Slobodu! Slobodu!
Tomáš Weiss
Kdyby byla nějaká náměstí, kde by se demonstrovalo za literaturu, znamenalo by volání z titulku asi přesněji Čtěte Slobodu! Rudolf Sloboda (1938 – 1995) je ve slovenské literatuře druhé poloviny 20. století zhruba někým tak důležitým, jako je pro českou literaturu té doby Bohumil Hrabal. Teď mu v překladu J. A. Pitínského vyšel česky další román – Podzim.
Jeseň je poslední román, který Slobodovi vyšel před jeho sebevraždou v říjnu 1995. Spíš než o román jde ale o stylizovaný autorův zápisník úvah a postřehů. Ano, najde se i nějaký plus minus spojovací příběh, ale u Slobody je to jednoznačně tak, že nejcennější na něm je právě to zcela unikátní a originální rozjímání nad světem. Stačí, aby ho kousala v noci v peřinách blecha, a může z toho vzniknout jak teologický traktát, tak například meteorologické zamyšlení. Přesně tak začíná i román Podzim – úvahou o postavení starého člověka. „Starý člověk má hodně práce. Hlavně sám se sebou.“
Jak napsal nedávno je přítel, spisovatel Daniel Hevier: „Dráždivost Rudolfa Slobody je v esteticky působivých spojeních zdánlivých protikladů: naivita – rafinovanost, upovídanost – konzistence, mystifikace – kalendářový realismus, autobiografie – autostylizace…Při psaní se měnil na literární postavu vlastního života…Zažijete s ním ryzost…Sloboda se nebál myslet a rozmyšlené zformulovat – ústně či písemně – polemicky, provokativně, vyhroceně, novátorsky…ať už to byl Bůh nebo komunisti, sex nebo školství. Na všechno měl svůj názor, i když si ho někdy ujasňoval až přímo před posluchači. A potřeboval celý život auditorium. Když vylezl z kožichu samoty, potřeboval se vypovídat a artikulovat všechno hlasitě.“ A jiný slovenský, dnes už bohužel nežijící autor Peter Pišťánek, ho pro jeho nezařaditelný literární styl nazval rovnou Milesem Davisem slovenské literatury.
„Nejodpornější je stařec, který má moc – a přitom netuší, že jeho moc je zcela fiktivní. Jsou i starci, kteří si do vysokého věku uchovají tzv. aktivitu. Ano, jsou i takoví, ale mnohem víc je těch, kteří se jenom opičí a předstírají imaginaci, pracovitost, výkony, úspěchy, zájem o svět …Něco už předstírat musíte. Předstírat se přitom nikdy nedá dokonale. V pozadí budou vždy vyčnívat osobní zájmy… A skutečně, starci oplývající zdravím, jako by najednou nevěděli, k čemu jsou. Mají radost z pravnuků, ale jim samým jaksi pivo či víno nechutná jako kdysi, diví se změnám a v klidu čekají na další. Pomalu se smiřují se smrtí, s přechodem do jiného světa. V noci se probouzejí a ptají se, jestli už náhodou na onom světě nebyli… Nebo přestanou úplně věřit ve vlastní duši. Mlčí o tom, nic nevyzradí, ale nový poznatek je naplňuje zvláštním masochistickým optimismem. Všichni mě chlácholí, dědo sem, dědo tam, ale já vím, prosím pěkně, jedno: zemře a navěky budu mít od všeho pokoj.“
28.3.2019