Cortázarův labyrint duše
Josef Rauvolf
Jistě znáte filmy, označované za kultovní. Ať už si o tomto označení myslíme co chceme, upozorňuje nás na dílo mimořádné, které bychom rozhodně měli znát. Platí to i pro knihy, a román Nebe, peklo, ráj Julia Cortázara mezi ně určitě patří.
Román, který původně vyšel v roce 1963, se již od prvního českého vydání v roce 1972 stal ozdobou sbírek knižních labužníků, kteří si jej chránili jako oko v hlavě. Aby ne, takhle odvážných knih u nás tehdy příliš nebylo, a pokud to zní nadneseně, je to pouhé zdání. Protože, kdo do Cortázarova rozsáhlého opusu magnum nevstoupil, nepochopí. Julio Cortázar (1914-1984), původem Argentinec, žijící však v Paříži, byl v době psaní své slavné knihy již zkušeným autorem – mimochodem, podle jeho povídky Babí léto z roku 1959 natočil Michelangelo Antonioni slavný, ano, kultovní film Zvětšenina. A napsal také vynikající povídku Pronásledovatel, v níž ztvárnil uměleckou cestu jazzového vizionáře, saxofonisty Charlie Parkera, se všemi jejími hlubinami i šílenstvím, drogami i skutečným uměním. A mluvíme-li o Cortázarově významu, například i u nás známý chilský prozaik Roberto Bolaño jej uvádí jako jeden z největších inspiračních zdrojů.
Ale zpět k románu Nebe, peklo, ráj. Hlavní hrdina, Horacio Oliveira prochází na pozadí Paříže a poté Montevidea jakousi intelektuální poutí, na níž doprovází spolek přátel, milovníků intelektuálních debat, při nichž "Často jen tak pro zábavu předváděli svůj důvtip a vytvářeli souvislé řetězce narážek," jako třeba "nepovažovali jsme se za Maldorory z výprodeje ani za Melmothy s výsadním právem na bloudění...," ale i jeho přítelkyně Bosorka, jakýsi protipól všem těmto duševním exhibicím, žena čistá, nezatížená všemi těmi chytrými idejemi, o to však čistší ve svém vnímání.
Cortázar v knize rozehrál naplno veškerý svůj um – kniha, nabitá odkazy na celé dějiny literatury, filosofie a umění je vlastně imaginárním bludištěm, v němž putujeme společně s hlavní postavou, vykořeněným "bezdomovcem ducha". Jeho pařížská a posléze i montevideiská existence je plná intelektuálních pastí a zátočin ("Nastolil jsem zdánlivý řád, za kterým se skrývá chaos, předstíral jsem, že se oddávám hlubinám života, a zatím jsem se jen špičkou boty dotýkal jeho strašlivých vod."), propadů na hranici šílenství i momentů nepopsatelné extáze, jeho hledání ovšem končí ve slepých uličkách, a jinak tomu asi, vzhledem k rozdaným kartám, být nemůže. Nebe, peklo, ráj, kniha, jež klade na svého čtenáře značné požadavky, ten však, oddá-li se jí, získává mnohonásobně více, je zároveň intenzivní výpovědí o údělu jednotlivce, nadmíru vnímavého, sečtělého a vzdělaného, a přesto, tváří tvář skutečné lásce, bezmocného. Oliveira (nejspíš Cortázar sám) bloudí tautologiemi, které si sám na sebe vymýšlí, až se zdá, jakoby se chtěl umlčet, vyhladit. Knihu tak lze brát i jako jisté varování před podobnými ponory – vracívají se z nich pouze silní.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
22.5.2019