Být mlád a s holou prdelí větřit budoucnost
Paolo Sorrentino, Tomáš Weiss
"Do Říma jsem se přistěhoval už jako mladík. Pocházím z Neapole, ale musel jsem z ní odejít. Baví mě neapolský humor, ale každý se tam zná s každým a to vás časem začne unavovat. Naopak usadit se v Římě mi šlo vlastně samo. Jako v každém velkém městě zde můžu žít tichý nenápadný život. " Vychází knižní debut italského režisíra Paola Sorrentina Všichni mají pravdu. Je z jeho mládí, z Neapole.
9.
Byli jsme vážně mladý. S holou prdelí jsme větřili budoucnost.
Byli jsme já a Dimitri.
Poloostrov se snažil připřáhnout k pomalýmu vláčku modernity.
Ledničky a pračky, kam se podíváš. Padesátý léta.
Osvětlenej východ ze studny hladu. Z bídy. Z opravdický zimy plný mrtvejch a pohřešovanejch.
Plakali jsme nad minulostí. Smáli jsme se na budoucnost.
Všude.
Zahnali jsme šerosvit a vynořil se život.
Jenže o životě jsme věděli jen tolik, že na nás čeká. Za každým rohem. Nic víc. Člověk se pustil po proudu, na blind. Jako když hrajete s holkama na slepou bábu. A v duchu se modlíte, aby se vám jakoby náhodou podařilo otřít o něčí ňadro. Nevěděli jsme nic. Byli jsme fakt kluci. Erotismus byl něha. Sex byl temnota, do který nikdo nezkoušel proniknout.
Já a Dimitri. Panicové, vousatý děti.
Já psal písničky. Na papíře převažovaly kytičky a nedozírný louky.Oháněl jsem se piknikem, to byla tenkrát novinka, a myslel si, že se tím napojím na výstřelky budoucnosti. Zlatý voči. Vyprávěl jsem o starších sestrách, svejch vlastních, který v reakci na nepřetržitou řadu tátovejch zákazů třískaly dveřma. To byl vrchol bolesti, kterou jsem vnímal.
Blouznil jsem o nejasnejch láskách. Protože jsem o nich nic nevěděl. Nosil jsem ty texty božskýmu Repettovi. Ani je nečet. Ale jako kdyby si je přečet. Měl naprostou pravdu.
Říkal mi:
„Musíš vyrůst.“
Překrásnej a úžasnej, s cigárem visícím ze rtů, se pak zas při- lepil k telefonu a domlouval si termíny koncertů na místech, o kterejch jsem si myslel, že ležej někde za oceánem. A přitom stačily slabý tři hodinky autem, aby se tam člověk dostal.
Na záhadný telefonický žádosti odpovídal dlouhou spirálou nezvučných ne, byl duchem mimo a nad věcí a popel z cigarety mu padal na bílou naškrobenou košili. Nebo na podlahu. Ne- chával ho tam. Nikdo by ho nedokázal přimět, ať ho smete.
Pak si rukou ledabyle prohrábl vlasy a zamumlal:
„Už mě fakt dožrali.“
Kdo ho dožral, nebylo dáno vědět někomu jako já. Byl to bůh. Převlečenej za zpěváka.
Já a Dimitri jsme pořád koukali z promenády na via Caracciolo. To bylo naše okno. Lokty opřený o balustrádu, propletený prs- ty podpíraj bradu, bok po boku, kamarádi a smolaři, upíráme zrak na ležící obrys Capri. Vzdálenýho jako Měsíc. V našich představách, v naší sbírce útržků vět, co jsme ukradli dospělejm v barech, u stolků, v autech se staženejma okýnkama zaparko- vanejch před neapolskejma Chalet, ve kterejch znavený páry če- kaly na číšníka s prvním Martini, bylo Capri mytologický jako lidská zkaženost.
„Ty fakticky víš, jak se šoustá?“ dotíral jsem vyčepaně na Di- mitriho.
A on, zklamanej vlastní nezkušeností:
„Ne, ale mám jistý podezření.“
Pak jsme se dvacet minut smáli. Abysme se pak rozpustili ve vysilujícím tichu. Tvořeným trýznivým očekáváním. A jedinou myšlenkou: tak kdy už nám po pravdě řeknou, jak se věci mají? Nedokázali jsme si ani vzdáleně představit, že bysme ty zku- šenosti mohli prožívat. Stačila by nám informace. Pak bysme klidně leželi na zádech na útesech, rukama bysme hladili splý- vavý mořský řasy a čekali, až na nás přijde řada. S trpělivostí
nesmrtelných. Tak si totiž v mládí připadáme. Nesmrtelný.
A plný touhy, která nemá přesnej směr. Zato je nezkrotná, vyhladovělá.
Strávili jsme celý mládí s pusou dokořán. A čekali, až nám do ní někdo strčí lžičku opravdickýho života.
Konečně, potom co jsme prodřeli stovky rukávů o balustrádu na promenádě ve via Caracciolo, se objevila ta lžička.
Jmenovala se Eleonora Fonsecová, baronka, vdova, padesát šest let se zjevnou nadváhou.
Sehnal ji Dimitri. Přes jednu kamarádku sestřenice neteře sestry kmotry svojí mámy.
Takže tady máte baronku Elenoru. Alias lžičku.
Bydlela si jako císařovna v rione Sirignano, maličký čtvrti bohatý šlechty. V bytě, kterej jsem si poprvý spletl s muzeem, takže jsem se jí zeptal:
„Promiňte, paní, a vy bydlíte kde?“
Neodpověděla. Jen zlehka pootočila šíjí žíhanou červení šik- mejch vrásek, což v překladu znamenalo: já jsem tady doma, idiote.
Ale abyste pochopili, proč jsme začali s mimořádnou inten- zitou navštěvovat apartmá baronky Fonsecový, musíte v první řadě pochopit, kdo byl, kdo je, kdo vždycky bude Dimitri. Dimitri Nádherný.
Profil řecký sochy, vysoký, pevný a pružný tělo, elegantní jako Porfirio Rubirosa, s občasnými projevy nemotornosti, která ne- ladí s jeho objektivní krásou, obdařený všepoživačnou a ohro- mující zvídavostí, tak to je Dimitri, kterej v životě s neúnavnou zarputilostí usiloval vždycky jen o jedno: aby nemusel pracovat. Jakkoli to byla jen vzdálená hypotéza, přesto se Dimitri z pří- zraku případnýho zaměstnání pokaždý roznemohl. Vždycky si okamžitě vsugeroval znepokojivý příznaky. Pocit na zvracení, závratě, bledost, červený skvrny na kůži, lupénka v obličeji a na uších, nechutenství, zamlklost a deprese. Nedělám si legraci. Nic legračního na tom nebylo. I jeho rodiče to věděli a vyhejbali se tomu tématu v obavách, že o něj přijdou a budou muset na hřbitově oplakávat syna, který odešel v rozpuku. Běda, kdyby se před Dimitrim zmínili, že syn někoho z příbuzenstva se uchází o místo v bance nebo v Ústavu pro hospodářský rozvoj jižní Itálie. Jen to ne! U Dimitriho doma se o těchhle věcech mluvilo polohlasně a taktně se přitom odcházelo do jiné místnosti. Rodiče se zamykali v koupelně a tvářili se jako spiklenci, pouštěli vodu, aby je nebylo slyšet, splachovali, aby nadělali ještě další rámus, a pak matka, svíraná žalem, kterej ji mílovejma krokama vháněl do náruče smrti, pošeptala otci:
„To víš, že ten blbeček Gigino, syn vrátnýho, nastoupil do Banco di Napoli? A Dimitri bude dělat co?“
A otec, muž kterej se svojí dobrotou vyrovnal prvním letním melounům, s poklidem rukojmího osudu vynesl soud:
„Však on si taky najde svoji cestu.“ Dimitri svoji cestu nenašel.
Dokázal se nadchnout pro cokoli, ale poněvadž byl vrtkavej a náladovej jako Marilyn Monroe, odolával rutině maximálně tři dny, takže si vyzkoušel všechny ty největší výstřednosti, aby dal během jedinýho tejdne dohromady tu miliardu, která mu měla stačit, aby žil z renty a moh se jezdit pravidelně producí- rovat na Capri jako nějaká královna.
Takže, aby tohohle nedosažitelnýho cíle dosáhl, pokusil se za- ložit podnik na prodej novýho typu potápěčskejch kyslíkovejch bomb, zkoušel prodávat Alfy Romeo Arabům, investoval cizí kapitály do nakladatelství, který mělo vydávat výhradně erotickou literaturu, pokud možno s převahou scén análního charakteru.
„Lidi se píděj po tom tabu, Tony,“ říkal mi s náramným přesvědčením. Pak dělal manažera jedný krásný dánský herečce, chladný jako stalaktit, dovážel šeredný koberce z jedný tibetský vísky, navrhnul čtecí pult pro sezení na záchodě, dal si patentovat čokoládový pralinky plněný uzeným sýrem a uvedl je na trh, organizoval falešný pouti do Lourdes a vodil za nos starý a nemocný, vydával se za zkušenýho znalce diamantů a poslal na dlažbu lidi, co šetřili po čtyři generace, před zbohatlíky z Brianzy předstíral, že umí navrhovat složitý anglický zahrady, a podnik- nul tisíce dalších věcí, o kterejch už jsem ztratil přehled. Pokaždý, říkám, pokaždý zkrachoval. Ať byste si z těch aktivit vybrali jakoukoli, ze žádný nedokázal vytřískat ani pár šupů.
A víte, jak to dopadlo?
Žije na Capri, celej rok se producíruje jako nějaká královna, láme srdce dvěma tisícovkám ženskejch za sezonu, oblíká se jako Porfirio a víte, jak to dělá? Pomáháme mu my, jeho kamarádi z mládí. Já, Peppino z Capri, Aldo a Patrizio. A pak o mně budou říkat, že nejsem dobrák. Ale co by člověk neudělal pro Dimitri- ho Nádhernýho. Každej měsíc vyplázneme domluvenou částku, složíme se, dodáme mu peníze, a aby se necejtil trapně, tak před- stíráme, že jsou to výnosy ze dvou televizních znělek, který před mnoha lety nabídl tomu moderátorovi, Corradu Mantonimu, aniž kdy dostal odpověď. Vzhledem k tomu, že Dimitri nesnáší televizi a nikdy se na ni nedívá, je přesvědčenej, že Corrado ty čtyři klopotný notičky doteďka používá ve svejch programech. A chlubí se tím v baru na piazzettě, kde za to sklízí zmatený a nechápavý němý reakce.
Peppino mu zas prakticky daroval zahradní domek svojí vily. Zatímco Dimitri už dvacet let svědomitě zapisuje a sčítá měsíční nájem, kterej Peppinovi nezaplatil ani jednou jedinkrát.
Dimitri mu každej měsíc bezelstně řekne:
„Můžeš mi tenhle měsíc posečkat, Peppino?“
A ten se snaží zadržet smích, nasadí vážnej výraz a dá mu pokaždý stejnou odpověď:
„Jo, Dimitri, můžu ti posečkat. Ale ať se z toho nestane zvyk.“
Ten zvyk už trvá dvacet let, jak jsem říkal, a bude trvat, dokud jeden z nich neumře.
