Jan Vladislav výtečným esejistou
Josef Rauvolf
Více než jedenáct set stran imposantního svazku esejí, studií a kritik Eseje Jana Vladislava je dílem, jež jen potvrzuje autorovo přední místo v naší poválečné literatuře.
Překvapí při pouhém prolistování hned několik věcí – první, samozřejmě, kdy na to všechno vlastně bral Vladislav čas, vždyť se přece musel nějak živit (mimo jiné překládáním), a to jak před vynucenou emigrací v roce 1981, tak v pařížském exilu, kromě toho byl do svého odjezdu velice aktivní v samizdatu, vedl edici Kvart, zkrátka, jistě silně zaneprázdněný. Zvláště uvědomíme-li si, že tento svazek není prvním, nabízejícím Vladislavovu esejistiku, ale hned čtvrtým. A to ještě další texty čekají na vydání...
Zadruhé, překvapí Vladislavův rozmach, ač profesí romanista, píše i o autorech dalších jazykových oblastí, a samozřejmě o literátech českých. Další věc, která překvapí – neměla by to ale být spíše samozřejmost, jako je tomu právě u Vladislava? – je vysoká jazyková úroveň, Vladislav píše skutečně krásnou češtinou. Zatřetí potěší vnitřní konsistence, tedy jak do neuhýbání od vlastních kritérií, tak i vysoko nasazená laťka, a to již od prvních příspěvků, které ve svazku pojatém chronologicky začínají letopočtem 1946 – to bylo Janu Vladislavovi třiadvacet. A již měl, vlastně, jasno.
V čem? Inu, ve věcech, jež by měly být každému esejistovi či publicistovi samozřejmé, tedy že rozpozná kvalitu od šuntu, že se nebude bát rýpnout do bolavého, psát že bude podle svého svědomí. Prosté, že... Ovšem, kolik takových dnes máme?
Vraťme se ale ke knize samotné. Jak již bylo naznačeno, Jan Vladislav píše především o autorech italských a francouzských, a lze jen uvítat, že také o autorech, kteří nejsou u nás tak známí, pokud tedy vůbec – plní tak roli člověka, otevírajícího dveře k neznámým zákoutím obou literatur, a to i v případě, že dotyční nejsou u nás dosud přeloženi. V tom případě jsou Vladislavovy eseje ještě cennější, díky jeho erudici a rozhledu, kreditu, můžeme brát jeho texty za tipy k dalšímu rozšiřování vlastních znalostí. Což platí dvojnásob o textech, psaných pro samizdat.
Vladislav ale píše také o autorech u nás dostatečně známých i překládaných, ale činí tak vždy velice objevně, nepřežvýkává známá fakta, naopak přichází s novými pohledy, informacemi.
Samozřejmě můžeme vystopovat Vladislavovy lásky, ať mezi domácími či zahraničními autory, velice zjaímavý je například esej věnovaný Borisi Pasternakovi, stejně tak stojí za připomenutí Vladislavův pohled na Jiřího Koláře či Václava Černého, nelze nezmínit texty o Charlesi Baudelairovi, Arthuru Rimbaudovi, Dantovi či téměř neznámému Dino Campanovi... a tak bychom mohli úpokračovat, není však proč suplovat jmenný rejstřík či obsah.
Svazek Eseje Jana Vladislava obsahuje, jak se dočteme ve vyčerpávající ediční poznámce (a musíme zmínit i podrobnou vladislavovskou bibliografii), všechny dosud knižně nevydané texty, které se dochovaly a byly Vladislavem "odsouhlaseny". Další tedy čekají na své vydání, a my se můžeme již dnes jen těšit!
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
19.6.2019