Když na tebe dýchne S.d.Ch. čili další kniha Sigismunda de Chalse
S.D.Ch.
Další svědectví od autora z první literární linie. Svědectví o útocích na zbytky lidskosti a kultury, převlečené za boj o všemožná práva a vymoženosti moderní doby. V mnohém jistě připomenou humoresky Jaroslava Haška nebo rozhořčené šlehy Ladislava Klímy – moc se toho v české politice a kultuře od jejich dob nezměnilo.
Ukázka:
Kontext Vepřových koulí
Vysmívat se entuziasmu a dobré vůli nechci. Nevysmívám se už ani svazáctví a skautismu. Nicméně mě představa, jak naplněn studem před argumenty z burcujícího článku Petry Hůlové jdu a za poslední peníze nakoupím knihy současných tvůrců (přečtu je!), ztotožním se s představou, že jsou to mí kolegové, překonám ostych před institucí Havlovy knihovny a napasuju se spolu s celou, cituji: literární Prahou (nechybí tu uvozovky?) na čtení autora, který mě nudí už na základě svého ukázkového životopisu, a to všechno pro udržení jakéhosi literárně-institucionálního kontextu, který mě leká na způsob strašidla a který, jak z článku zřejmo, je především jen svým zdáním, děsí.Pracuji raději v kontextu tvořeném osamocením v hlubinném pocitu, ze kterého text vyvěrá, doplněném fyzickou prací, účelovým hladověním, ledovými koupelemi a zuřivým bojem s protichůdnou každodenností obstarávek o čas a klid na práci (Gott). Ano, to je můj problém, ale co naplat, v literárním kontextu bych nenapsal pěkné řádky Haklových Hovězích kostek, ale snad jen, i když také pěkné, Vepřové koule, a to bych nerad. V článku je mimo jiné také popleten varhaník s varhanářem, výtka, jak si to vůbec představujete, nečíst, co kdo napíše, a nebýt, kde si myslím, že byste měli být, by měla být adresována spíše než autorům literární kritice, protože situace, kterou způsobila, kdy se o knihách ví jen díky jejich marketingovému prováření, je opravdu zkrátka jen hnusná. Zvláštního druhu je také myšlenka, že by měl literární autor zastávat postoj, jejž kdosi považuje za správný, a vyjadřovat loajalitu na vybraných akcích, na které (ke všemu blbému argumentování navrch) dostal přece pozvání.
Zajímavé je, že přivlečení institucionální krávy (která má v našich podmínkách vemeno s cecky vytočenými směrem k vyžírkům) obvykle doprovází pocit, že to není trapné a devastující. Snad proto tu stále a především chybí pevné vědomí toho nejdůležitějšího, trvalým obyvatelům literárního provozu stále nedochází to hlavní: že totiž nikdo nemá žádnou odpovědnost, povinnost ani ten závazek korektnosti k čemukoliv, co si vyblouznili nebo naposvátněli, zvlášť, chybí -li tu odpovědnost a závazek ke kvalitě, vysokému tvůrčímu nasazení a bolestivým přesahům a kdy ostatní, nepřijatí do jejich perverzního úzu, co si nevyvzdorují a ze svého nepoplatí, vyjma povýšenecké ignorace, nemají.Takové poměry šíří odér tolerance k oceňování průměrnosti a konformity, k přehlížení evidentní kvality a její označování za patologickou úchylku, vydechuje ozón, ve kterém se magnetismus litery proměňuje v těkavou energii kurviště. Status užitečného hobby, závistivě šilhajícího po euroostruhách a neohajzlsbergrovském kšeftu, si současná literatura udělila a vytvořila sama (a k mému štěstí tu leží i ty nešťastné knihy, které to dosvědčují), a považují -li současní básničkoví autoři názor, který jen konstatuje posun poetického principu mimo oficiální poetickou scénu, za flusanec psaný na objednávku a vyvozují z toho kádrovácké důsledky, jen to mé vývody potvrzuje. Nezbývá než zopakovat, že v umění nikomu nic nepatří. A tak se i poezie a literatury dosahuje vždy na jeden dotek, na hrot jehly, není to žádný gauč, na kterém se válíš a řveš, co všechno ti patří, kdo veliký tě etabloval, co všechno reprezentuješ a co o tobě ostatní nesmějí říkat. Tvorba je obecný statek, ve kterém zvedáš monitor společně s vycházejícím sluncem a dotýkáš se klávesnice pokaždé v bodě nula. A na tom chci umřít.
Předtím ale půjdu a udělám si selfí s knížkou P. H., jejíž část jsem právě přečetl, a nazvu ho: Co ste vode mě četla vy? (s tím, že zlomyslně nepředjímám, že nic, a že se třeba i seznámíme).
