Ve sborníku Divočina je i povídka Aleny Mornštajnové Mravenci
Alena Mornštajnová, Tomáš Weiss
Vyšel knižní sborník Divočina – Povídky pro Duhu, projektu Salonu Práva a nakladatelství Novela bohemica, jehož výtěžek poputuje na podporu Hnutí Duha, konkrétně kampaně Zachraňme lesy. Kromě autorů jako je Karol Sidon (Chaim Cigan), Markéta Pilátová, Bianca Bellová, Pavla Horáková, Anna Bolavá nebo Miroslav Pech a další, publikovala ve sborníku povídku i Alena Mornštajnová.
Mravenci
Odešla jsem kvůli mravencům. Prolézali pod dveřmi a v dlouhých průvodech putovali po okenních parapetech, stěnách a kobercích do spíže. Nacházela jsem je na podlaze, kuchyňské lince i v posteli.
Samozřejmě že jsem se jich snažila zbavit. Sundala jsem z oken truhlíky s muškáty, které jsem pěstovala celé roky, a postavila jsem místo nich květináče s mátou. Utěsnila jsem všechna okna a dveře. Sypala jsem přes mravenčí cestičky mletou skořici, majoránku i prášek do pečiva. Vydrhla jsem kuchyňský stůl a všechen cukr přesypala do uzavřených dóz. Mravenci byli druhý den zpátky.
Nasypala jsem na parapety sůl a po bytě rozházela hřebíček. Mravenci putovali dál po stěnách a stropech. Nakreslila jsem přes jejich trasy čáry bílou křídou a celý byt jsem vytřela octovou vodou. Řekl jsi, že jsem hysterka a žít se mnou je k nevydržení.
Objednala jsem deratizační firmu, ale ty jsi objednávku zrušil. Křičel jsi, že mravenci jsou jen výplod mé fantazie, že je vidím jenom já. Že nepotřebuju deratizéra, ale psychiatra.
Jistěže mravence nikdo jiný neviděl. Kdo taky? Naše děti už dávnou nejsou dětmi a jezdí k nám se svými rodinami jen párkrát do roka. A ty doma skoro nejsi.
Vracela jsem se z práce hodiny před tebou a pustila jsem se do boje s mravenci. Když jsi přišel do domu vonícího mátou, skořicí, majoránkou, octem nebo pastou na zuby – už ani nevím, co všechno jsem vyzkoušela –, mravenci byli pryč. Schovaní a připravení druhý den se znovu vrátit. Otevřel jsi všechna okna, tvrdil jsi, že je v domě smrad a dusno k zalknutí, převlékl ses a šel. Na tenis, na kolo, na pivo, za kamarády – pryč ode mě.
Znovu jsem okna rychle zavřela a přetřela rámy octovou vodou. Posadila jsem se v tichém domě a pustila jsem televizi. Boj s mravenci mě vyčerpával. Nemohla jsem pracovat, číst, jít ven. Zírala jsem na televizní obrazovku a přehlušovala jsem vlastní myšlenky zvuky cizích životů, dokud nebyl čas jít spát.
Někdy jsem tě slyšela, jak odemykáš vchodové dveře, v kuchyni si bereš něco k jídlu, sprchuješ se a pak stoupáš po schodech k ložnici a leháš si vedle mě. Přemýšlela jsem, jestli jsi nechal zavřená okna a neporušil čáry, které jsem křídou namalovala na prahy.
* * *
Odešla jsem kvůli mravencům. Tenkrát, když jsme se seznámili, bylo léto a my jsme každou volnou chvíli trávili na koupališti. Seděli jsme na kárované dece a mravenci nám vůbec nevadili. Pozorovali jsme, jak cestují po barevných čtvercích, kladli jsme jim do cesty stébla, ulamovali jsme drobky oplatků a dívali jsme se, jak je obalují svými těly, dělí na menší kousky a odnášejí do mraveniště ke své královně.
Z koupaliště jsme odcházeli mezi posledními. Pomalu, abychom se ještě nemuseli rozloučit, jsme se teplým podvečerem loudali bočními uličkami města a celou cestu jsme si povídali, protože jsme si toho měli tolik co vyprávět.
Byla jsem tvá královna. Říkal jsi to, i když jsme se spolu přestěhovali do starého pavlačového domu na nábřeží a naše dvě děti jsme vynášeli v náručí po ošlapaných schodech do třetího patra. Cítila jsem se tak, přestože jsem večer padala únavou, oblečení jsem měla upatlané od protlaků a kašiček a slova se mi v hlavě skládala do dětských říkanek.
Mravencům se do vlhkého třetího patra nechtělo a potkani ve sklepě ani holubi v podkroví nám nevadili – prostě jsme tam nechodili. Vadilo nám ale vlhko prosakující v mapách z cihlových stěn a báli jsme se o zdraví svých dětí.
Rozhodli jsme se, že plísní napadené stěny vyměníme za čerstvý vzduch a pořídíme si domek se zahrádkou. Potřebovali jsme peníze, moc peněz, a tak jsi zůstával v práci do večera a já jsem si našla zaměstnání. Z královny se stala dělnice.
Práce, děti, vysavač a vařečka. I tak jsme se večer posadili a mluvili jsme spolu, přestože hlavními tématy našich rozhovorů byli nespolehliví stavaři, ceny materiálu, otravné učitelky a co si dáme k večeři. Nudná témata, já vím, ale kupodivu jsme se na všem shodli. A pak jsme si šli lehnout a před usnutím jsme se někdy pomilovali. Bez průtahů a mlčky, ale bylo hezké vědět, že patříme k sobě.
Zahradu okolo našeho domku jsem měla nejraději. Děti si ji moc neužily. Když byl dům konečně hotový, byly ve věku, kdy víc než rodiče, zahradu a čistý vzduch potřebovaly kamarády. Ráno odjížděly z předměstí do školy autobusem a po všech těch sportovních kroužcích, výtvarkách, angličtinách a povídání se spolužáky se najedly a zavřely do svých pokojů – prý k úkolům. A pak byly najednou pryč. Zase jsme byli jen my dva.
Mluvili jsme spolu, ale z hlasů nám zaznívala podrážděnost. Oba jsme dopředu tušili, co ten druhý řekne, jeho pohled na svět, myšlenky a odpovědi jsme znali stejně jako své vlastní. Možná proto jsme si skoro přestali odpovídat, nebo jsme se naschvál dohadovali kvůli maličkostem, jako kdyby na nich opravdu záleželo. Pak jsme mlčky odcházeli každý do jiného pokoje. Jindy, když jsem ti něco vyprávěla, díval ses na mě, ale já jsem z tvého pohledu poznala, že mě vůbec neposloucháš. Nezajímala jsem tě, byl jsi jen zdvořilý. Upřímně, i mě unavovalo tvé vyprávění o dopoledních schůzkách, jednáních, úspěšných a neúspěšných projektech. Usmívala jsem se, přikyvovala jsem a nemohla jsem se dočkat, až odejdeš na tenis.
Tehdy se k nám přistěhovali mravenci. Nejdříve se objevili v záhonech a jejich kolonie mšic zničily všechny mé růže. V době, kdy jsme přestali i předstírat zájem o slova toho druhého a netrpělivě jsme se v půlce nedopovězené věty obrátili k odchodu, se mravenci přestěhovali pod dlažbu terasy.
Mravenci prý vylučují látku, kterou rozpoznají jen příslušníci jejich druhu. Umí podle ní dohledat potravu, vyhnout se nebezpečí, najít cestu domů. I my dva asi vydáváme něco podobného, látku, která nás kdysi přitahovala k sobě, ale během let se proměnila, zkysla a teď v nás probouzí neviditelnou odpudivou sílu a nedovolí nám pobývat v jedné místnosti. Vyvolává napětí, podráždění a ničím neopodstatněný vztek. A přitahuje mravence.
Minulý týden ve čtvrtek jsem boj proti nim vzdala. Přišla jsem z práce, posadila jsem se do křesla v obýváku a pozorovala nekonečnou řadu mravenců rozlézajících se po podlaze. Pochopila jsem, že nade mnou zvítězili, že v tomto domě už nemůžu zůstat. Strčila jsem do tašky pár věcí, sedla do auta a odjela.
Tak proto jsem odešla – kvůli mravencům.
povídka z knihy Divočina. Povídky pro DUHU)
4.6.2019