného, než že směřuje k hrobu.“ Na Ro-berta Duncana, kolem roku ’55, udělaly dojem pasáže o blýskavých náraznících odrážejících se ve skle výkladu. — „Pane, tobě drásal jsem hymny“ — nikdo jiný nic takového neříká, ani Mailer, Genêt, Céline... „stovky malých chlapců, kteří věděli o smrti“.Klaním se Jackovu upřímnému zkoumání skrytého vědomí, jak se projevuje v osamění, dívka, která jí U Hectora, úplné světové satori. Zde, tak odlišný od svého kritika P., je Kerouac přítomen ve světě samotářských přemítání, když pozoruje konkrétní udá-lost, „mysl zaťatou do předmětů“, naprosto anonymní, v jedineč-ném universu vnímání, bez nějakých mentálních manévrů rozpa-čité manipulace myšlení kteréhokoliv čtenáře (nepíše pro žádného čtenáře, pouze pro své vlastní inteligentní já) — naprosto tady, pozorující svět — nezevšeobecňuje v nějaké pracovně, ale skicuje osamocenost manhattanského bufetu — „Zrovna se elegantně vy-smrkala do ubrousku; její privátní smutná noblesa, přinejmenším navenek, jíž dává najevo sama sobě svou vlastní, formálně aku-rátní existenci...“ Nádherné historické řádky, zvonící v hlavě: „Já navěky tento pocit ztracenosti přijímám. Jsem chudák, a tak mi všechno pa-tří.“ Dokonalé proroctví, Sen v Ritzu... stovky mlaďochů v kožených bundách místo ve smokin-zích... všichni vypalovali marihuanu, v jediný divoký partě rozjíž-děli nové desetiletí“... v jediné vsuvce je prorokován celý budoucí styl Ameriky. Tahle knížka je navíc výchovou ve vnímáních mysli Člověka, „a žeru tebe,stejně jako oba dva společně žereme ztra-cenost a skutečnost, že samozřejmě nelze ničeho dosáhnout, je-nom smrti.“ A tudíž panoramatického vědomí. „Rozlehlé obklí-čení, jež o něm přemítá.“
........
ukázka z doslovu Allena Ginsberga, psaného k vydání v roce 1972
Codyho vize přeložil Josef Rauvolf
26.6.2019