Kde tlukot srdce je patrný skrze kůži

Ofélie Zepeda, dybbuk

Básnická sbírka Síla oceánu: básně z pouště příslušnice indiánského národa Tohono O’odham Ofelie Zepedy (1952). Autorka je je lingvistkou, obhájkyní zachování domorodých jazyků a aktivistkou boje za jejich obranu.V současnosti působí jako profesorka na Arizonské univerzitě v Tucsonu.

Ofelia Zepeda po svém narození neobdržela rodný list, protože, jak píše v jedné své básni,její rodiče neuměli ani slovo anglicky. Mluvili jazykem, který „se hodí na vytahování vzpomínek z hloubi země“. Tématem jejích básní je dětství na venkově a zvyky jejího kmene — čekání na déšť a jeho vůně, když se konečně objeví, kaktusy povodní vytržené ze země, vzpomínka na kouř lpící ve vlasech, práce v kuchyni při přípravě tortil a na bavlníkovém poli atp. Mimo indiánské motivy se v knize objevují i současné, moderní prvky, které pronikají do původního způsobu života, a to někdy až absurdním způsobem — tanečníci jeleního tance například vydělané peníze k překvapení přihlížejících turistů a jejich puristických představ hodlají utratit za hamburger a hranolky. Život Tohono O’odhamů je pevně zakotven v himdagu, způsobu života, který prolíná kulturní, duchovní a fyzickou říši světa. Básně Ofelie Zepedy jsou důkazem toho, že k plnému pochopení lidské zkušenosti a světa, který obýváme, je nutná jazyková diverzita.

Z doslovu:

O’odhamská populace čítá něco mezi 18 000 a 21 000 členy. Žijí na jihu státu Arizona a v severní Sonoře v Mexiku, zejména v rámci tří rezervací: Wa:k v San Xavieru nedaleko Tucsonu, v hlavní rezervaci se střediskem ve městě Sells v Arizoně a ve třetí rezervaci nedaleko Gila Bend v Arizoně. Mnoho O’odhamů navíc pobývá v příhraničních městech Casa Grande, Ajo, Florence a Eloy, nebo v jejich okolí, ale i ve venkovských komunitách, například ve Stanfieldu v Arizoně. Jiní žijí ve velkých městech Tucson a Phoenix.

Vzhledem k množství svých členů a rozlehlosti svého území patří Tohono O’odhamové mezi významné domorodé národy Spojených států. Svým počtem a velikostí rezervace se na jihozápadě řadí hned za národ Navahů. Jelikož jsou ale Tohono O’odhamové pouštním národem, nejsou mimo indiánské prostředí velmi známí.

Dnešní rezervace Tohono O’odhamů se rozkládají přibližně v oblastech života původních obyvatel. Proto se O’odhamové musí ve společenském i politickém životě ustavičně vyrovnávat s tím, že mezinárodní hranice mezi Mexikem a Spojenými státy rozděluje jejich území i je samé.

Muž, který se utopil v zavlažovacím příkopu

 

Pokaždé se na něj zlobila,

když přišel dopoledne domů

s mokrými nohavicemi.

Věděla, že zase spadl do vodního příkopu.

Neměl dost silné nohy, aby šel obkročmo.

Byl příliš starý, aby kráčel po hrázích.

Přála si, aby to nedělal, ale on někdy musel.

Někdy si představovala, jak padá nazad do zavlažovacího příkopu,

hlavou na tvrdý beton,tělo pomalu klesá pod hladinu.

Voda hluboká méně než metr.

Bezpečný metr vody,kde si hrály dětia ženy občas sedávaly a máchaly si nohy,

zvláště za horkých letních večerů.

Věděla, že se utopí,věděla, že se to jednou musí stát.

Kam až oko dohlédne,plochá, zelená pole,

jakoby zakončená úpatím vzdálených hor.

Hory nám připomínají, jak pole vypadala dřív.

Pole nasáklá vodou tryskající z tajných skrýšízpod povrchu země.

Nazývají nás „lidé bavlníkových polí“podle dřiny našich rodin.

Sestra a já jdeme vedle ní.

Nic neříkáme.

V rukou mačká ručník, který nosívá s sebou.

Je to ručník pro všechno možné.

Ženy se jím ovívají,utírají si pot, chrání si hlavu a oči před sluncem,

odhánějí jím děti, psy a mouchy.

Vzpomínám si, jak si v létě jedna má studentka ze zvyku přinesla ručník na univerzitu.

Kdykoli se v letních kurzech potkáme,

vždy se tomu zasmějeme.

Jdeme dál a překračujeme řádky bavlny.

Řádky, které já i naše rodina dobře známe.

V raném létě řádky jednotíme a později trháme plevel,

který odolal chemikáliím.

V zimě, aspoň v dobách před mechanizací, sbíráme bavlnu ze stonků.

Nedovedu si ani představit, kolik mílí jsme ušli,tam a zpět,

tam a zpět těmi řádky.

Jdeme vedle ní.

Zapadající slunce se nám ještě opírá do zad,

vlhkost stoupá z vlahých polí, těžkne nám na ramenou

jak malátné, upocené paže.

Ona míří k zavlažovacímu příkopu.

Příkop je hlinitý, ne betonový, je široký, bahnitý a kluzký.

Voda je tu mělká.

Vidím otcův pickup přijíždět na druhé straně.

Na předním sedadle sedí ženy, na zadním muži.

Nežili jsme v rezervaci, nebyla žádná pomoc s bydlením ani podpora pro náš národ.

Byli jsme odstrčeni do řadových domů lemujících cesty naší dřiny.

Je dusný letní večer.

Můj otec, sestra a já sedíme na východní straně domu,

kde nás stín chrání před stále ještě žhavým zapadajícím sluncem.

Proměna jasného bílého slunce na modrozlatý západ a konečně na teplou tmu,

změna, na kterou čekáme, aby se nám nakrátko ulevilo.

Dnes večer je čekání přerváno.

Přijde k nám chlapec.

Posuňky přivolá mého otce, aby je nikdo neslyšel.

Poté, co mu chlapec něco řekne, otec se rozběhne.

Běží tak rychle, jak mu ztuhlá záda a nohy dovolí.

Záda a nohy, nalomené a zkřehlé z jeho kovbojských dob.

Vyběhne, kuchyňské dveře dokořán, popadne klobouk.

Naskočí do pickupu a odjede.

Moc si ho nevšímáme, snad jen toho, že spěchá.

Za okamžik vyjde z domu matka a jedním pohybem ze sebe strhne zástěru.

Tón hlasu naznačuje, že něco není v pořádku,

přikáže, abychom šly s ní.

Zamíří na bavlníkové pole několik set metrů od našeho domu.

 

Její vlasy jsou jejím šatem

 

Žila déle než sto let.

Svým dětem řekla: „Až zemřu, udělejte mi polštářek z mých vlasů.“

Své vlasy šetřila celá ta léta.

Říkávala: „Nechci se hrabat v popelu a hledat své vlasy.“

Nakonec její hlava odpočívala na polštáři z jejích vlasů.

Tahá je, plete copánek.

Mluví, táhne slova přes celou délku dlouhých vlasů.

Udělej pěšinku, ujisti se, že je rovná.

Jdi po pěšince až k zaječímu pelíšku.

To je místečko, kde začíná lebka.

Intimní místo, které je jen její.

Druhé místo, kde tlukot srdce je patrný skrze kůži.

Místo něhy. Zranitelné.

Uhoď ji tam, kolena se podlomí a ona padne obličejem k zemi k tvým nohám.

To místo je tak něžné, jen zajíček tam může spát.

 

přeložily Daniela Simon a Ivana Klíma

21.5.2019