Takhle začíná nový Houellebecq

Odeon, Tomáš Weiss

"Základní zpráva o nové Houellebecqově knize, románu Serotonin, zní: autorovi to i nadále víc než dobře píše, po pět let starém Podvolení napsal další knihu, která má šanci stát se evropským bestsellerem. Zejména její první čtvrtina, expozice rozkrývající hrdinův svět dřív, než do něj vstoupí vážná témata, je až jakousi autorskou exhibicí." Pavel Kosatík o novém románu Michela Houellebecqa

Ukázka z knihy:

Je to bílá oválná dělitelná tabletka.

Kolem páté, někdy šesté ranní vstanu, potřeba dosáhla vrcholu, je to nejbolestivější chvíle mého dne. Jako první zapnu elektrický kávovar; večer jsem naplnil nádržku vodou a filtr mletou kávou (obvykle Malongo, u kávy jsem zůstal dost náročný). Nezapálím si, dokud se poprvé nenapiju; jde o omezení, které si ordinuji, každodenní úspěch, jenž se stal mým hlavním zdrojem pýchy (je nicméně fakt, že elektrické kávovary vaří rychle). Úleva, kterou mi přináší první cigareta, je okamžitá, až neuvěřitelně prudká. Nikotin je perfektní droga, prostá a tvrdá, jež nepřináší žádnou radost a je definována pouze nedostatkem a uspokojením nedostatku.

O několik minut později a po dvou nebo třech cigaretách si beru tabletu captorixu, již zapíjím čtvrtlitrem minerálky – většinou Volvic.

Je mi čtyřicet šest let, jmenuji se Florent-Claude Labrouste a nenávidím své křestní jméno, myslím, že pochází od dvou členů rodiny, jimž chtěli má matka i otec vzdát hold; je to o to politováníhodnější, že jinak svým rodičům nemám co vytknout, byli to po všech stránkách skvělí rodiče, udělali, co mohli, abych dostal zbraně potřebné pro boj se životem, a jestliže jsem nakonec prohrál a můj život končí ve smutku a bolesti, nemůžu jim to mít za zlé, to spíš politováníhodnému řetězu okolností, k nimž budu mít příležitost se vrátit a které popravdě tvoří téma této knihy. Každopádně svým rodičům nemám co vytknout až na tuto miniaturní, nepříjemnou, ale miniaturní záležitost s křestním jménem: nejenže mi připadá kombinace Florent-Claude směšná, ani oba její prvky se mi nelíbí, v zásadě považuji své křestní jméno za naprosto nepodařené. Florent je příliš jemné, příliš blízké ženskému Florence, v jistém smyslu skoro androgynní. Nikterak neodpovídá mé tváři s energickými, z jistých úhlů hrubými rysy, kterou někteří (aspoň některé ženy) často považovali za mužnou, ale ani v nejmenším za tvář botticelliovské buzny. A o Claudovi není třeba ani mluvit, okamžitě se mi vybavují Claudettes a děsivá scéna vintage videa od Clauda Françoise, kterou si pouští pořád dokola sešlost starých teploušů – tak se cítím, když někdo pronese jméno Claude.

Změnit si křestní jméno není obtížné, tedy nemyslím z úředního hlediska, z úředního hlediska není možné skoro nic, úřady mají za cíl omezit vaše životní možnosti na minimum, ne-li je úplně zničit, z úředního hlediska je dobře zúřadovaný mrtvý zúřadovaný, jednodušeji řečeno mám na mysli jeho používání: stačí se představit novým křestním jménem a po několika měsících nebo i týdnech si na to všichni zvyknou, lidi pak ani nenapadne, že jste se v minulosti mohli jmenovat jinak. V mém případě by ten proces byl o to jednodušší, že mé druhé křestní jméno, Pierre, skvěle odpovídalo oné představě pevnosti a mužnosti, již bych rád ukazoval navenek. Nic jsem však neudělal, dál jsem se nechával oslovovat odpudivým jménem Florent-Claude, jediné, co jsem získal od některých žen (přesněji řečeno od Camille a od Kate, ale k tomu se vrátím), bylo, že se omezily na Florenta, od společnosti obecně jsem nezískal nic, v tomto bodě stejně jako téměř ve všem ostatním jsem se nechal unášet okolnostmi, prokázal jsem neschopnost vzít život do vlastních rukou, mužnost, jež zdánlivě vyzařovala z mé hranaté tváře pevných a ostrých rysů, byla ve skutečnosti jen vějička, prostý a jednoduchý podfuk – za nějž jsem, pravda, nenesl odpovědnost. Bůh se mnou naložil, jak uznal za vhodné, já ale nebyl ve skutečnosti nic víc než nestálá tetka a teď už šestačtyřicetiletá, nikdy jsem nebyl schopen řídit vlastní život, zkrátka bylo velmi pravděpodobné, že druhá část mé existence bude tak jako ta první jen trapným, bolestivým hroucením.

První známá antidepresiva (Seroplex, Prozac) zvyšovala hladinu serotoninu potlačováním jeho zpětného vychytávání neurony 5-HT1. Objev Captonu D-L začátkem roku 2017 otevřel cestu nové generaci antidepresiv o nakonec jednodušším mechanismu účinku, neboť exocytózou podporoval uvolňování serotoninu generovaného žaludeční sliznicí. Koncem roku začal být Capton D-L obchodovaný pod značkou Captorix. Zkraje prokázal překvapivou účinnost a umožnil pacientům zapojit se se znovunalezenou lehkostí do hlavních rituálů běžného života v rámci rozvinuté společnosti (hygiena, společenský život omezující se na sousedské vztahy, jednoduché úřední pochůzky), aniž by jakkoli podporoval, na rozdíl od antidepresiv předchozí generace, sebevražedné nebo sebepoškozovací tendence.

Nežádoucí vedlejší účinky, jež byly u captorixu nejčastěji pozorovány, byly nevolnost, zánik libida, impotence.

Nevolnostmi jsem nikdy netrpěl.

překlad Alan Beguivin

Serotonin

Michel Houellebecq

296 Kč