Znamení Lvova
Kateřina Malotínová
Malijevského knižně vydané černobílé snímky z ukrajinského Lvova (Kant, 2016) tvoří fragment stejně nazvané výstavy uvedené v květnu letošního roku v Českém centru Praha. Jistou sentimentalitou a bezčasím prodchnuté fotografické série navozují povědomý pocit, jako by je člověk už někde viděl, zažil stejnou atmosféru místa v úplně jiném městě, kdesi na ulici zahlédl podobnou tvář, objevil tentýž omlácený dvorek, zákoutí.
Autor nás vodí po místech nesoucích konkrétní jména a stejně stručně nazývá i fotografie (Gercenova ulice, Arménská ulice, Park na valech, kostel Matky Boží ustavičné pomoci, …). Igor Malijevský přesně lokalizuje místo vzniku snímků, načež stěnu prosté popisnosti důsledně odbourává jakýmsi zvnitřnělým pohledem. Povrchní geografičnost názvu náhle přivádí do ostrého rozporu s obsahem – zahrává si s diváckým očekáváním průvodcovsky nalajnovaného toku dojmů v návaznosti na místo. Stáváme se však obětí inteligentní autorské hříčky. Uvědomění si, že dostáváme do ruky mapu, která ztrácí smysl cesty, protože nás nikdy nedovede do stejného cíle, způsobuje lehce nostalgický záchvěv.
Stará paní už nebude stejně vyhlížet zpoza okenní tabulky, mokré prádlo se nebude plácat na šňůrách, popsaná fasáda bude zrenovovaná, stín se posune. Nic nelze přesně zopakovat, nikdy nelze spatřit stejný Lvov. Názvy ulic zůstanou bezobsažné, dokud se neobjeví pozorovatel, jenž objektiv namíří do nebe směrem k hlavě pouliční lampy zavěšené v hnízdě drátů orámovaných trojúhelníkovou konstrukcí. A hle – vševidoucí Božské oko dohlížející shůry na naši pozemskou pouť. Náhlé prozření a snad i trocha trapnosti z ateismu všedního dne, z vlastní neschopnosti postřehnout, že „ulice Sněžná“ je i v prostoru nad hlavou.
Igor Malijevský krouží městskou krajinou na svém tichém lovu, načrtává poznámky, s lehkostí glosuje život. Uchopuje fakta, která jednou prostě konstatuje, podruhé rozkrývá jejich mystické a religiózní přesahy, půvab i kýčovitou grotesknost.
Svérázný autor s rusko - ukrajinskými kořeny v Čechách postrádá otevřenost k poezii všedního dne a přítomnému času. Je pozoruhodné, že ji nachází právě v nejvzdálenějším středoevropském městě přidušeném skrytou válkou.
Přes patrnou poetičnost jeho publikovaných snímků a textů z uplynulých dvou let přesto nelze nevnímat vše prostupující dualitu života a smrti v podobě skotačících dětí a zpomalených usebraných starců. Malijevský zkrátka zachycuje život ukrajinského města se všemi pociťovanými nuancemi.
Kniha Znamení Lvova sleduje rytmický řád sérií snímků spíše sporadicky prokládaných krátkými autorskými prozaickými i básnickými texty v trojjazyčné mutaci (čeština, ukrajinština, angličtina). Detailně zachycuje drobné nevšední epizody, letmá setkání s místními lidmi a roztodivné bizarní nálezy. Podobně všímavé sdělení obrazu a textu zviditelňuje fakt, že Malijevský začal fotografovat a psát poezii zhruba ve stejné době a doteď oba způsoby vyjádření pokládá za komplementární. Zrovna tak se neochvějně drží analogové středoformátové techniky. Možná do přístupu a uměleckého jazyka této persony také prosakuje technické a částečně i filosofické vzdělání – preciznost ve zhotovení fotografií a schopnost nahlížet svět analytičtěji.
Znamení Lvova přináší klidný čas pomalého listování. Může se stát, že ze stránek vdechovaný genius loci zcitliví naši otupělou vnímavost, až nás najednou zasáhne povědomá emoce, najedeme na autorovu trajektorii, přestože to nebude tak úplně Lvov, jako spíš něco společného v nás. Probleskne k nám uspokojivý pocit ze života jaký je, když ho zrovna umíme procítěně žít, když zrovna jen tak nebloumáme prázdnými ulicemi všednosti.
Kateřina Malotínová, autorka pracuje jako kustodka v Centru současného umění Dox
11.7.2016