Mezi ptáky hledám harmonii, která mezi lidmi není
Denisa Novotná
Hejna tažných ptáků patří ke koloritu krajiny bahnitých poldrů v západním Nizozemí, kde se odehrává příběh mladého biologa Maartena, pečujícího o umírající matku. Citlivý introvert hledá útočiště v přírodě, četbě knih a vážné hudbě. Proplouvá rákosím kanálů a naslouchá volání táhnoucích kolih, v němž nachází harmonii podobně jako v Schubertově symfonii. Ve vzpomínkách se vrací do dětství, poznamenaného přísnou protestantskou výchovou, a k mučivé a marné lásce k dívce Martě.
Cit pro atmosféru, jemné psychologické postřehy a intenzivní dramatické scény zajistily 't Hartově autobiografickému románu přízeň čtenářů. Osud tažných ptáků byl zařazen mezi školní četbu, přeložen do osmi jazyků a zfilmován. Je s podivem, že za 40 let od svého prvního vydání se kniha nedočkala českého překladu. Vychází až nyní díky překladateli Lukáši Vítkovi.
„Po šálku čaje zamířím k našemu člunu a odplouvám pryč po vodě do rákosišť, abych byl nablízku ptákům, jmenovitě kolihám a jejich melodickému volání, nepopsatelně krásným, lehce plynoucím trylkům,“ promlouvá ústy svého hrdiny nizozemský spisovatel Maarten 't Hart v románu Osud tažných ptáků. Kniha se v originále jmenuje Hejno kolih a fascinace těmito tažnými ptáky prostupuje celým dílem. Hrdina a vypravěč příběhu Maarten je pozoruje nejen v rákosišti, zjevují se mu také v osudových okamžicích – např. když se zamiluje či když tráví s umírající matkou její poslední dny: „Kolihy jsou tak vzácné, tak ojedinělé, že se mi zachce běžet k oknu, abych si je prohlédl. Ale neudělám to, jenom mě napadne: Zemřela v okamžiku, kdy tudy proletěly kolihy; a ta myšlenka mě utěšuje, jakkoli je zvláštní.“
Láska k přírodě je jedním z mnoha společných rysů autora a jeho hrdiny biologa Maartena. Oba prošli tvrdou kalvinistickou výchovou, jež jim však v dospělosti nezabránila stát se ateisty. Ve strhující tragikomické scéně nechává 't Hart svého hrdinu, zjitřeného matčiným žalostným stavem, vypráskat ze dveří kázající presbytery a odvrhnout víru v Boha: „A při té chůzi vím najednou jistě, ano, s onou neochvějnou jistotou, o níž vždy mluví kalvinisté, že křesťanství je podvod; ano, že celý život je jedna velká ničemná lež a že se teď kdesi daleko ve vesmíru mému zármutku satansky vysmívá bůh, bůh desáté neděle, ten, jehož otcovská ruka matce přidělila chorobu, předehru pekelných bolestí. Takový je bůh, bůh Heidelbergského katechismu, bůh tolik nenávidějící lidi, že pro ně vymyslel rakovinu hrtanu. Dokonce ani lidé se nedokážou vraždit tak zákeřným způsobem, jakým to dovede bůh skrze tuto nemoc.“
Vedle přírody přináší Maartenovi vzpruhu klasická hudba, která byla v ’t Hartově kalvínské rodině považována za světskou marnivost. Maarten si uvědomuje, že příroda a hudba dávají jeho životu smysl: „Proč chci i přesto dál žít? Téměř mě pro to nenapadají žádné jiné důvody než vůně jarních večerů, bezvětří podzimních rán, kosí zpěv na jaře, rákosiště zalité letním sluncem, kolihy, Schubertova hudba.“ Mj. sám ’t Hart tvrdí, že jeho náboženské cítění se cele přetavilo do hudby, čehož dokladem je jeho umění pianisty a varhaníka i sepsaná monografie o Bachovi.
’t Hartův román je především o hledání blízkosti a porozumění, které plachý single bolestně postrádá. Když si konečně domluví svou první milostnou schůzku, pronásleduje ho nutkavá myšlenka, podivný přelud, že zemře: „Vidím sám sebe zakrváceného ležet na skalách, stále znovu se vidím řítit do hlubin podél zelených svahů k jehličnanům, na něž se nabodnu, nebo k ostrým špičatým skaliskům, na nichž uváznu na tak dlouho, dokud nezemřu hladem a žízní. Stále znovu přichází to děsivé padání a já dělám, co mohu, abych tyto výjevy zahnal jinými, rákosištěm v letním slunci, hejnem kolih, tokajícími potápkami, představami, jež mi na okamžik přinesou úlevu, avšak vzápětí začínám padat, padám nezadržitelně.“
České vydání doprovázejí ilustrace Andrey Komárkové, vnučky malíře Vladimíra Komárka.
22.3.2019
