MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Literární redaktor a vydavatel Zdenko Pavelka odhodlaně kráčí literární džunglí českého knižního světa. Formát Meziřádků - literární pořad Českého rozhlasu Vltava, který můžete poslouchat každou sobotu dopoledne v rámci Víkendové přílohy - je přesně to, jak se k nám můžou informace o knihách, vysekaných z liján a kapradí literárního provozu, dostat.
MeziŘádky 16. 3. 2019
Patří k literárnímu provozu, že opravdu dobré knihy obvykle neprovází výrazná reklama. O přízeň čtenářů se ucházejí zvolna a také se až na výjimky nestávají bestsellery, protože bývají náročnější na vnímavost i trpělivost.
K takovým zdánlivě neefektním dílům patří podle mne i popis pokusu o puč, který se odehrál 23. února 1981 ve španělském parlamentu. Kniha se v českém překladu jmenuje Anatomie jednoho okamžiku a napsal ji spisovatel Javier Cercas. V době puče mu bylo sotva dvacet a sledoval tehdy události z dálky jako student barcelonské univerzity. Cercasovi zatím česky vyšlo před patnácti lety jen pozoruhodné drama o jedné epizodě občanské války Vojáci od Salaminy. Stejnojmenný film podle knihy byl v roce 2003 uveden nejen na festivalu v Cannes, ale i v Karlových Varech a Španělé ho tehdy nominovali na Oscara.
Anatomie jednoho okamžiku je sice charakterizovaná jako román, ale sám autor v předmluvě žánr zpochybňuje a říká, že se pokusil porozumět událostem bez využití moci a svobody, jakou poskytuje fikce. Dovolím si charakteristiku Cercasovy knihy doplnit: je to výtečná literatura faktu, do níž autor velmi dovedně zapojuje vlastní postřehy, úvahy i závěry, aniž by podlehl svodu spekulací. Pokud některé připomene, vždy zdůrazní jejich nepodloženost.
Tehdejší španělský pokus o puč patří po téměř čtyřiceti letech natolik do historie, že už si na něj v Česku vzpomene málokdo, ale pro Španělsko to je dodnes živá klíčová událost, jejíž rozuzlení definitivně potvrdilo a upevnilo cestu země od frankismu k demokracii. Jen zdánlivým paradoxem je, že puč zarazil král Juan Carlos, a to díky spolehlivým spolupracovníkům a dobrému informačnímu servisu – v klíčových okamžicích se mohl kvalifikovaně rozhodovat a vystoupit. Pomohlo mu také, že pučisté udělali řadu chyb v přípravě i provedení. Jak už to při podobných spiknutích a podrazech bývá, cíle hlavních protagonistů nebyly stejné a zejména na to pučisté rychle během noci, tedy v průběhu ani ne čtyřiadvaceti hodin, dojeli.
Javier Cercas pečlivě rekonstruuje každý detail, ale zároveň podrobně líčí tehdejší politickou a společenskou atmosféru v zemi a také osobní historie všech aktérů příběhu. Základem je mu však obraz prvních vteřin puče, kdy do parlamentu během zasedání vtrhl se svými vojáky podplukovník Antonio Tejero. Proti původnímu úmyslu nenásilného puče spustili vojáci střelbu, naštěstí nad hlavy poslanců, a přinutili je zalehnout za lavice. Neskryli se pouze tři muži. Premiér Adolfo Suárez, po jeho boku vicepremiér generál Guttiérez Mellado a nahoře v sedmé řadě na opačném konci středových lavic poslanec a generální tajemník komunistické strany Santiago Carillo. Navzdory střelbě.
Pro Cercase je tento okamžik východiskem i klíčem k pochopení nejen samotné události, ale také symbolem, jehož rozšifrováním lze pochopit, co a proč se ve Španělsku nejen toho večera a noci, ale také v letech 1975 až 1981 dělo. A právě proto je podle mne kniha Anatomie jednoho okamžiku inspirativní a snad i blízká českému čtenáři.
Možná si někdo vzpomenete, že na začátku devadesátých let se u nás mluvilo o Španělsku jako o zemi, z níž si při přechodu k demokracii můžeme brát příklad a něco se od Španělů přiučit. V roce 1989 totiž uplynulo od smrti diktátora Franka po jeho téměř čtyřicetileté vládě pouhých čtrnáct let a Španělsko se za tu kratičkou dobu zařadilo mezi respektované evropské demokratické země, vstoupilo do NATO a v roce 1986 přistoupilo k Evropskému hospodářskému společenství, dnešní Evropské unii.
Cercasova kniha ukazuje na dvě zásadní věci. Přechod Španělska od diktatury k demokracii nebyl tak jednoduchý, jak se z odstupu může jevit. A hlavní roli v tomto procesu cílevědomě řízeném králem Juanem Carlosem sehráli bývalí frankisté, tu hlavní pak premiér Adolfo Suárez, jemuž Cercas svou knihou vzdává hold. S jistou nadsázkou můžeme za českého Suáreze označit premiéra Mariána Čalfu. Podobně jako Suáreze vybral jako ministerského předsedu král Juan Carlos, tak určil Čalfu prezident Václav Havel do čela prvních polistopadových vlád. Tím ale podobnosti víceméně končí.
Javier Cercas zdůrazňuje ve své knize několikrát princip španělského přechodu k demokracii. Hlavní političtí lídři se soustředili na budoucnost. Minulost cílevědomě, byť často se zaťatými zuby, nechali za sebou, i když byla mnohem krvavější než ta česká. Frankisté i jejich postupně legalizovaní odpůrci se museli zříct revanše. Shodli se na zásadní věci: nelze dopustit vyřizování účtů, z toho by vyplynulo jen vršení nových hanebností. A puč byl v tomto procesu zlomovým okamžikem – protože se nepodařil, demokracii ve Španělsku posílil a pomohl ji tak definitivně prosadit.
K tomu Cercas přidává důležitý esejistický příspěvek. Ve Španělsku nebyla nastolena demokracie dokonalá, taková je podle něj utopií. Dobrá demokracie je taková demokracie, která se dokáže sama opravovat, pokud začne skřípat, pokud její pravidla a praxe začínají drhnout, zanášet se. To se podle Cercase Španělům podařilo. Ve Španělsku vyšla Anatomie jednoho okamžiku už v roce 2009, ale i po deseti letech se zdá, že se Španělům daří zvládat také nové obtížné situace: zejména krizi eurozóny i katalánské snahy o odtržení.
Záběry z puče z února 1981 ve španělském parlamentu najdete na Youtube, stejně jako filmovou rekonstrukci režiséra Chemy de la Peña 23-F:la película, českým názvem 17 hodin. Stačí zadat datum puče a Espaňa.
Knihu Javiera Cercase o španělském pokusu o puč v roce 1981 a proměně Španělska z diktatury v demokracii Anatomie jednoho okamžiku vydalo v překladu Adriany Krásové nakladatelství Prostor.
Filmovou podobu dostal i jeden z nejoceňovanějších románů Vladimira Nabokova Lužinova obrana. V roce 2000 na jeho námět, ale velmi volně, v romantizujícím duchu, natočila nizozemská režisérka Marleen Gorrisová v britsko-francouzské koprodukci s Johnem Turturrem a Emily Watsonovou. Lužinovu obranu v literární podobě teď česky v novém překladu Pavla Dominika vydalo nakladatelství Paseka.
Lužinova obrana patří právě k těm vzácným knihám, které se dostávají do literárních kánonů. S postupujícím časem však s nimi bývá ta potíž, že o nich sice všichni vědí, leckdy se na ně odkazují, ale ve skutečnosti už je málokdo opravdu přečte. Pokouším se tedy teď zde drobně přispět k dalšímu životu Lužinovy obrany – je to román strhující vypravěčskou bravurou, neotřelými, překvapivými popisy a promyšlenou stavbou. V době rychlých textů jsou taková díla kotvami, které udržují stabilitu literárních hodnot.
Podobně se to má s dílem jiného, ještě staršího spisovatelského zarputilce, Davida Herberta Lawrence, jehož román Milenec lady Chaterleyové se také zařadil do kánonu světové literatury. V překladu Jiřího Hanuše teď nakladatelství Argo vydalo pod názvem Poslední smích další soubor Lawrencových povídek, které česky dosud nevyšly.
Také Lawrencovy povídky jsou čtenářskou hostinou a pozoruhodná je jejich vyrovnaná úroveň, ačkoliv dva tucty textů tohoto výboru vznikaly v průběhu více než patnácti let. A přitom během té doby se svou ženou Friedou prožíval Lawrence nejen velkou nouzi a společenskou nepřízeň, ale kvůli manželčinu německému původu také během první světové války i obtíže s úřady. Po válce odjeli z Velké Británie nejprve do Itálie a pak přes Srí Lanku a Austrálii do Spojených států, nakonec se usadili v Mexiku, odkud se ale kvůli Lawrencově tuberkulóze přemístili znovu do Středomoří.
Lawrencovy povídky v knize Poslední smích jsou vybroušenými příběhy nejrůznějších podob a proměn vztahů. Jejich základem je Lawrencova neobyčejná citlivost k lidským tužbám a zvláště k milostným pnutím, která dokázal zachytit se smyslem pro tajemství, ale i s ironickým nadhledem.
17.4.2019
