Severská krimi z neexistujícího souostroví
Maria Adolfssonová, Tomáš Weiss
„Podle mého odhadu seděla támhle na židli, když přišel první úder, ale jsem si jistý, že ten ji nezabil. Nejspíš ani ten druhý. Ta rána ji ale odmrštila takovou silou, že si rozbila hlavu o kamna. Ten, kdo to udělal, je chladnokrevný parchant a chtěl mít naprostou jistotu, že Susanne opravdu umře.“ Patolog promluvil a inspektorka Karen může začít. Před pár hodinami byla ještě v posteli se svým šéfem a ta mrtvá je jeho žena. Chybka se vloudila!
1. kapitola
Ví to, ještě než otevře oči. Tohle je chyba. Tohle celé je jedna velká chyba. Měla by ležet v jiné posteli, jakékoli, jen ne v téhle. To tiché pochrupování ozývající se z druhé strany postele by mělo patřit někomu jinému, komukoli, jen ne jemu. Všemi ostatními myšlenkami najednou pronikne palčivá jistota, že musí pryč. Okamžitě, dokud on ještě spí.Karen Eikenová Hornbyová pomalu, co nejtišeji to jde, odhrne přikrývku a posadí se. Na druhou stranu široké postele přitom ani jednou nepohlédne. Nechá oči těkat po hotelovém pokoji a ulpí pohledem na kalhotkách a podprsence na podlaze u svých nahých kotníků, na zmuchlaných šatech vedle zelené semišové bundy na konferenčním stolku, na kabelce pohozené v křesle. Tuší, že opodál za pootevřenými dveřmi do koupelny leží její tenisky.Zatímco promýšlí, jak se dostat pryč, a plánuje každičký pohyb, naslouchá hlubokému oddechování za svými zády – sama přitom vydechuje mělce a neslyšně. Nakonec si celý plán ještě v duchu rychle zopakuje, aby utišila nával úzkosti, která se jí hrne ze žaludku. Pak se do toho pustí: zhluboka se nadechne, jediným plynulým pohybem zvedne kalhotky a natáhne si je. Opatrně, aby se matrace nezhoupla, se postaví; pokoj se s ní v tu ránu zatočí. Chvíli čeká, dýchá. Potom následuje sekvence několika rychlých krůčků: vyrazí v podřepu vpřed, jednou rukou sebere ze země podprsenku a punčochy, do druhé popadne šaty a bundu. S pocitem sílící nevolnosti proklouzne do koupelny a tiše za sebou zavře dveře. Půl vteřiny váhá, pak zamkne.
Jakmile zaslechne slabé cvaknutí zámku, okamžitě toho zalituje. Přitiskne ucho ke dveřím, ale všechny zvuky z druhé strany dokonale přehluší bušení jejího srdce a hukot krve vířící v hlavě. Pak se otočí. Oči, které na ni civí ze zrcadla nad umyvadlem, jí připadají prázdné a podivně cizí. S těžkým znechucením si prohlíží zarudlé tváře a rozdrolenou řasenku, která jí pod očima vykreslila tmavé kruhy. Několik pramenů hnědých vlasů jí na jedné straně volně splývá podél obličeje, zbytek kštice je však na zátylku stále stažený gumičkou. Dlouhou ofinu má zpocenou a přilepenou k čelu. Chvíli tu spoušť odevzdaně zkoumá a pak vyschlými ústy zašeptá:„Ty jseš ale kráva.“ Vtom se jí obrátí žaludek a ona se jen taktak stihne sklonit nad záchodovou mísu, než začne zvracet. Teď se vzbudí, běží jí hlavou, zatímco bezmocně naslouchá vlastnímu dávení, lapá po dechu a čeká na další nával. Zavře oči, aby se nemusela dívat na včerejší zbytky v míse. Pak ještě chvíli čeká, ale zdá se, že žaludek se už zklidnil.
Dočasně se jí uleví; narovná se, otočí kohoutkem a napustí si vodu do dlaní. Vypláchne si ústa a zchladí obličej, vzápětí si sice uvědomí, že si tak ještě víc rozmaže řasenku okolo očí, ale pomyslí si, že už je to jedno. Tohle peklo žádné další kruhy nemá.V necelých padesáti letech svého života opravdu klesla na samotné dno. A cítí se tak na sedmdesát. Rychlý útěk je teď to jediné, v co ještě může doufat. V to, že se proplíží domů, kde si zaleze pod přikrývku a umře tam. Ve vlastní posteli. Nejdřív se ale odsud musí ještě nějak dostat, musí sednout do auta a vyrazit rovnou domů, s nikým se nesmí bavit, nikdo ji nesmí vidět. Vzápětí si uvědomí, že zrovna v tomto jediném dni v roce má určitou šanci nepozorovaně uniknout z města, a spatří v tom chabý záblesk naděje. Ve čtvrt na osm ráno po ústřicových slavnostech leží celý Dunker v bezvědomí .Napustí si do jedné ze skleniček na zubní kartáčky studenou vodou, a zatímco si volnou ruku vytrhává z vlasů gumičku, s níž vyškubne i několik dlouhých tmavých vlasů, hltá jeden doušek za druhým. Znovu si natočí vodu, navleče se do šatů, podprsenku a silonky zmuchlá do klubíčka, nacpe je do kabelky a už se natahuje po klice, když se zarazí. Musí spláchnout. Musí, i když ho ten hluk probudí; nesmí tady po sobě nechat žádné stopy.
S pevně zavřenýma očima a poděšeným šklebem naslouchá nejdřív kaskádě valící se záchodovou mísou a potom hučení napouštěné nádrže. Čeká nehybně ještě několik dalších vteřin, než všechno až na jemné bublání utichne, a přehodí si kabelku přes rameno. Pak se zhluboka nadechne a otevře dveře do chodbičky. Leží tam, na zádech, s hlavou natočenou k ní, a ona na okamžik ztuhne. V protisvětle to vypadá, jako by ji pozoroval. Pak se ale pokojem rozezní další dunivé zachrápání a Karen sebou trhne, jak ochromení povolí. O šest vteřin později už drží v ruce boty a stojí ve dveřích otevřených do hotelové chodby. Na prahu svobody ji však něco přiměje se zničehonic ohlédnout. Se stejným obsedantním nutkáním, s jakým by se ohlédla po místu nehody na dálnici, které právě minula – protože i když to vlastně vidět nechce, musí se podívat, co se stalo –, se pohledem vrátí i k muži v posteli. Pozoruje ta pootevřená ústa, naslouchá slabému zachrčení doprovázejícímu každičký výdech. A s pocitem, že to, co právě vidí, přece nemůže být pravda, svého spícího šéfa ještě další tři vteřiny pozoruje. Potom za sebou zavře dveře.
překlad Lucie Podhorná
15.4.2019