Skutečnost úplně popsat nelze
Radovan Charvát
V románu Anglické roky autor Norbert Gstrein (1961) sice použil ke stavbě napínavého příběhu historicky doložitelných skutečností, ale zvolené téma židovských uprchlíků a internačních táborů v Anglii je jen pozadím vlastní románové koncepce s překvapivou záměnou dvou osudů, k níž zřejmě tehdy v nejednom případě docházelo. Přinášíme ukázku z doslovu překladatele Radovana Charváta.
Doslov (ukázka)
Co je fikce, co skutečnost?
Norbert Gstrein (1961), Hamburčan narozený v Tyrolích, četl někdy kolem roku 2000 v pražském hotelu Evropa pasáže ze svého právě vydaného a kritikou velmi příznivě přijatého románu Anglické roky (Die englischen Jahre, Suhrkamp 1999) o osudech židovského emigranta z Vídně Gabriela Hirschfeldera a potopení lodi Arandora Star v červenci 1940. Nikdo tehdy netušil, že tato v mnoha ohledech pozoruhodná kniha u nás vyjde až po dvaceti letech. Autor na sebe upozornil už prvotinou Jeden (Einer, 1988) a postupně následovalo dalších dvanáct titulů, které se setkávaly střídavě s kladným přijetím i méně příznivou kritikou, recenze zdůrazňovaly znamenitě zvládnutý jazyk a výjimečnou, třebaže složitě pojatou formu, neopomíjely se však zmínit i o zřejmě záměrné neprůhlednosti děje. Jedním z nejzajímavějších námětů všech dosud publikovaných děl, který čtenářům nabízí právě tato kniha, je bezesporu vylíčení napjaté situace kolem náletů na anglická města v roce 1940 a neutěšených poměrů v tehdejších internačních táborech, kam tribunály pátrající po nepřátelských živlech posílaly na začátku války kromě sympatizantů s nacisty i mnohé italské starousedlíky v Anglii a židovské uprchlíky. Příběh utečence z Vídně, který se stal po válce známým exilovým spisovatelem, však v sobě skrývá nejednu záhadu spojenou s pravou identitou protagonisty-dvojníka.
Umíráte, věřte mi, umíráte
Dodnes existují rozporuplné názory na to, zda je možné a přípustné zvolit si pro román či jakýkoli literární text téma vyhlazovacích táborů či válečných událostí, jako bylo třeba spojenecké bombardování Německa, nálety na Londýn nebo boje u Stalingradu. Opodstatněnost námitek je zřejmá: nikdo si to totiž nedokáže doopravdy představit, nikdo věrně popsat, každé vylíčení je pouze výsledkem vlastní představivosti, a tudíž pouhou osobní výpovědí, která zůstává přinejlepším na půli cesty. Slovy Kateřiny o bombardování Londýna v Gstreinově románu: „ale vy nevíte, jaké to je, když nad vámi vysadí motor rakety a vy čekáte jen na to, až dopadne,“ řekla a přešla v šepot. „Přísahám vám, že umíráte v tom nastalém tichu, které slyšíte i za největšího hluku.“ Neznamená to, že takové téma by nemohlo posloužit za základ příběhu, který může být čirou fikcí, může být znamenitě napsán a literárně na výši. a přesto tu zůstává neodbytná otázka: Je přípustné využívat jistých historicky doložitelných příkladů nelidskosti a tragédie pro účely literární fikce? Existují tu nějaké meze?
Styl a volba témat románů Norberta Gstreina byly od počátku předmětem vzrušených literárněkritických i mediálních debat: zatímco v případě Anglických roků (1999) jde podle některých recenzí bezpochyby o vynikající román, ale zároveň o ne úplně důvěryhodný popis života v internačním táboře na ostrově Man a napjaté situace v bombardovaném Londýně, v souvislosti s románem Řemeslo zabíjení (Das Handwerk des Tötens, 2003) se někteří recenzenti pozastavovali nad tím, že při líčení problematicky pojímaného zpravodajství z válečných konfliktů na Balkáně devadesátých let zneužil osobní tragédie svého známého, německého válečného dopisovatele Sternu Gabriela Grünera, který přišel roku 1999 nedaleko kosovského Prizrenu o život, a Gstrein jej ke všemu ještě v knize zobrazil v nepříliš příznivém světle. autor se bránil v publikaci Komu patří příběh? (Wem gehört eine Geschichte?, 2004) a kromě jiného poukazoval i na podobné narativní postupy u W. G. Sebalda, Uweho Johnsona, a především Danila Kiše. Extrémním příkladem nepřípustnosti zneužití válečných událostí k dosažení určitých cílů ve vlastní tvorbě se pak stala kniha švýcarského autora Benjamina Wilkomirského Zlomky. Z dětství 1918–1945 (Bruchstücke. aus einer Kindheit 1918–1945, 1995) o dětství chlapce deportovaného z Lotyšska do Majdanku a Osvětimi, který přežije a je adoptován curyšskou rodinou. V doslovu autor ujišťuje, že se vypsáním vlastních traumatických zážitků snažil terapeuticky překonat své úděsné vzpomínky z minulosti. Byl ale nakonec odhalen jako učitel hudby Bruno Dösseker (roz. Grosjean), který pochází ze švýcarského Bielu, Osvětim poznal jen jako turista a kromě jiného čerpal ze židovských zdrojů o šoa. Líčit literární fikce jako pravdivé a prožité autobiografické zážitky odpovídá bezpochyby běžné narativní praxi, u Dössekera však šlo o snahu vymámit ze čtenářů emocionální účast s osudy obětí šoa. Je nesporné, že Norbert Gstrein, který byl sám kritikem nevěrohodného příběhu Předčítač (Der Vorleser, 1995, 2008 dokonce zfilmován) zručného německého autora Bernharda Schlinka, jenž se dočkal naprostého odsouzení židovských obcí i liberálního tisku po celé Evropě pro svou nepřípustnou a posledním trendům devadesátých let zcela poplatnou, vykonstruovanou relativizaci nacistických vin za války i před ní, jejímž cílem nebylo než se svézt na vlně populárního společenského trendu proti instrumentalizaci německé kolektivní viny, se podobných postupů nedopustil. Anglické roky jsou poutavým literárním vylíčením osudů několika postav za druhé světové války, jež v nás vyvolávají téměř autentické pocity skutečnosti a díky pohledu z několika stran se jí co nejvíce přibližují.
Skutečnost úplně popsat nelze
Gstrein je totiž přesvědčen, že skutečně pravdivě a autenticky nelze popsat žádnou skutečnost, a volí proto ve svých textech způsob multiperspektivní narace, aby se realitě přiblížil co nejvíce. Nechává tudíž příběh vyprávět několika různými postavami na různých narativních rovinách, aby si čtenář sám poskládal pravděpodobný děj a učinil si o něm co nejvěrohodnější představu. V románě Anglické roky je klíčovou vypravěčkou mladá sekundářka z vídeňského sanatoria na Baumgartner Höhe, která čtenáře provádí spletitou cestou Hirschfelderova osudu, opírajíc se přitom i o vzpomínky jeho tří žen, Kateřiny, Margarety a Madeleine. Zbytek obstarává Hirschfelderův nepřímý vnitřní monolog, odvíjející se místy až v příliš dlouhých a spletitých větách, který ovšem patří zejména v 7. kapitole o Hirschfelderově tragickém konci na torpédované lodi Arandora Star k vrcholům knihy.
20.6.2019
