Pavel Juráček jde – opět – na dřeň
Josef Rauvolf
Deník III. 1959-1974 scénáristy a režiséra Pavla Juráčka, předposlední svazek kompletního vydání jeho deníků přináší svědectví nejen o Juráčkovi samotném, ale také o době, v níž mu bylo žít. Četba to není místy zrovna veselá, rozhodně však potřebná.
Proč? Inu, jak je čtenářům prvních dvou svazků jasné, Pavel Juráček rozhodně nebyl jednoduchou osobností, rvaly se v něm různé tendence, a proč to neříct, snad až démoni, zároveň byl tvůrcem mimořádným – stačí uvést dva jeho filmy, Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata (jeho vznik zde podrobně popisuje), či scénář k dnes velice ceněné sci-fi Ikarie XB-1.
Ke své profesi a filmu vůbec měl vždy ambivalentní vztah, již v roce 1959 si o své profesi nedělá žádné iluze: "Film je pro mě něčím nečistým. I kdybych jej dělal deset let a přinášel mi sto tisíc ročně, vždycky budu mít pocit, že si ty peníze nezasloužím, že jsou nepoctivé..." a pokračuje anamnézou scénáristů, produkujících jeden scénář za druhým: "Kornatění myšlenek, hladové vyprahlé pusto v mozku, mučivý věčný žentour stále týchž příběhů, z něhož není úniku..." A takhle popsal v témže roce dojem z porady na Barrandově: "Tihle lidé, to je pěna plující na hladině umění. Parasiti, diletanti, domýšlivci, vtipálkové..."
Dlužno dodat, že tohle – naštěstí – Juráčkův případ nikdy nebyl, viděl však kolem sebe dostatek živoucích důkazů, přičemž o všech těch, leckdy ještě dnes uctívaných autorech píše značně neuctivě, tedy: upřímně. A podle všeho pravdivě. S postupem času se jeho hodnocení slavných kolegů, režisérů české nové vlny stává sžíravějším, zvláště pak, když do hry vstoupí nejen umělecké, ale i morální otázky. Máme na mysli dobu po srpnu 1968, kdy se začaly lámat charaktery, kdy docházelo k dnes těžko uvěřitelným svinstvům. Juráček popisuje dění na Barrandově, píše o nástupu všemožných bolševických kreatur, o tom, jak téměř všichni filmaři víceméně sklopili hlavy (ONI přece nepůjdou k lopatě!) a tak prošli prověrkami – Juráček dostal ovšem výpověď. Mimojiné mu bylo kladeno za vinu, že v jeho tvůrčí skupině vznikli Skřivánci na niti. Jiřímu Menzelovi se ovšem, jak píše, nic nestalo, a jak se choval, to raději necitovat. Stejně jako další, na jejichž jména Juráček psal scénáře a kteří se nestyděli si za to brát podíl. A ještě naříkali, jak jsou na tom finančně blbě... zkrátka, žumpa. Podobně nelichotivě ale píše o českém národě za okupace: "... největší starostí bylo sehnat na černo sádlo a nejstatečnějším činem večerní poslouchání londýnských zpráv o tom, jak se kdesi ve světě válčí." Zní to jaksi povědomě, že.
Jak vidno, Juráčkovy soudy o jeho vrstevnících, filmařských kolezích jsou nezřídka nelichotivé, možná až kruté (a nebudeme zde jejich skutečně slavná jména uvádět), ovšem: stejně tak neúprosný, a možná ještě víc, byl Juráček i vůči sobě. Opakovaně se například podivoval nad tím, kolik, dle vlastního přesvědčení vlastně nespravedlivě, ročně vydělával – srovnával to totiž s příjmem své maminky ("... tolik vydělá za osmnáct let"). Jistě zajímavý je ale například soupis sedmatřiceti československých poválečných filmů, které podle něj přežijí.
Jak již bylo naznačeno, zvláště zajímavá a poučná je četba zápisků z roku 1968, a to nejen pro popis chování slavných osobností, filmařů, ale i dalších, například Václava Havla (vychází z toho se ctí), či Milana Kundery ("Například Kundera, ten bude slavný. Jenže je to posera, úzkostlivý maminčin mazánek, který se bojí funkcionářů jako čert kříže...," zapsal si Juráček již v roce 1962), hlavně ovšem z doby po srpnu 1968. Juráček to neměl skutečně lehké, a to i v osobním životě (ve třetím svazku jsme totiž lehce voyuerskými svědky dvou jeho manželství, obě skončila rozvodem), zároveň sledujeme, jak se jeho postoje – a to již před rokem 1968 radikalisují, jak víceméně logicky spěje k pozdějšímu podpisu Charty.
V celém více než tisícístránkovém svazku přitom nenarazíme na hluchá místa, vše je psáno krásnou češtinou. A zapsal-li si Pavel Juráček v roce 1960, že "Můj deník, chtěl bych to napsat červeným inkoustem, je nejnudnější čtení!", musíme mu oponovat: ne, není!!!
Josef Rauvolf, publicista a překladatel
4.3.2019
