Soutěž krásy mrtvých?

Denisa Novotná

Autor veleúspěšné knihy rozhovorů se šumavskými samotáři Aleš Palán přichází v románu Miss exitus s tématem, o němž se příliš nemluví, ale o němž by se rozhodně mělo mluvit daleko více.

Aleš Palán v řadě knižních rozhovorů prokázal, že je mu vlastní umění naslouchat, za všechny připomeňme veleúspěšnou knihu Raději zešílet v divočině, přinášející rozhovory se šumavskými samotáři, a rozhovoru Neboj se vrátit domů se zakladatelkou hospicové péče v českém prostředí Marií Svatošovou.

Téma umírání a péče o umírající neopustilo Aleše Palána ani v novince Miss existus. Jako by se v ní potřeboval s tímto podstatným tématem vypořádat ještě po svém, románovou formou. V Miss existus autor potvrzuje to, co bylo patrné již v jeho předchozím románu Ratajský les, za nějž byl nominován na Magnesii Literu. Totiž že vyniká rovněž empatií k obyčejným lidem a dokáže plasticky zachytit venkovské prostředí, jež je pro většinou současných autorů nezajímavé, i když na venkově pořád žije většina lidí – tedy i čtenářů.

Počet starých lidí je vysoký rovněž proto, že lidský život se prodlužuje. A to díky čím dál lepší a neustále se vyvíjející zdravotní péči, včetně nejrůznějších zařízení a služeb, díky nimž je postaráno o lidi, kteří již nejsou schopni žít samostatně – a jejich rodina neumí či nemá čas se o ně starat. Právě tomuto nepříjemnému, ale podstatnému aspektu se věnuje Aleš Palán v románu Miss eixtus.

Každý, kdo si tento román přečte, je nucen si upřímně odpovědět na palčivé otázky: Jsem připraven se o své blízké postarat, až to bude třeba? Nepřekáží nám taková nemilé komplikace v našich pohodlných, lesklých životech? Má vůbec přežívání, kdy už starý člověk ze života nic nemá a jen bezvládně leží, smysl? A je smrt starého, bezmocného člověka vysvobozením jenom pro něj, nebo i pro jeho nejbližší?

Ukázka z knihy MISS EXITUS, str. 23

Ahoj holka, co se děje, neužíváš volno? Jasně, nemáš kredit, brnknu ti ze služebního.

Teprve když jsi položila krátký hovor Ireně, seplo ti, že ses ještě nepodívala, kdo byl pachatelem toho zmeškaného vyzvánění, když jsi byla ve sprše. Tak který z vás, lidi? Boris Neomytka, aha, volal ti ráno dvakrát, netrpělivě a pochopitelně. Připustíš si, jak tě to zjištění zklamalo. Copak skutečně lituješ, že tě nestalkuje Emil? Nebo dokonce že neprudí ta pošahaná Zuzana? Nebo čekáš někoho jinačího? Koho, děvče?

Irena už volá.

Aha. Někdy člověk řekne v pravou chvíli přesně to, co je třeba. Výrok, který obsáhne celou situaci. Je to dar. Aha, řekla teď Irena a bylo to ono. Dobře chápe, že nejsi jediná, kdo se fofrem chystá k Neomytkovým. Jen se pokoušíš dorazit dřív než ta druhá. A budeš

se zajímat taky o chudáka Borise, protože jemu se ta s kosou vyhne a právě tím ho sekne ze všeho nejvíc. Fantazíruješ, napomeneš se v duchu a Irena to doprovodí hlasitým varováním: Emo, nespadni do toho, tohle pro tebe nejsou běžní klienti.

Žádní nejsou, všechny si moc beru.

Nech si taky něco pro sebe, jo?

Jo. Je ti fakt šoufl, pohladíš si břicho a párkrát se do něj nadechneš.

Napíšu ti mimořádnou službu. Služební mobil si nechám, komplikace mi před chvílí volali od pana Snížka ze Slavonic, dušnost a neklid, vždyť to tam znáš, vyrážím za nima. Ty auto nepotřebuješ, ne? K Neomytkovým to máš kousek.

Jsem na cestě, už mám Posvátnou na dohled.

Kdyby cokoliv, volej. Stačí jenom prozvonit, ozvu se zpátky, jak to bude možné. Nemám ti přivézt nějaké léky?

Mají toho dost. Boris si nasyslil zásobu, jako by mu máma měla umírat roky. Tabletky, injekce, náplasti, koncentrátor kyslíku, všechno mají. A kabelu poslední záchrany neseš na hřbetě ty. Ne, nic dalšího nebude třeba.

Emo, ještě jedna věc, víš, kdo mi volal?

Graham Bell? Je to s tebou o chlup lepší, pokoušíš se dělat trapný fóry.

Těsně vedle. Zuzka!

Do prdele!

Jo, přesně tam. Hele, Emo, vona je nějaká poštklá.

Chtěla po tobě mrtvolu? Mně ráno volala taky.

Já vím. Řekla mi, že jsi s ní odmítla spolupracovat.

Naprdneš se a začneš něco vysvětlovat.

Nečerti se, umím si to představit. Kašli na ni. Ona se mi nezdála už na jaře, když jsi s ní k nám přišla poprvé.

Ano, měla jste pravdu, má jasnozřivá paní vedoucí, chráníš se jízlivostí.

Ten její projekt byl zajímavej, to rozhodně, ale ona není ten typ, kterej by to zvládnul emočně. Je úplně posedlá tím svým uměním a nechápe, že každej prostě nechce mít svou posmrtnou fotku vystavenou v nějaký rakouský galerii.

Ale houby v galerii. Ty fotky jenom odevzdá, vystaví na týden na chodbě svý kunstschule, napíše si do cévéčka, že dílo prezentovala v zahraničí, a tím to zhasne.

Nezhasne. Kopie přece dostaneme podle smlouvy my a ona nás pak bude otravovat, kdy je vystavíme u nás.

No jo.

A nepochopí, že fotky zemřelých lidí, našich sousedů, my u nás vystavovat prostě nebudeme. To může udělat v tom svým Linci…

V Grazu.

… ale ne tady, kde žijou jejich potomci a známí. A nepřátelé. Prostě všichni, kteří je znali a teď by o nás začali roztrubovat, jací jsme krkavci, když ani mrtvým nedáme pokoj.

Zastavila ses a opřela se o hřbitovní zeď. Čouhá z ní nějaký rozchodník, žije si tu mezi kamenama, nenápadný zelenohnědý vzdorující hrdina. Jo, život je jediné, co máme, a někdy je to fakt makačka. Stojíš zrovna na místě, co je na těch devíti žaludech, a koukáš přes rybník na flek, odkud byla ta fotka na jaře, spíš v předjaří, pořízená. Na zahradu paní Neomytkové. Se Zuzkou jsem udělala chybu, promiň, řekneš mobilu.

To já jsem udělala chybu. Neměla jsem vám, tedy vlastně jí, na ten nápad kývnout. Ona to není špatná myšlenka, ale Zuzana je prostě příliš mladá…

Zas ta Irenina mantra, že hospice vyžadují stáří. Od bytovek někdo jde. Ženská, zhruba v tvém věku, s desetiletým dvanáctiletým rozmazlencem. Zřejmě byli na prolízačkách na hřišti, pokud toho sígra něco tak reálného ještě vůbec bere. Asi je neznáš, ale přesto se, s tím koštětem v ruce, raděj otočíš ksichtem a hospicovou brašnou k rozchodníku. Irčo, doufám, žes ji vyhodila aspoň teď, řekneš tiše, aby tě procházející nepoznali po hlase.

Irena se zasmála a popsala ti, jak s neodbytnou studentkou vymetla. Jemně a nelítostně. V tomhle by Irena mohla soutěžit, škoda že tahle disciplína ještě není na olympiádě. Případně by mohla v call centru vyřizovat stížnosti, lidi by si ani nevšimli, jak elegantně s nima vyrazila virtuální dveře. A přitom nebývá hrubá. Nakonec mi Zuzka ještě poděkovala za pomoc, zasmála se Irena. Přitom jsem jí vůbec žádnou pomoc neposkytla, jen si toho nestačila povšimnout. Obě jste se zasmály.

Ten malej hajzlík už hází šutry do rybníka o pořádný kus dál. Ondrášku, dáme si závody, kdo dohodí dál? lísala se k němu matička a ty ses ani nemusela dívat, jak schválně se svým pretestosteronovým potomkem prohrává. Hnus a lež.

Zuzka by ti každopádně z těch svých eur měla dát podíl.

Já jen lidem vysvětluju, o co jde, a schraňuju ty jejich úpisy, zapomeneš to zasadit do minulého času.

To nemyslím, ale ten název jsi přece vymyslela ty.