Demokracie zdola - co ukazuje průzkum lokálního vládnutí
Karel B. Müller
Jak si uchovat respekt a čest ve volené funkci v prostředí všeobecného opovrhování politikou a politiky, kteří jsou stereotypně očerňováni a házeni do jednoho pytle s gaunery a šíbry? Principy liberální demokracie požadují, aby politika byla veřejnou službou, jenže – jak praví staré známé rčení – jaký pán, takový sluha. Nelze očekávat, že bude dobrý sluha sloužit špatnému pánu, alespoň ne příliš dlouho, to by pak nebyl dobrý (nýbrž tuze hloupý) sluha.
ukázka ze stran 128‒134
2.6. Osvícená vláda elit, nebo urputná vzdorokracie, anebo obojí? (pokus o typologii)
Mezi našimi případy nacházíme množství společných rysů jak v povaze vládnutí, tak v charakteristikách politických hnutí a jejich elit. Pro naprostou většinu zpovídaných zastupitelů je charakteristická silná zakotvenost a saturace mimo politiku v rámci rodinné, občanské či ekonomické sféry (rodina, církev, skaut, škola, sportovní klub, úspěšné podnikání), které jim nepochybně pomáhají snášet nehostinnost politického prostředí bez nadměrných neuróz a zcyničtění. Všichni oslovení zastupitelé byli lidé s vysokým symbolickým i sociálním kapitálem v nepolitických oblastech soukromého či veřejného života, všechny lze bez rozpaků zařadit mezi střední třídu.
Všechna tři politická hnutí představovala platformy jak politické socializace a rekrutování aktivistů, tak mechanismus generování a re/produkování specifických politických kompetencí i politické kultury. Účastníky rozhovorů lze považovat za příznivce i praktiky deliberativní demokracie, všichni vykazovali znaky silného osobního odhodlání, někdy až určitého misionářství. Všechna tři hnutí představovala jakousi „malou“ deliberativní veřejnost, která motivovala i morálně integrovala své aktivisty a která představovala nenahraditelné prostředí artikulace a deliberativního ověřování cílů veřejné politiky a jejich legitimity. Všichni účastníci rozhovorů vykazovali kapacitu k veřejnému učení a vyvinutý smysl pro pluralitu, také roli opozice považovali za nezastupitelnou a jasně odlišovali konstruktivní opozici od politikaření. Je signifikantní, že mezi představiteli zkoumaných politických hnutí fungoval dominový efekt a vztahy vzájemného učení a inspirace.
Zároveň naprostá většina sedmnácti oslovených zastupitelů vykazovala znaky „únavy“ či „otrávenosti“, které je však neodrazovaly natolik, aby na politické angažmá rezignovali; pouze v Černošicích jsme před volbami 2014 zaznamenali jednu jedinou výjimku. Všichni oslovení zastupitelé usilovali o prosazování příkladných změn déle než jedno volební období a rozhodli se i dále přinášet „osobní oběť“ ve prospěch věcí veřejných, a to bez ohledu na orientace široké veřejnosti, i bez ohledu na působení „křičících a urputných menšin“. To v sobě nepochybně skrývá potenciální tendence k autoritářství, které však byly v případě oslovených zastupitelů vyvažovány vírou v demokratické principy, kognitivní otevřeností i liberálními hodnotovými orientacemi, které byly v jejich promluvách i jednání jasně zřetelné.
Mezi zkoumanými případy ovšem nacházíme také významné odlišnosti, které určuje především rozdílný prostorový, sociální i časový kontext. I když představitelé všech tří měst vykázali vysokou míru kognitivní otevřenosti, smyslu pro pluralitu a otevřenosti k veřejnému učení, v závislosti na prostorovém a sociálním kontextu můžeme identifikovat velmi rozdílné předpoklady, zdroje a mechanismy re/produkce těchto hodnotových orientací.
Jedním ze společných zdrojů reprodukce zmíněných hodnotových orientací je internacionální zakotvení politických elit, které je důsledkem evropeizace a globalizace. Pokud jde o Černošice, můžeme zjednodušeně hovořit o vertikální evropeizaci či westernizaci. Černošická veřejnost je ve srovnání s hrádeckou i semilskou veřejností těsněji i komplexněji napojena na evropskou globální ekonomiku a společnost. Všichni černošičtí zastupitelé zažívali velmi častou (ba každodenní) zkušenost s ne-českým kontextem. Lze je počítat mezi tzv. nové Evropany (Eurobarometer 2011), kteří se vyznačují kosmopolitními hodnotovými orientacemi a intenzivní zkušeností s „cizím“ či lépe řečeno s „neznámým“. Tomu odpovídají i specifické (evropeizované) aspekty místní politické kultury, například vyšší veřejná důvěra v místní zastupitelstvo (zákonodárnou moc) než ve starostu (výkonnou moc).
Naopak v případě Hrádku nad Nisou můžeme hovořit o horizontální evropeizaci, která je vázána na přeshraniční partnerství a spolupráci. Hrádecká politická elita se velmi intenzivně angažuje v přeshraniční spolupráci a komunikaci, je těsně propojena s obsluhováním aktivní hranice, jež představuje hlavní zdroj a mechanismus reprodukce kognitivní otevřenosti a smyslu pro pluralitu. Semily pak můžeme považovat za případ tematické evropeizace, kdy jedním z nejvýznamnějších mechanismů re/produkce kognitivní otevřenosti a zájmu o veřejné učení je vazba na waldorfskou pedagogiku a filozofii (antropozofii) a kontakty představitelů semilské radnice i občanské veřejnosti s českou i evropskou waldorfskou komunitou. To však neznamená, že zde neexistují i jiné zdroje zajišťující re/produkci zmíněných hodnotových orientací.
Všichni oslovení zastupitelé se vyjádřili v tom smyslu, že politické angažmá posílilo jejich pocit přináležitosti k obci a místní komunitě. Ve všech promluvách však lze vypozorovat nejen projevy sociální inkluze (především ve vztahu k politickým hnutím a k obci jako celku), ale také jasné prvky sociální exkluze, kterou zastupitelé zažívali při každodenním styku se spoluobčany. Zatímco implicitně zaznívaly ve všech rozhovorech jisté rozpaky nad náročností volené funkce, explicitně a důrazněji se projevily v rozhovorech se všemi černošickými zastupiteli, kteří pochybovali, zda jejich veřejná „oběť“ není příliš vysoká vzhledem k tomu, že mnozí mají malé děti, které potřebují rodiče „teď a ne za pár let“ (Rozhovor 1), nevídají kamarády, omezili či eliminovali volnočasové aktivity, manželky (nikoli manželé!) si stěžují a navíc, jak to výstižně formulovala jedna z aktivistek tvrdého jádra VČ, člověk si v politice „udělá hrozně nepřátel“ (Rozhovor 4). Vědomí jisté dilematičnosti v nalézání rovnováhy mezi starostí o věci veřejné na straně jedné a starostí o věci soukromé na straně druhé bylo přítomné nejčastěji právě v Černošicích. V různé míře zde všichni vyjádřili pochybnosti, zda svou politickou činností, která je časově i psychicky náročná, příliš neohrožují svůj spokojený (soukromý) život, tedy – Eriksonovými slovy – své zdroje zdravé pozitivní identity. Pocit odpovědnosti za věci veřejné však byl u zastupitelů dostatečně silný na to, aby se rozhodli opakovaně kandidovat. Lze se domnívat, že silná osobní zaujatost a pevná zakotvenost v rodinné či občanské sféře představují (v českých podmínkách) nutný předpoklad dlouhodobějšího odpovědného angažmá ve volené funkci.
Také pokud jde o participaci široké veřejnosti, nacházíme mezi městy překvapivé podobnosti. Ve všech případech byly nejaktivnějším občanským segmentem rodiny s malými dětmi. Průběžná utvářecí participace byla ve všech třech případech srovnatelná a velmi nízká až absentující. Tento typ participace se vyskytoval pouze v malém segmentu občanských elit. Dominantní participační formou občanských elit byla ve všech třech případech příležitostná vzdorovitá participace, která je motivována ochranou a prosazováním soukromého zájmu. Jisté rozdíly však vypozorovat lze. Černošice se vyznačovaly výraznější participační asymetrií než zbylé dva případy. Věcné zpětné vazby i strategická participace na straně černošické veřejnosti byly velmi řídké a můžeme hovořit o jakémsi přebytku vzdorovité příležitostné participace. Relativně o něco vyváženější se zdá být poměr utvářecí participace oproti vzdorovité participaci mezi semilskými a ještě více mezi hrádeckými občanskými elitami. Zároveň však platí, že i zde byl tento typ participace velmi slabě zastoupen.
Tento předpoklad potvrdilo i kumulativní vyhodnocení tří forem politické nevolební participace: 1) účasti na zastupitelstvu, 2) účasti na zasedání komise rady města, 3) setkání se starostou/zastupitelem. V průběhu 12 měsíců předcházejících průzkumu se neúčastnilo žádné z těchto forem participace 74‚5 procenta respondentů v Černošicích, 86 procent v Hrádku nad Nisou a 89 procent v Semilech. Podle tohoto kritéria zhodnocujícího míru participace občanů všech tří měst můžeme konstatovat, že v Černošicích se aktivně podílelo na obecních záležitostech 25‚5 procenta občanů v porovnání se 14 procenty v Hrádku nad Nisou a 11 procenty v Semilech. Pokud však srovnáme míru velmi aktivních občanů, tj. těch, kteří se v předchozím roce opakovaně podíleli na všech těchto aktivitách, najdeme zde sice významné rozdíly, avšak v rámci relativně zanedbatelné hodnoty. V Černošicích to bylo 5 respondentů z 351, v Hrádku 4 z 368 a v Semilech pouze 1 z 371. I z těchto zjištění lze dedukovat, že naprostá většina nevolební participace se ve všech třech případech odehrávala v příležitostně vzdorovitém módu. Největší podíl má přitom tento typ participace právě v Černošicích.
Je otázka, čím je způsobena nepatrně nižší míra strategické utvářecí participace veřejnosti v Semilech oproti Hrádku nad Nisou. Vždyť v Semilech nacházíme oproti Hrádku nad Nisou více než dvojnásobné zastoupení vysokoškoláků. Zvýhodňujícím faktorem Hrádku nad Nisou by mohla být přítomnost aktivní hranice, která (jak vyplývá ze všech rozhovorů) poskytuje velmi intenzivní a komplexní zdroj kognitivní otevřenosti a veřejného učení. V případě Semil však negativní roli nepochybně sehrálo dominantní postavení bývalého starosty Jana Farského. „Efekt Farský“ polarizoval veřejnost, komplikoval (a dosud komplikuje) vládnutí i veřejnou komunikaci, které byly v posledních letech výrazně zasaženy politikařením. To všechno zrazovalo občany od veřejné angažovanosti. Semily se jeví jako jakási periferní osvícená demokracie s výraznými maloměstskými rysy, jež však byla „potřísněna“ stigmatem vysoké politiky.
Černošice naopak vykazovaly znaky jakési suburbánní vzdorodemokracie s výraznými osvícenými a kosmopolitními rysy (srov. Rosanvallon 2008). Vyšší míra sociální mobility, anonymity i vyšší míra vzdělanosti je v Černošicích doprovázena větší mírou formalizace veřejného života a větším důrazem na institucionální zajištění veřejné sféry, než jaké nacházíme ve zbylých dvou případech. Ty se naopak vyznačují větší mírou familiarismu a neformálnosti ve veřejné sféře, zvláště to platí pro Hrádek nad Nisou. Větší míra formalizace je v případě Černošic doprovázena aktivnější rolí nově příchozích obyvatel ve veřejném životě, a to i v rámci politických elit samotných, než ve zbylých dvou případech. Důraz na formalizaci se projevuje také ve vztahu politických elit k instituci opozice či v přístupu politických elit k zajištění nezávislosti radničního periodika, jak si podrobně ukážeme ve čtvrté kapitole. Pokud tedy považujeme důvěru ve formální pravidla, která konstituují a formují veřejnou sféru, za hlavní projev občanské veřejnosti (Alexander 2006), Černošice posilují hypotézu o městském prostředí jako přirozeném podhoubí pro rozvoj občanských ctností. Na druhou stranu je však třeba říci, že v Černošicích nacházíme přesvědčivá zjištění o hrubém podceňování významu formálních pravidel občanského soužití na straně občanské veřejnosti.
Díky specifickému sociálnímu a prostorovému kontextu jsou rysy demotivace elit či uzavírání se – jakožto důsledek nadmíry negativních zpětných vazeb – nejmarkantnější právě v Černošicích. V této souvislosti byl zajímavý postřeh hrádecké radní a ředitelky diakonie, že „pro část lidí [z Hrádku nad Nisou] je důležité být zastupitelem. Já znám i ty lidi a jak důležité to pro ně je, a že to je obyčejný kluk z nějakého klasického zaměstnání. Je pro něj to, že je zastupitel, vrchol nějaké společenské kariéry“ (Rozhovor 9). Radní Hedvika Zimmermannová tak naznačila, že část hrádecké veřejnosti (s nižším socioekonomickým statusem) vnímá funkci zastupitele jako prestižní instituci. Rozhovory s černošickými zastupiteli, ani sedmileté zúčastněné pozorování neukazují byť jen náznak toho, že by nějaký segment černošické veřejnosti vnímal funkci zastupitele jako prestižní. Se statusem zastupitelského mandátu se pojí nejrůznější reakce – ironie, nedůvěra, podezřívavost, opovrhování, nezájem, neporozumění, lhostejnost, zmatení, údiv a nezřídka kdy i soucitné uznání, avšak veřejně přiznaný pocit prestiže jsme ať už od držitelů politických funkcí samých, nebo od zástupců občanské veřejnosti ani jednou nezaznamenali. Náš výzkum tak naznačuje, že budovat politickou reputaci v suburbánním prostoru může být komplikovanější než v prostředí maloměsta.
26.3.2019