Nevěř mu. Nevěř nikomu. Počkej si na pomstu.
Tomáš Weiss
Knihou Zlatá klec, první z dvoudílné série temných, napínavých psychologických románů, se švédská autorka Camilla Läckbergová vydala jako autorka novým směrem, vytvořila nezapomenutelnou hlavní hrdinku a vyslala do světa jasnou zprávu o právech žen. Zlatá klec vyšla 9. dubna 2019 současně v 27 zemích světa, včetně ČR.
Ukázka:
Julienne konečně usnula. Rozprostřené vlasy téměř zakrývaly růžový polštář. Dýchala klidně. Faye ji pohladila po tváři, opatrně, aby ji neprobudila. Jack by se měl dnes večer vrátit ze služební cesty z Londýna. Nebo jel do Hamburku? Už si nevzpomínala. Po návratu bude unavený a nervózní, ale ona už se postará, aby se hezky uvolnil. Opatrně zavřela dveře do dětského pokoje, aby Juliennenevzbudila, proklouzla do předsíně a zkontrolovala, jestli jsou vchodové dveře zamčené. V kuchyni přejela rukou po pracovní desce. Tři metry dlouhý bílý mramor. Carrara, pochopitelně. Bohužel zoufale nepraktický, porézní mramor do sebe všechno nasával jako houba a už se na něm stihly vytvořit ošklivé skvrny. Pro Jacka ovšem nepřicházelo v úvahu, že by se vybralo cokoli praktičtějšího. Kuchyně v bytě na přepychové stockholmské třídě Narvavägen je stála něco málo pod milion a rozhodně se na ničem nešetřilo.
Faye se natáhla po lahvi amarone a na linku postavila skleničku na víno. Sklo cinkající o mramorovou desku, klokotání nalévaného vína – takhle vypadaly v kostce její večery, když byl Jack pryč. Sklenku plnila opatrně, aby luxusní bílý povrch neznečistilo ještě víc skvrn od červeného vína, a nesla ji k ústům se zavřenýma očima. Stmívačem stáhla intenzitu osvětlení, vyšla do haly, kterou zdobily černobílé portréty Jacka, Julienne a jí samotné. Dělala je Kate Gaborová, neoficiální dvorní fotografka korunní princezny, jež každý rok pořizovala rozkošné obrázky královského děťátka, hrajícího si v naškrobeném bílém oblečku v podzimním listí. Ona s Jackem se však rozhodli pro letní fotografie. Uvolněně si hráli na pláži. Julienne mezi nimi, světlé vlásky jí vlály ve větru. Ona v jednoduchých bavlněných šatech od Armaniho, Jack v košili a vyhrnutých kalhotách od Huga Bosse, Julienne v krajkových šatečkách z dětské kolekce Stelly Mc-Cartney. Těsně před focením se pohádali. Nepamatovala si už kvůli čemu, věděla jen, že za to mohla ona. Do portrétu se však žádný nesoulad nepromítl.
Faye vyšla po schodech nahoru. Přede dveřmi do Jackovy pracovny zaváhala, pak však vstoupila dovnitř. Místnost se nacházela ve věži s výhledem do všech světových stran. Jedinečná dispozice v jedinečné budově, jak se vyjádřil makléř, když jim před pěti lety byt ukazoval. Pod srdcem tehdy nosila Julienne a hlavu měla plnou zářivé, nadějné budoucnosti. Místnost ve věži milovala. Vzdušný prostor a světlo, které sem okna propouštěla, jí dávaly pocit, že létá. A teď, když se venku snesla jednolitá tma, ji oblé stěny obklopovaly jako hřejivý zámotek. Pracovnu zařizovala vlastnoručně, stejně jako zbytek bytu. Vybírala tapety, knihovny, psací stůl, fotografie a umělecká díla na stěnách. Jack výsledek její práce obdivoval. Její vkus nikdy nezpochybňoval, navíc se nepřestával dmout pýchou, když je hosté požádali o kontakt na bytového designéra.V takovém okamžiku ji nechával zazářit. Zatímco všechny ostatní místnosti zařídila moderně, světle a vzdušně, Jackova pracovna působila mužněji. Masivněji. Sem vložila víc energie než do Juliennina dětského pokoje a zbytku apartmánu dohromady. Jack tu měl trávit spoustu času a přijímat důležitá rozhodnutí, která ovlivní budoucnost celé jejich rodiny. Vytvořit mu tady nahoře, hned pod mraky, vlastní útočiště bylo to nejmenší, co pro něj mohla udělat.
Faye spokojeně přejela po Jackově psacím stole rukou. Tenhle rustikální kus nábytku získala na aukci síně Bukowski, kdysi totiž patřil Ingmaru Bergmanovi. Jack se v Bergmanovi nijak zvlášť nevyznal, dával přednost akčním filmům s Jackie Chanem nebo komediím s Benem Stillerem, ale stejně jako ona zastával názor, že nábytek má mít vlastní historii. Když provázeli hosty po bytě, Jack vždycky dvakrát poklepal dlaní na desku stolu a jen jakoby mimochodem zmínil, že tenhle krásný kousek kdysi stával u samotného světově proslulého režiséra doma. Jejich oči se při těchto slovech pokaždé setkaly a Faye se vždy jen usmála. Další z tisíce věcí, které spolu sdíleli, kdysi i teď. Ty důvěrné pohledy, ty nepatrné, bezvýznamné i důležité okamžiky, na nichž stál celý jejich vztah.
Svezla se do křesla před počítačem, otočila se o sto osmdesát stupňů a stanula tváří proti oknu. Padal za ním sníh, který se dole na ulici měnil v břečku. Když se naklonila, viděla auto razící si cestu temným únorovým večerem. U Banérovy ulice zakroutil řidič volantem a zmizel kamsi směrem do centra. Na vteřinu zapomněla, proč sem vlastně šla, proč sedí v Jackově pracovně. Bylo tak snadné ztratit se v temnotě a nechat se hypnotizovat zvolna padajícími sněhovými vločkami prodírajícími se černočernou tmou. Faye zamrkala, napřímila se a otočila na židli zpět, obličejem směrem k ohromnému monitoru s nakousnutým jablkem na stříbrné liště dole uprostřed, pohnula myší a obrazovka se probrala k životu. Napadlo ji, co asi Jack udělal s podložkou pod myš, kterou mu dala k Vánocům, tou s její a Julienninou fotografií. Měl tu místo ní ošklivou modrou reklamní podložku z banky Nordea. Letošní vánoční dárek privátním klientům.Heslo znala. Julienne2010. Ještě že si jako pozadí plochy nechal obrázek jí a Julienne, který fotil v Marbelle, a ne nějakou příšernost z Nordey. Leží na něm ve vodě na pláži, Faye drží dcerku zdviženou na napnutých pažích vysoko nad hlavou, blíž k nebi. Obě se smějí, její smích se však dá spíš tušit, jak tak leží na zádech s vlasy povlávajícími v mořských vlnách. Dceřiny jasně modré oči se dívají přímo do objektivu, přímo skrz čočku. Do Jackových stejně modrých očí.Faye se naklonila blíž a pohledem přejížděla po vlastním těle, dohněda opáleném a blyštícím se solí a vodou. Přestože od porodu tehdy uplynulo jen pár měsíců, měla tělo v lepší formě než nyní. Břicho ploché. Paže tenké. Stehna hubená a pevná. Teď, o více než tři roky později, vážila nejméně o deset kilo víc než ve Španělsku. Možná o patnáct. Už dlouho se neodvažovala stoupnout na váhu.
Odtrhla oči od svého těla na ploše a otevřela internetový prohlížeč, klikla na záložku historie a do vyhledávání napsala „porno“. Vyjížděl jí jeden odkaz za druhým, seřazovaly se podle data. Snadno tak mohla sledovat Jackovy sexuální fantazie posledních měsíců. Jako encyklopedii jeho nadrženosti. Sexuální fantazie pro začátečníky. Dvacátého šestého října se díval na dvě videa. „Russian teen gets slammed by big cock“ a „Skinny teen brutally hammered“. K porno branži bylo možné mít tisíc námitek, názvy filmů nicméně seděly přesně. Žádné chození kolem horké kaše. Žádné pokusy o zkrášlování, zjemňování nebo lhaní o tom, jaké zboží je dodáváno a po čem dotyčný před obrazovkou skutečně prahne. Přímý dialog, otevřená a upřímná komunikace. Jack sledoval porno od té doby, co ho znala, a i ona se na něj někdy, když byla sama, dívala. Pohrdala přítelkyněmi, které tvrdily, že jejich muže by nikdy ani nenapadlo se na porno podívat. Říká se tomu potlačování. Dřív Jack nedovolil, aby sledování porna ovlivnilo jejich sexuální život. Nikdy to nebylo buď, anebo. Teď ji ovšem přestal v tomhle směru vyhledávat, přestože dál hledal uspokojení u „Skinny teen brutally hammered“.
S každým videem se jí žaludek svíral čím dál tím víc. Děvčata byla mladá, vyhublá a poddajná. Jack byl vždycky na hubené a mladé. On se nijak nezměnil, to ona. Copak většina mužů po takových děvčatech netoužila? Ve čtvrti Östermalm nebylo pro stárnutí a přibývání na váze místo. Alespoň ne u žen. Během posledního měsíce si Jack sedmkrát či osmkrát pustil jeden a ten samý film, „Young petite schoolgirl brutally fucked by her teacher.“ Faye klikla na play. Mladé dívce ve vzorované minisukni, bílé košili, s kravatou, podkolenkami a copánky jako Pipi dlouhá punčocha škola moc nejde. Největší potíže má ovšem při studiu biologie. Znepokojení, zodpovědní rodiče jí zařídí doučování a nechají dcerku doma samotnou. Zvonek u dveří. Asi čtyřicetiletý muž v saku se záplatami na loktech stojí na zápraží a v ruce drží peněženku. Jdou spolu do osvětlené kuchyně. Dívka si přinese učebnice a otevře je. Procházejí svaly na těle. „Když řeknu název nějakého svalu, ukážeš mi, kde se na tvém těle nachází, je to jasné?“ ptá se učitel temným hlasem. Dívka vykulí oči, přikývne a našpulí rty. Uhádne dva svaly. Když učitel řekne: „Gluteus maximus, velký sval hýžďový,“ nadzvedne si sukýnku, aby se v záběru ocitl lem jejích kalhotek, a sáhne si na vnější okraj třísla. Učitel zavrtí s úsměvem hlavou. „Postav se, ať ti to ukážu,“ prohlásí. Ona odsune židli a postaví se. On jí svou velkou ruku položí do podkolenní jamky, sune ji nahoru, pod sukni. Nadzvedne sukni ještě o trochu výš a odhrne okraj kalhotek stranou. Zvedne prst. Dívka zasténá. Dokonalý porno vzdech. Přesto je v něm lehký náznak nevinného překvapení a pocitu provinění. Mrknutí na diváka, že ví, že by neměla. Že je to zakázané. Ale že si nemůže pomoct. Že rozkoš je příliš velká, než aby jí mohla vzdorovat. Nechá prst několikrát vstoupit dovnitř. Pak ji ohne přes stůl a ošuká ji. Ona křičí, sténá, zarývá prsty do stolu. Žádá ho, ať nepřestává. Celé se to zakončí tím, že ji požádá, aby si nasadila brýle – jež sklouzly během akce –, aby se jí mohl vystříkat na obličej. Školačka přijímá dávku spermatu s tváří zkřivenou rozkoší a pusou napůl dokořán. Nikde není tolik patrné, jak moc si muži cení svého spermatu, jako právě v pornofilmech. Obdařovaly se jím roztoužené a zbožně oddané ženy s pootevřenými ústy, jako by dostávaly dárek. Několikerým kliknutím myší na odporné podložce z Nordey zavřela počítač. Jestli po tomhle Jack skutečně touží, tak to také dostane.
6.5.2019
