Žádné plány, žádné hotely, nic jistého....

Tomáš Weiss

Moderní lovestory. Co všechno může znamenat Nalehko? Málo oblečený, téměř bez zavazadel...ale taky je tam cítit něco jako lehkovážnost, nezabezpečenost, dokonce ta nepřirozená možnost moderního světa, jet na druhý konec světa, do jiné kultury, do jiných geografických podmínek jen s kartáčkem na zuby a bankovní plastovou kartou s čipem v zadní kapse kalhot.

STAV BEZTÍŽE
„Znáš toho chlápka, se kterým vyrážíš?“ Jaime na mě pohlédl zpětným zrcátkem. Oči měl
ukryté za tmavými slunečními brýlemi, ale poznala jsem, že  si  mě  dobírá.  „Chlápek“,  se  kterým  jsem  se  chystala odjet, byl jeho starý spolubydlící z univerzity Jeff, který seděl přímo vedle něho ve volvu na místě spolujezdce. Projížděli jsme betonovým bludištěm ranní houstonské dopravní špičky na cestě k Mezinárodnímu letišti George Bushe, odkud jsme měli s Jeffem odletět.
„Jaime, nech toho,“ozval se Jeff. Prohlásil to s náznakem úsměvu jako napomínající matka, která se však pokouší skrýt pobavení z dětského přestupku.
 „Jen tak se ptám,“ pokračoval Jaime, kterého to nijak neodradilo, „protože jako jeden z mála lidí, kteří měli – nebo  budou  mít  –  to  ,potěšení‘  s  tebou  vycestovat do ciziny, si podle mě zaslouží vědět, do čeho jde.“ Spustil jednu ruku z volantu, jemně dloubl Jeffa loktem do žeber
a čekal na odpověď. Znáš toho chlápka, se kterým vyrážíš? Nevěděla jsem jak odpovědět, a proto jsem se vyjádřila vyhýbavě. „Měla bych snad o něm něco vědět?“
 „Kolik hodin jste spolu strávili?“ pokračoval v dobírání Jaime. „Vsadím se, že se Jeff, zapomněl‘ zmínit o tom, jak si jednou vytrhl z paže hadičku s fyziologickým roztokem a utekl z jisté pařížské nemocnice, jako by prchal z vězení. Bylo to ráno po svátku dobytí Bastilly. Proběhl chodbou v té krátké papírové košilce. Však víš, té, ze které ti kouká zadek. Ani se nezastavil, aby se oblíkl – jen se vyřítil ze dveří, aby chytil první let z Francie.“
„Jaime, přestaň !“ vykřikl Jeff s hraným zděšením. „To bylo před dvaceti lety. Tenkrát jsme na tom byli jinak.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ odvětil Jaime a pokrčil rameny. „Řekněme, že v následujících třech týdnech si pořádně proberu svůj růženec.“
Seděla jsem na zadním sedadle a prsty si pohrávala s vyšívaným lemem šatů. Na obzoru, za rozestavěnými pozemky a prázdnými  betonovými  plochami,  jsem  viděla  řadu titěrných letadel zvedajících se do zamlženého východu slunce. Blížili jsme se k letišti. V několika hodinách mé letadlo, či spíš naše letadlo, bude rolovat po ranveji. Byla to správná  otázka:  Opravdu  znám  toho  člověka,  který bude sedět vedle mě, až se kola odlepí od země?
Ano a ne. Věděla jsem, že Jeff je profesor přírodních věd a Texasan šesté generace s divokými záblesky v očích. Pamatovala jsem si, že jsem si pomyslela Aha, to jste vy, když jsem ho spatřila poprvé. Bylo to, jako kdybych narazila na starého kamaráda. Věděla jsem rovněž, že náš vztah eskaloval po pouhé jedné tequile a podobal se jízdě na nějaké pouťové atrakci. Věděla jsem, že má rád čokoládu s krystalky mořské soli. Věděla jsem, že byl šest let ženatý, a teď už dva roky s manželkou nežije. A že má pětiletou dceru se světlehnědýma očima. Věděla jsem, že žije nekonvenčně jako stěhovavý pták a místo na jih létá na zimu na sever. Věděla jsem o něm rovněž, že je výbušný provokatér, ale Tupacova „Dear Mama“ ho rozplakala, a že občas zastaví auto a jemně odnáší ze silnice mrtvé kočky. Pokud něco takového existuje, je to šprýmař s měkkým srdcem. O  víkendech  jsme  lehávali  v  mé  posteli  a  vymýšleli  za vlasy přitažené příběhy. Hovořili jsme o tom, jak se naše cesty zkřížily v jiných tělech a dobách. Možná byl kdysi kočkou calico, která předla v mém klíně. Nebo vyloupil můj dostavník na cestě do Flagstaffu. Nebo jsme si hřáli ruce nad stejným ohněm za jedné studené noci v mongolské stepi. Třeba jsme jednoho dne letěli kosmickou
lodí přes vesmírný předěl, jako je v písni starého lupiče.Tak dobře, Amore, webové stránky, na kterých  jsme se seznámili, měly algoritmus černé skříňky, která zjevně podporovala naši  chemii  v  tomto  životě.  Našim  online profilům  bylo  přiděleno  štědrých 99 %  kompatibility (přestože jsem věděla jen to, že metrika vznikla v kotli okvětních lístků růže a loken vlasů cherubína). Ať už to bylo  jakkoli,  to  číslo  mi  dodalo  větší  sebedůvěru, když jsme  po  pouhých  čtyřech  týdnech  zjistili,  že  sedíme u mého kuchyňského stolu v ranních nedbalkách, pozorně hledíme na monitor mého laptopu a jsme jen jedno kliknutí  od  rezervace  dvou  jednosměrných  letenek do Istanbulu a dvou zpátečních letenek z Londýna.
Ta cesta byla jeho nápad. Měl už v plánu zaletět při svém  každoročním  výletu z Istanbulu  do  Londýna, ale v průběhu minulého týdne se jeho „Poletím do Istanbulu“ změnilo v „Poletíme do Istanbulu“. Takhle to skončilo, když jsme se hrbili nad mým stolem, abychom nakonec
klikli na rámeček „koupit“.
„Mohla by to být obrovská chyba,“ prohlásila jsem. „Odletět s chlapem, se kterým ses nedávno seznámila přes internet?  To je to nejhorší, co by se mohlo  stát?“ otázal se a položil mi ruku kolem pasu, jako by to byl náš starý zvyk. Bezstarostně jsme se rozesmáli a on kliknul. V té době se mi nezdálo nerozumně bezhlavé odcestovat na opačný konec světa po tak krátkém vztahu. Možná  riskantní,  ale  nikoli  bezhlavé. Jeff byl jeden z těch vzácných mužů, kteří se jednoduše objevili a zaujali své místo, jako kdyby to pouto vždy existovalo a on to jen potvrzoval ve své aktuální tělesné formě. Úvodní řeči jsme mohli vypustit a rovnou se vrhnout do dobrodružství. Na druhou stranu, i kdybychom spolu měli zahynout na nějakém škuneru z 18. století, byly zde praktické detaily, jimiž bylo třeba se zabývat. Potřebovali jsme zjistit, jaká jsou naše současná vtělení od chvíle, kdy jsme opustili dělohy našich matek. Byly zde historky, které bylo třeba si převyprávět, a bezčasí, které bylo nutné zaplnit: rodokmeny  a  příbuzenstvo, minulí milenci a milenky, stará zranění, dlouho tajené rozmary, zdroj rozeklané jizvy na spodku jeho zad, původ mého křivého úsměvu.
Jedna věc byla zaručená: cesta z nás vypáčí příběhy. Cestování, se vší báječnou dezorientací, s veškerými změnami časových  zón,  cizími  panoramaty  a  nesrozumitelnými jazyky, opotřebuje lidi až na jejich syrové, špinavé (někdy opilé,  někdy  nemocné) spodní  vrstvy. Jestliže na Jeffa číhala v jeho minulosti eskapáda z pařížské nemocnice (a bůhví, co ještě), měla jsem svoji vlastní truhlu tajemství, která jen čekala, až se dostanou ven. Jaime by se měl zeptat Jeffa, jak dobře zná on mě.
*   *   *

„Mám za sebou jednu menší duševní krizi,“ přiznala jsem záhy v milostné korespondenci s Jeffem. Byla to jen opatrná  zmínka,  zasunutá  do  toku  bezostyšného  flirtování. Nevadí mi to, odepsal, přestože jsem nepřišla s jemnějšími detaily – o tom, jak jsem po promoci spadla do králičí nory a jak jsem z ní teprve poměrně nedávno zase vylezla. Když jsme si zarezervovali letenky, neprozradila jsem mu, že výlet do Istanbulu bude první větší cesta, na kterou se po letech cítím. Zamlčela jsem mu sladký zázrak, že po dlouhé době opustím nejen zemi, ale i omezený prostor svého pokoje. Neměl ani tušení, jak hladovím po životě poté, co jsem se dostala z dva a půl roku trvajícího duševního zhroucení.
Nevěděl, že dosud sleduju realitu svého zotavování, které jsem  neočekávala, a že výlet do  Istanbulu bude součástí mnohem většího ryzího, ničím neomezeného hladu: Nemáš co ztratit, jeď, pusť se do světa, přijímej rizika, vrať na vyhublo kostru trochu masa.
Pouze takto vyhládlá žena by souhlasila s oním typem letního výletu, který Jeff nenuceně popsal ve svém třetím milostném e-mailu (dlouho předtím, než znal moje příjmení nebo věděl, jestli skutečně vypadám jako vážná dívka s trochu křivou pusou na mé profilové fotce). Jeff
nejezdí na normální letní dovolenou. Žádné balíčky do resortů nebo cabany se střechami z palmového listí. Létal z jedné země do druhé bez zamluvených hotelů, bez rezervací  a itinerářů  cest  mezi  letištěm  A  a  letištěm  B. V mých očích byl už noční let dost velké dobrodružství, ale pro Jeffa to byl jen začátek. Obvykle nastupoval do letadla bez zavazadel, jen s platební kartou, nabíječkou na iPhone a pasem, zastrčeným do zadní kapsy. To, co
se dělo pak, si každý už může domýšlet.
Potulovat se po světě nalehko,  bez  kufrů,  byl  jeden z radikálnějších nápadů, které přistály v OkCupid schránce (společně s nabídkami BDSM sexu a manželství), ale hned  jsem  ho  nezavrhla.  Řídila jsem se svojí  mantrou po zotavení, kterou jsem převzala z Rilkeho sbírky
Kniha hodin. „Ať se ti přihodí cokoli,“ napsal. „Krása a hrůza.“
V  prvních  čtyřech týdnech  randění  vymykajícího se jakékoli definici jsme s Jeffem podnikali víkendové jízdy za krásou koberců volně rostoucích  květin v kopcovité krajině  a  dlouhé,  nesystematické  procházky odlehlými údolími  Austinu. Na seznamu jsme si zaškrtli i hrůzu,  když mě Jeff jednoho sluncem rozpáleného odpoledne požádal, abych se s ním vydala na výlet nalehko. Návrh přišel bez varování, když jsme přecházeli most přes Congress Street. Prohlížela jsem si právě kajaky rozházené po Lady Bird Lake jako cukroví, když náhle prohlásil: „S tou mapou jsem nežertoval. Měla bys jet se mnou.“
Když pronesl tato slova, zastavil se mi dech. Jeff  cestoval od roku 1996 a ze sedmdesáti zemí, jejichž razítka zdobila jeho pas, odjel do šedesáti úplně sám. Cenil si své svobody pohybu jako si republikán z Tea Party cení ústavního práva nosit zbraň. Nechat batohy a kufry doma bylo šokující, ale ještě víc mě šokoval fakt, že mě vůbec požádal, abych jela s ním. Síla jeho přání mi připomněla scénu z knihy Láska za časů cholery, kdy Florentino Ariza sdělí Fermině Daze, žeji bude celý život milovat, a Fermina, plná pochybností, jde za tetou Escolásticou, která jí vášnivě radí: „Řekni mu ano. I kdybys umírala strachy, i kdybys toho měla později litovat, protože ať už uděláš cokoli, budeš po zbytek života litovat, žes ho odmítla.“
Měla jsem spoustu důvodů říci ne – „Vždyť tě pořádně neznám, Jeffe, můj příjem se neustále pohybuje kolem hranice chudoby, ještě jsem se pořádně neuzdravila“ –, a přesto mi z úst vylétla slova, jako by měla vlastní křídla:
„Ano, jdu do toho.“ Bylo to instinktivní, fyzické „ano“ – na úrovni kostní dřeně, vnitřnostmi řízený úsudek, který předháněl rychlost myšlení. I kdybych toho měla později litoval.

přeložil Viktor Faktor

Nalehko

Clara Bensenová

179 Kč