Něco mezi Batmanem, Donem Quijotem a Mr. Beanem
Rhys Thomas, Tomáš Weiss
Třikrát týdně se ze Sama stává maskovaný superhrdina hlídkující v ulicích jeho rodného maloměsta. Připadá si tak alespoň na chvíli neporazitelný, ale jeho neuvěřitelná dobrodružství ho navzdory dobrým úmyslům občas přivádějí na pořádně horkou půdu. Rhys Thomas: Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye. Vychází také jako audiokniha.
Prolog:
Přízrak #001
Nová hrozba
Pouze v temnotě se může zrodit hrdina. Obyčejná ulice, pozdě v noci, zem zbarvená oranžovým světlem pouliční lampy. Ve vzduchu je cítit první štiplavý chlad zimy. Odpadky hnané větrem, obchody se staženými roletami a tiché křižovatky, na zaparkovaných autech kreslí mráz kaligrafii. Přes křoví poblíž vstupu na nádraží se mihne stín. Ale stín to není: je to muž, neviděný světem, strážce ulic. Vyčkává v tichu. Jestliže zločin nikdy nezahálí, pak ani on neví, co je to odpočinek. Maska mu zakrývá vlasy a horní polovinu tváře. Hrudník a ramena mu chrání výstroj. Taktický opasek má přidělaný k vojenské vestě; obsahuje veškeré vybavení, jež se může jakémukoliv superhrdinovi hodit.
Vše zahalila mlha. Pro většinu tvorů je příliš velká zima, on však leží ukrytý v křovinách a vyčkává. Jeho oblek ho maskuje, rozpouští se ve stínech, až je téměř nepostřehnutelný. Dýchá pomalu a mhouří oči na střední vzdálenost. Na nádraží zastavuje vlak, cestující vystupují a peláší do bezpečí svých domovů. Z opasku vytáhne čokotyčinku Toff ee Crisp. Je dobrá a on ji spláchne trochou lahodné Cherry Coke. Jeho nejoblíbenější dvojka. Dříve vyráběli čokoládovou tyčku Spira, kterou míval s Cherry Coke nejraději, ale nízká prodejnost se postarala o její záhubu. Co by tenhle temný hrdina dal za to, kdyby Cadbury vzkřísilo své mistrovské dílo. Ztráta mnohdy připomíná propast.
Vlak se rozjíždí do noci. Rachocení mu rozechvívá celé tělo, posune se, aby dobře viděl na vchod do nádraží. Superhrdina dvacátého prvního století musí být trpělivý. Zločin, tak jak jsme ho znávali, je dnes mnohem vzácnější, ale pořád k němu dochází. Šuškanda je jako pachová stopa, po níž musí hrdina vyrazit. Chuligáni poflakující se po nádraží házejí kameny na projíždějící vlaky a obtěžují cestující.
Zaslechl to v sámošce; stálí zákazníci chodí na své týdenní nákupy a netuší, že se ocitají v přítomnosti tichého ochránce. Dejte si svou hnědou rýži do tašky, vážená dámo, a nezapomeňte drobné. Šťastnou cestu. A díky za echo. A teď je tady, číhá na kořist. Proč tohle někdo dělá? Nač házet kameny na vlak? Bezpočet lidí by mohl přijít o život. Od okamžiku, kdy se rozhodli vykročit mimo zákony této země, nezasluhují ti grázlové špetku slitování. Ať má pro ně bušící pěst spravedlnosti nachystaný jakýkoliv trest, musí jej bez odporu přijmout. Pokud ruka zakolísá, království padne. Tihle hošánci potřebují pořádný šok, ránu, jež je vrátí zpět do správných kolejí. Rozvrácené rodiny, ADHD, internet, domácí násilí, chudoba, zánik komunity; lidé jsou stále odpovědní za své činy.
Ach, tady jsou. Je jich šest. Ne, sedm. Odhadem mezi čtrnácti a šestnácti. Jsou šlachovití, byť jim na objemu přidávají mohutné vrstvy mikin a bund. Tepláky mají dole do gumy; vypadají směšně. Náš hrdina číhá v temnotě. Vyčkává a pozoruje. Omladina se courá ke vchodu na nádraží a ochránce zkontroluje zorné pole na videokameře. Je přepnutá na noční vidění a všechno nahrává. Kluci se opírají o plot. Jeden z nich si odplivne. Zatím se pohybují bezpečně v mezích zákona. To však nevydrží dlouho. Ví to stejně dobře, jako ví, že slunce vykoukne na východě. Dříve v tom míval zmatek, pletl si východ a západ, ale teď už ne. Ví to s naprostou jistotou, stejně jako s naprostou jistotou ví, že když tu bude čekat, uvidí, jak tihle mladící poruší společenskou úmluvu.
Možná si nějaká jeho část přeje, aby se to stalo. V nitru mu žhne zuřivost jako uhelné ložisko v plamenech; tisíciletá pec. Takhle upouští páru. Z dálky se nese burácení přijíždějícího vlaku, nákladní souprava vlekoucí výdobytky průmyslu; náš osamělý zachránce ví, že do deseti čtyřicet sedmi žádný další osobní vlak nepojede. Mladíci trhnou hlavami po směru zvuku. Surikaty. Nikdo to nemusí říkat nahlas, náhle je zřejmé, jak jsou organizovaní.
Z hromady sutě, kterou nechal nalevo od vozovky jakýsi nic netušící dělník, posbírají kameny. Pak chlapci tiše vejdou do nádražní budovy, stoupají po schodech nadchodu, až se ocitnou přímo nad kolejemi. Mstitel se přesune ze svého úkrytu. V očích mladíků by vypadal jen jako stín pohybující se po zemi. Kdyby ho tedy zahlédli. Což se nestane. Dokud není příliš pozdě.
Nyní se musí rozhodnout: zasáhne dříve, než kameny hodí? Právě v tento okamžik se nevinný strojvedoucí, muž, jenž udržuje hospodářské soukolí světa v chodu, slepě řítí do pasti. Proč by si měl něčím takovým projít? Kameny budou hozeny; už teď je ti ničemové třímají. Vlastně není o čem rozhodovat. Musí jednat.
Vejde na nádraží, tiše jako kámen plující nekonečnem hlubokého vesmíru. Slyší nadšené brebentění hochů, kteří se krčí za zábradlím, aby je strojvedoucí nemohl zahlédnout. Na oplátku ovšem ani oni nevidí, co jim je na stopě. Stoupá po schodech, sahá k taktickému opasku a odcvakává skleněnou ampulku s chemikálií. Vlak se blíží. Halas chlapeckého smíchu se mísí s rachotem lokomotivy. Srdce mu v hrudi divoce tluče, zavírá oči. Zapomeňte na policii, ta musí lovit větší ryby. Občas musí vzít záležitosti do svých rukou bojovník. A on je bojovník. Je hrdina. Myslí na všechny dobré věci na světě. Stojí za to je bránit. Vyrazí.
„ÁÁÁÁRGH!“ zařve z plných plic a bez zaváhání mrskne ampulkou s chemikálií. Roztříští se o zem a vyvalí se z ní hustý dým. Chlapci se nehýbou, protože nic nevidí. Stín se mihne mezi nimi, rychlý, lehký. Je připravený zaútočit. Teď!
„OBJEVILA SE HLÁŠENÍ O PROTISPOLEČENSKÉM CHOVÁNÍ V TÉTO OBLASTI. POSTIHUJE OBĚTI A OSOBY BYDLÍCÍ V OKOLÍ, JEŽ VÁS SLYŠÍ KŘIČET A KLÍT! UPUSŤTE OD TOHOTO JEDNÁNÍ, JINAK BUDU NUCEN SHROMÁŽDIT DŮKAZY A PŘEDLOŽIT JE BEZPEČNOSTNÍM SLOŽKÁM! TOTO JE – “ rozkašle se. Sakra. Je tu víc dýmu, než čekal. Tohle jeho astmatu neprospěje. Ale copak by mu rozuměli, kdyby si vzal plynovou masku?
Otře si oči. „TOTO JE… poslední varování!“
A pak, docela jako horský vánek prohánějící se strouhou, je pryč. Klopýtá po schodech, kašle a z očí zasažených plynem mu tečou slzy. Kluci ho nepronásledují. Uklouzne a spadne.
„Co to jako má bejt?“
Rozmazaně vidí, jak na něj jeden z chlapců shlíží z horního schodu. Teď musí být silný. S atletickým švihem se vymrští na nohy. „Věz, kdo jsem!“ dostane ze sebe. „Jsem… PŘÍZRAK!“ A pak se kouřovou clonou, jelikož pro tuto noc bylo spravedlnosti učiněno zadost, bezpečně prožene nákladní vlak do dáli, a on běží, utíká do stínů, uliček, průchodů a míst, kam nevidíme, a odvážně míří za dalším vzrušujícím dobrodružstvím.
překlad Jitka Jeníková
27.3.2019
