Osmdesátky Jana Jindry

Kateřina Malotínová

„Smrťák“ na obalu knihy jako memento doby, která příliš nepřála životu. Děsivá figura s rozpřaženýma rukama postávající v pozadí všech rozesmátých Křemílků a Vochomůrků – vždy tušená, vlezle všudypřítomná, připravená hbitě odsekávat hlavičky rostoucí nespoutanosti a veselí. Držím v rukou „Osmdesátky“ fotografa Jana Jindry a fyzicky pociťuji tíhu pevné vazby znásobenou tíhou emocionální. Černá knižní předsádka uvozuje ponurou notu historie.

Tomáš Pospěch v úvodním textu stručně objasňuje, proč ten na svou dobu nezvyklý sarkasmus a potemnělá přímočarost. Připomíná, jakým způsobem autor odbočil od hlavního proudu (na FAMU v „osmdesátkách“ zvláště hýčkané) hravostí a vynalézavostí oplývající Slovenské nové vlny, v čem kontroverzně vyčníval, do jak kalných vod se tím vrhal. Zasazuje jeho tvorbu do širšího uměleckého i dobově specifického kontextu. V závěrečném rozhovoru se k tématu na několika stranách ještě neformálněji a detailněji vrací.

  Pro Jana Jindru bylo signifikantní, že zostřeně vnímal přidušenou atmosféru života pod poklopem normalizace, spoustu věcí nechápal, s mnohými lidmi nesouhlasil, prožíval trapnost i absurditu různých situací. Toto vnitřní napětí v mladicky vzpurném období nedokázal neventilovat. Rychle opustil nekonfliktní půdu tehdejšího společensky neangažovaného dokumentu a vzkvétajícího vizualismu. Nebýt ale nezvykle uvolněné atmosféry na FAMU, nevzniklo by pro tak nepokřivený tvůrčí rozmach úrodné podhoubí. Jan Jindra za cenu svobody pěstované na soukromém ostrůvku platil robinsonským syndromem, z něhož však udělal přednost a solitérství ještě jaksi sebemrskačsky vybrousil. Raději autenticitu než slávu.

  Už na střední grafické škole si uvědomil, že pro něj ve fotografii bude nejnosnější práce s tématy a zacílení na člověka v kulisách přirozeného prostředí. Přestože se patlal ve stejném bahně jako ostatní, dokázal se alespoň částečně vynořit a protřít si oči. Reflektoval s nepokrytou ironií, humorem a občas i s lehkým opovržením.

  Nasedá do nočního rychlíku neboli „vlaku hrůzy“ na trase Ostrava – Praha a zpět. Je to přeplněný „cikánský expres“ směřující z Košic do Děčína. Poslední šance, jak se dostat do práce nebo do školy. Čtyři hodiny prodírání se narvanými uličkami, tři exponované filmy a první úspěch, díky němuž roku 1982 na FAMU zahajuje studium umělecké fotografie u profesora Jána Šmoka a docenta Pavla Štechy.

  Právě na fakultě vzniklé hlavní fotografické cykly tvoří pomyslné tělo knihy. Jindrovo nejčastěji publikované famácké cvičení na téma „Václavák“ nás vtahuje do podsvětí hotelu Jalta. Navzdory zažitým dobovým preferencím přirozeného denního osvětlení zde uplatňuje nekompromisní blesk. Bezcitně to pálí do zvrhlých maškarád, alkoholem skolených papalášů, oplzlých taxikářů a veksláků. Je mu z toho nanic a během focení si připadá osaměle. Trochu se toho bojí, ale zároveň to touží pravdivě zaznamenat.

  V útrobách „Osmdesátek“ se ale převalují i dosud nepublikované kusy. V cyklu „Chalupáři“ netradičně čerpá z místa rituálně všedního. Kolony aut proudí v pátek z Prahy ven a v neděli večer za tmy se vrací do metropole. Opět tvrdý flash, pohledy vytřeštěných očí posádky automobilu přistižené při činu – strach, že je zase něco špatně a někdo to viděl. „Podezřelé“ pytle, kolečka a sudy na střechách vozidel. Dojem odhalující „kriminalistické fotografie“ a k tomu série pořízená z pevně zvoleného stanoviště u semaforu, pohrávání si s nahodilostí. Tento konceptuální přístup ve své době příliš nezaujal, spolužákům připadal nudný. Autor sám jeho potenciál doceňuje až s pohledem ze současnosti. Dokonce zkušenost se životem v šedi minulého režimu hodnotí jako obohacující. Více si díky němu váží současných možností.

  Na podobném, banalitu vyzdvihujícím principu, funguje „Sokolovská“ – řada záběrů zarputilých cestujícíh z eskalátoru v dnešní stanici metra Florenc, mechanicky komponovaných do pole hledáčku.

  Příjemně oživujícím prvkem knihy je několikeré uplatnění protilehlých rozkládacích stran, na nichž tato banalita variující v náhodně generovaných proměnách díky „filmovému“ řazení snímků dobře vynikne.

  Atmosféra tematického souboru „Jižní Město“ ve své bizarnosti silně připomíná estetiku rodícího se sídliště „Panelstory“ Věry Chytilové. Střídá ji trapně potupný „Přijímač“ – většinou kompromitující záběry z vojny vytvořené jen díky autorovu pověření starat se o útvarovou fotokomoru.

  Z „Osmdesátek“ vystupujeme s dlouho očekávanou úlevou cyklem „Sametová“ a porevolučním „Odchodem sovětských vojsk“, kde už se autor nemusí proškrabávat do skrytých vrstev. Vše se totiž tak nějak samovolně dere na povrch, vyhřezává do ulic, chystá se k odjezdu a odletu, mísí se s cigaretovým dýmem marlborky.

  Sbohem a bylo-li to všechno naposledy, zbyla jen černobílá vzpomínka na tuhém matném papíře – výsledek spolupráce s Vladimírem 518 a nakladatelstvím BiggBoss. Texty jsou publikovány v češtině i angličtině.

Kateřina Malotínová, autorka je kustodkou v Centru současného umění DOX

Osmdesátky

Jan Jindra, ...

660 Kč