V komisařce Terese Battagliové se podařilo vytvořit unikátní postavu
Ilaria Tuti, Tomáš Weiss
Současná italská autorka Ilaria Tuti a její debut Květy nad peklem. Psychologický thriller, odehrávající se na severu Itálie, na hranici s Rakouskem. Záhadný pachatel číhá na své oběti v hlubokých lesích a jedná s extrémní brutalitou. Vyšetřování vede šedesátiletá Teresa Battagliová, ostřílená specialistka na vraždy, která pod drsnou slupkou tají křehký vnitřní svět. Květy nad peklem jsou prvním dílem plánované trilogie.
Ukázka:
Rakousko, 1978
K tomu místu v Alpách se pojila neblahá legenda. Taková, která někde ulpí jako vytrvalý zápach. Říkalo se, že vždycky pozdě na podzim, ještě než déšť přejde ve sněžení, vycházejí ze zdejšího jezera strašidelné skřeky. Když se ve stojatých jezerních vodách začínalo odrážet nebe, opouštěly je jako pára a společně s ranní mlhou stoupaly vzhůru podél horského úbočí. Hladina připomínala peklo, v němž se zrcadlí ráj.
Právě tehdy se nad východním břehem jezera, od budovy z konce devatenáctého století ozývalo kvílení, podobné táhlému vytí. Škola. Tak té stavbě říkali dole ve vsi, ale její účel i název se postupem času několikrát změnily: císařský lovecký zámeček, sídlo nacistického velení, sanatorium pro tuberkulózní děti.Teď už se v chodbách s oprýskanými zdmi a vybledlou omítkou rozléhalo jen ticho a ozvěna osamělých kroků. A v listopadu vždycky z mlhy vyrazil ten urputný kvílivý zvuk a šplhal se vzhůru podél oken v horních patrech až k lomené střeše, na níž se třpytila jinovatka. Legendy se ale vyprávějí jenom dětem a tesklivým starcům, zkrátka těm, kteří mají příliš měkké srdce. Agnes Braunová to dobře věděla. Ve Škole už žila dlouho a noční zvuky ji nechávaly chladnou. I když byla většina pater zavřená a dveře do jednotlivých místností zabedněné dřevěnými fošnami, znala vrzání každého prkna, skřípání každé zrezivělé trubky ve zdi.Od doby, co se budova proměnila v sirotčinec, se státní dotace neustále ztenčovaly a nehlásili se ani žádní soukromí dárci, kteří by ústavu přispěli byť jen směšnou částkou.
Agnes prošla kuchyní, která se nacházela v suterénu mezi místnostmi sloužícími jako spižírna a prádelna. Před sebou tlačila vozík. Umně manévrovala mezi nádobami, z nichž se za pár hodin začne valit mastná pára. Byla sama. Nebyla noc, ale ani den. Společnost jí dělal jen stín krysy kradoucí se podél stěn a siluety mrtvých zvířat zavěšených k odležení na hácích v někdejší ledárně. Do prvního patra, které měla na starosti, vyjela nákladním výtahem. Už delší dobu jí ta práce byla nepříjemná, cítila jakýsi neklid, který neuměla pojmenovat. Byl jako nějaká skrytá nemoc, která se zdráhá naplno propuknout. Nákladní výtah zaskřípal pod váhou jejího těla a vozíku. Řetězy a lana se s hrkáním daly do pohybu. Klec se otřásla a začala stoupat, po pár metrech se s cukáním zastavila. Agnes otevřela drátěnou mříž. Chodba v prvním patře se táhla jako dlouhý zaprášený pruh vymalovaný blankytnou barvou. Na stěnách byly vlhké skvrny a z jedné strany ji lemovala velká tabulková okna. Jedno z okenních křídel bouchalo v pravidelných intervalech o stěnu. Žena nechala vozík stát a šla je zavřít. Sklo bylo studené a zamžené. Několikrát je přetřela rukou, takže vznikl oblý průzor. Paprsky vycházejícího slunce osvětlovaly vesnici dole v údolí. Střechy domů vypadaly jako miniaturní olověné kostičky.
O kousek výš, mezi vsí a Školou, tisíc sedm set me-trů nad mořem, se nehybná hladina jezera zahaleného v mlze zbarvovala do růžova. Nebe bylo průzračně jasné. Agnes ale věděla, že slunce už dnes ten strmý holý svah, který vybíhal až ke Škole, nestačí zahřát. Poznala to, stávalo se to pokaždé, když ráno vystrčila nohu z postele a zachvátila ji migréna. Mlha se začala zvedat a pohlcovat všechno kolem: světlo, zvuky, dokonce i pachy nasákly jejím zatuchlým odérem, který čpěl po kostech. Mlhové prstence se drápaly nahoru po trávě sežehlé mrazem, jako by byly živé. Z jejich útrob se ozvalo dobře známé kvílení. Dech mrtvých, pomyslela si Agnes.Byl to prudký vítr ze severovýchodu, buran. Zrodil se v dalekých stepích, letěl sem tisíce kilometrů, potom se vklínil mezi sevřené svahy údolí, zaburácel podél řeky a pod hranicí lesa, rozbouřil se v údolních nivách a nakonec se s hvízdáním rozletěl nahoru a prudce narazil do skalní stěny.Je to jen vítr, opakovala si v duchu.Kyvadlové hodiny u vchodu šestkrát odbily.
Začalo se připozdívat, ale Agnes se ani nepohnula. Věděla, že otálí moc dlouho. A věděla také proč. Namlouvám si to, pomyslela si. Jenom si to namlouvám. Rukou sevřela ocelové držadlo servírovacího vozíku. Když se konečně odhodlala a ušla pár kroků směrem ke dveřím na konci chodby, nádoby o sebe zazvonily. Jesle. Náhle ji něco napadlo a sevřel se jí žaludek: to místo připomínalo hnízdo. Zvlášť v posledních týdnech. Tlumeně, tajemně to tam hučelo. Jako by se tam nějaký pilný hmyz připravoval k vylíhnutí. Agnes si tím byla jistá, i když by neuměla vysvětlit, co se v té místnosti právě děje. Nikomu se o tom ani slovem nezmínila, dokonce ani řediteli: myslel by si, že se zbláznila.Strčila ruku do kapsy stejnokroje. Prsty se dotkla hrubé látky. Vytáhla kápi a nasadila si ji na hlavu. Tenká síťka zakrývala dokonce i oči, takže byl okolní svět jako pod závojem. To bylo pravidlo.
Vešla dovnitř. Místnost byla ponořena do ticha. Ve velkých litinových kamnech vedle dveří zůstalo ještě několik uhlíků, které vydávaly příjemné teplo. Postýlky byly seřazeny do čtyř řad po deseti. Na identifikačních tabulkách nebyla žádná jména, pouze čísla.Nebylo slyšet pláč ani křik. Agnes věděla, jaký pohled by se jí naskytl, kdyby se tam podívala: vyhaslé oči bez výrazu. Na všech místech kromě jednoho. Když po chvilce přivykla tichu, uslyšela ho: kopal tam vzadu nohama, nabíral sílu. Připravoval se. Nedovedla by říct, na co.
Možná byla opravdu blázen. Krok za krokem se blížila k postýlce s číslem 39. Na rozdíl od ostatních byl tenhle subjekt plný života. Pozorně se rozhlížel těma svýma zvláštníma očima, rejdil jimi sem a tam a sledoval její pohyby. Agnes věděla, že subjekt hledá její pohled pod síťkou v kápi. Rozpačitě odvrátila zrak. Subjekt číslo 39 si uvědomoval její přítomnost, i když by to tak nemělo být. Žena se ujistila, že ve dveřích nestojí žádný ze zřízenců, a natáhla prst. A subjekt se do něj zakousl, dásněmi vší silou stiskl její maso. Výraz jeho očí se změnil, vypadal jako posedlý. Když Agnes se zaklením odtáhla ruku, vyklouzl mu ze rtů krátký nervózní nářek.To je jeho pravá povaha, pomyslela si. Povaha dravce.To, k čemu došlo o chvíli později, ji dovedlo k přesvědčení, že už si určité myšlenky nemůže nechávat pro sebe. Subjekty v postýlkách vedle čísla 39 přestaly být němé. Začaly vzrušeně oddechovat, jako by odpovídaly na nějaké volání. V jeslích to hučelo jako v hnízdě.Ale možná si to jenom namlouvala.
12.3.2019