Myslíte, že když za sebou zamknete dveře bytu, že jste v bezpečí?

Emma Angströmová , Tomáš Weiss

Ticho je děsivé. Žárovky u stropu blikají a dětské ruce se v jejich mihotavém světle jakoby lesknou. Pak ucítí Alva na rameni těžkou kostnatou ruku - a tak dál, a tak podobně. Pokud máte chuť na pořádný nervák, je to Muž za zdí. Jak píše jeden ze světových recenzentů: "„Brr. Tenhle skvěle napsaný thriller mi připomíná strašidelné historky z dětství… Končí strašlivě a policie se do toho nemíchá.“

Ukázka z úvodu knihy:

Intro

Prostor je prázdný a velmi úzký. Muž postupuje dopředu a klouže rukama po studených zdech.

            Slyší duté zvuky. V trubce se ozve spláchnutí, ventilací nad ním proběhne krysa. Na rohu uslyší znělku televizních zpráv. Jako by se ozývala z uzavřeného prostoru a připadá mu hlubší než obvykle.

            Sedne si na zem a dlouho čeká. Kolem se vznáší silný nasládlý dusivý pach, a tak si zakryje nos rukou.

            Na druhé straně zdi zapláče dítě. Do stropu začne narážet nadskakující pračka a ze schodiště je slyšet ozvěna kroků.

            Než všechno kolem utichne, uplyne několik hodin, teprve pak se zase postaví na ztuhlé nohy. Zastaví se u východu a opatrně stiskne kliku.

 

Část první

Okultismus

Když stěhovací auto zastaví v ulici Tegnérgatan v centru Stockholmu, už se začíná stmívat. Alva stojí na chodníku vedle matky a sleduje, jak se otevírají dveře do nákladového prostoru. Objeví se obsah: asi šedesát krabic a čtyři postele, tátova pohovka, psací stůl a sekretář, který objevili na bleším trhu v Ludvice.

            „První patro,“ řekne Vanja a vytáhne z kapsy lísteček. U vchodu naťuká kód a pak otevře těžké dřevěné dveře.

            Alva se zadívá na dům osvětlený pouličními lampami. Fasáda je ze světle žlutého vápence a na mnoha místech popraskaná, ale okna jsou čerstvě natřená. Vanja si stoupne za Alvu a pohladí ji po dlouhých světlých vlasech.

            „Tady se nám bude líbit, viď, Alvo? Nemyslíš?“

            Alva neodpoví. Pokročí dopředu a snaží se trochu uvolnit v pase džíny. Jsou jí těsné, a tak si rozepne horní knoflík a stáhne si tričko, aby to nebylo vidět.

            „Běž na stranu, holčičko,“ řekne jí muž, který tlačí k výtahu rudl se dvěma krabicemi. Alva pomalu vykročí po schodech k bytu.

            Schodiště je krásné. Je to dům z přelomu století a podlahy jsou tu ze světlé žuly. Zdi jsou světle béžové a nad schody je kousek vymalovaný tmavě zelenými a červenými ornamenty.

            Dveře do bytu jsou otevřené, Alva vejde do předsíně. Z některého pokoje uvnitř zaslechne smích, Sanna s Ebbou už tady asi jsou. Alva si nechá boty, stěhováci tu stejně dost našlapali.

            Napravo je kuchyně, jejíž okna vedou do dvora, z obývacího pokoje nalevo je zase vidět do ulice. Když se podívá ven, vidí světlo z pouličních lamp, naproti stojí skoro stejný dům se světle šedou fasádou.

            Celý byt voní novotou. Zdi i stropy jsou čerstvě vymalované nabílo, podlaha je vyleštěná a nalakovaná. Dveře jsou těžké, parkety mají vzorek rybích kostí, je vidět, že je to starý byt.

            Alva nahlédne do ložnice. Sanna s Ebbou už vybalují krabice.

            „Jé, fajn,“ řekne Vanja, která zrovna přišla a stoupla si za Alvu. „Takže už jste se dohodly, jak si rozdělíte pokoje?“

            Sanna si stoupne a odhrne si vlasy z čela. Sanna i Ebba mají nepoddajné vlasy, které se jim kroutí do loken. Alva je má mnohem jemnější a rovné.

            „My s Ebbou budeme spolu,“ řekne Sanna. „Alva ať si vezme tu komoru.“

            „Dobře,“ řekne Vanja. „Půjdeme se tam podívat, Alvo?“

            Vanja jde jako první, mine koupelnu a otevře dveře vedle kuchyně.

            „Koukej, tady je to ale útulné,“ řekne a rozsvítí.

            Od stropu visí holá žárovka a ihned zalije místnost světlem. Alva přivře oči. Pokojík je zhruba poloviční, než jaký měla v domě. Okno do dvora je malinké, ale je u něj výklenek, kde se dá sedět a dívat ven. Napravo od dveří je vestavěná knihovna a skříň a mezi oknem a protější zdí je místo přesně na postel. Na jedné ze zdí je tapeta se vzorem květin a motýlů. Alvě se nijak zvlášť nelíbí.

            „Tady to bude fajn, Alvo, nemyslíš?“ řekne Vanja a jde si sednout k oknu.

            Pokusí se skrčit dlouhé nohy a vměstnat se do výklenku, ale nepovede se jí to, a tak zase vstane.

            „Rozmysli si, jaké bys chtěla závěsy. Já musím jít dohlédnout na stěhováky,“ řekne Vanja a nechá Alvu v pokojíku samotnou.

            Alva se tiše rozhlíží. Připadá si tu nezvykle a cize. Když odjížděly z domu, neplakala, ale vycítila, že matka to od ní očekávala. Proto jela s ní ve stěhovacím autě a Sannu s Ebbou svezla Tove. Ale ona plakat nechtěla. Jen cítila velkou prázdnotu, jako by opouštěly celý svůj život.

            Zpoza dveří se z předsíně ozve rána. Nějaký muž vztekle vykřikne a kdosi mu odpoví hlubokým hlasem. Ale tady uvnitř je ticho. Panuje tu stísněná nálada, jako by tu zbývalo ještě něco z dřívějška, i když je tu úplně prázdno.

            Alva si sedne k oknu. Skrčí se a nohy složí pod sebe. Do výklenku se právě tak vejde. Dvůr dole je osvětlený několika lampami a listy se lesknou v dešti, který začal padat z těžkých mraků. Na opačné straně dvora stojí skoro stejný dům, také z přelomu století. Alva si pomyslí, že tady bude možná těžké najít cestu domů. Ve vilové čtvrti také všechny domy vypadaly stejně, ale tam znala na štěrkovém chodníčku každý kamínek.

            Dveře se otevřou a muž, který řídil stěhovací auto, postaví dovnitř dvě krabice.

            „Ahoj, malá,“ řekne. „Tady máš pár věcí.“ Usměje se na ni, ale když vidí Alvin vážný výraz, zase se otočí.

            Alva otevře krabici a začne z ní vybalovat knížky a ozdoby. Pokladničku a hrací skříňku, které dostala od táty, zabalila do bublinkové fólie, ale všechny bublinky jsou splasklé, protože Sanna s Ebbou je popraskaly. Ebba se hlasitě smála, když jí lupaly pod prsty.

            Knížky o Kitty, poděděné po mámě, Alva vyskládá dolů do knihovny. Encyklopedii o paranormálních jevech schová za ně. Ví, že mámě tahle knížka vadí, ale nemůže si pomoct. Je fascinující. Od chvíle, kdy se naučila číst, si v ní listuje každý večer, a mezitím už se stihla uvolnit vazba i některé listy v deskách. Alva má v nočním stolku schovanou baterku a pokaždé si čte pod dekou, dokud neusne vyčerpáním.

            V druhé krabici jsou obrazy, které namalovala Alvina babička. Alva je vytáhne, sundá z nich papír a opře je o zeď. Jsou krásné, ale Alva jim zatím nerozumí. Máma říká, že jim nikdy ani rozumět nebude, ale Alva si říká, že když jen trochu pootevře mysl a povede se jí do těch obrazů vstoupit, uvidí, co viděla babička, když je malovala.

            Jsou to tři různé geometrické motivy namalované jasnými barvami. Jeden je světle růžový a žlutý s odstíny zelené a tmavě modré. Růžová a červená pole vytvářejí kruhy, které by se daly chápat jako okvětní lístky, a uprostřed květiny je rozvířená spirála. Druhý obraz je vyvedený v různých tónech oranžové a červené, a kromě toho jsou na něm světle modré šnečí ulity naaranžované kolem kytice z listů. Kolem ulit se ovíjí tlustý černý had s červenými tečkami místo očí. Třetí obraz má Alva nejradši. Pozadí je žluté a černé a na něm je trojúhelník rozdělený do sedmi polí v duhových barvách. Nad trojúhelníkem se vznáší žlutý kruh se zelenými okraji.

            Alva si lehne na zem před obrazy. Dívá se na ně tak zblízka, že vidí každý tah štětcem. Ví, že musí rozluštit nějakou šifru a pak k ní symboly promluví, ale když se na jejich význam zeptá mámy, tak ta neví.

            „Přece víš, že babička nebyla v pořádku, když ty poslední obrazy malovala,“ řekne pokaždé, když se Alva zeptá.

            Přesto Alva v mnoha knihách hledala podobné symboly, aby šifru rozluštila. Dřív si byla jistá, že to je nějaké poselství určené pro ni, ale teď trochu váhá. Možná je to jen nějaké obecné sdělení, něco, co babička chtěla říct jim všem, když ztratila schopnost plynule se vyjadřovat.

            Když jsou krabice prázdné, Alva o krok ustoupí. I když knihovnu naplnila svými věcmi, cítí se tu cize. Možná že její knihy nasákly atmosféru místa, její vlastní věci jí v novém bytě připadají zvláštní a nezvyklé.

            Ze zamyšlení ji vytrhne zaklepání na dveře. Stejný stěhovák jako předtím přinese její postel a velkou tašku s polštářem a peřinou. Když odejde, ukáže se ve dveřích Vanja:

            „Ty sis to tady ale krásně zařídila, holčičko. Chceme si objednat pizzu. Dáš si havaj?“

 

Vanja prostřela na kostkovaný ubrus přehozený přes dvě krabice. Na provizorním stole leží pizzy. Na ubrusu stojí i podnos se třemi čajovými svíčkami, velká láhev Fanty a láhev červeného vína.

            „Ještě jednou díky, že jsi nám s tím stěhováním pomohla. Bylo to trochu narychlo,“ řekne Vanja a vezme si kousek capricciosy.

            „Bez problému,“ odpoví Tove. „Je super, že jste se zase přestěhovaly sem. A našla jsi krásný byt, ve Stockholmu to teď vůbec není lehké. Je to šílené. Za těch patnáct let se tu semlelo spoustu věcí, to ani nemáš tušení.“

            Alvě se zdá, že matka se chová jinak. Při řeči rozhazuje rukama, ukazuje a směje se, oči jako by měla větší.

            „Že je fakt hezký?“ řekne Vanja a ještě Tove dolije. „Ještě že mě nechali v pořadníku, když jsme tak dlouho bydleli v Ludvice. Sice jsou tu jen tři ložnice, ale Sanna s Ebbou chtějí stejně být spolu, takže mám pokoj sama pro sebe a Alva si vzala tu komůrku. A je to tu opravené! Když jsem se tu před měsícem byla podívat, vypadalo to tu trochu zanedbaně. Ale majitelka, taková hrozně milá stará paní, mi slíbila, že to tu celé dá do pořádku. No a teď je tu vymalováno a všechno je naleštěné a krásné.“

            „No fakt že jo,“ na to Tove. „Já tyhle staré činžáky miluju.“

            Sanna s Ebbou si tiše povídají. Alva je neslyší. Nechá to být a vezme si kousek pizzy s kolečkem ananasu navíc.

            „Mami, Alva mi ujídá,“ řekne Ebba a šťouchne Alvu do břicha.

            „Nehádejte se, holky,“ řekne Vanja a podá Sanně ubrousek. Ta si utře pusu.

            „Ale ona si vzala z mýho!“ opakuje Ebba.

            „Tak si vem kousek ode mě,“ řekne Vanja.

            Pak vezme velký kus své capricciosy a položí ho Ebbě na talíř.

            „Nemusela by se tak cpát,“ řekne Ebba o poznání tišeji.

            Alva cítí, jak jí po bradě stéká tučný sýr. Dokouše a kousek spolkne.

            Vanja se napije vína a zkříží nohy.

            „Nejdřív jsem se trochu bála, jak řekla, že to tu dá do pořádku. Upřímně, ta paní působila trochu zmateně. A člověk nikdy neví, jestli bude mít stejný vkus jako stará babka. Ale je to perfektní!“

            Z předsíně se ozve rána a v kuchyni zhasne světlo.

            „Ježíš, co se to děje?“ vyhrkne Vanja.

            Tove vstane a vytáhne z kapsy džínů zapalovač. Holky zůstanou ve tmě a Tove s Vanjou jdou do předsíně.

            „Mami!“ vykřikne Sanna.

            Ebba se Sannou se k sobě přitisknou.

            „Jen praskla žárovka,“ zavolá Tove z předsíně. „Jdu nahodit pojistky.“

            Světlo se zase rozsvítí, ale Ebba se Sannou se dál objímají. Tove se vrátí do kuchyně se střepy, zabalí je do novinového papíru a hodí do koše.

            „Vy jste se bály, holky?“ zeptá se a pak se vrátí Vanja a sedne si zase na zem. Když si nakládá na talíř další salát, je pobledlá.

            Tove si vezme poslední kousek pizzy.

            „To už jen pro radost, hlad nemám,“ řekne a Vanja se zasměje. Ale neupřímně, nuceně. Takový smích u ní Alva nezná.

            „A co práce?“ zeptá se Tove a otočí se na Vanju.

            „Už mám. Zástup na Vasově gymnáziu. Nastupuju v pondělí,“ řekne Vanja. Povytáhne obočí, usměje se, natáhne k Tove sklenici a obě si ťuknou.

            „A jak to máte s Thomasem?“ zeptá se Tove.

            Vanja se podívá na holky.

            „To bych probrala pak,“ řekne.

            Vanja vstane a sbalí krabice od pizz. Pak dolije limonádu do Alviny sklenice, která už je zase prázdná.

            „Tove, mohla bych si přesednout na tvoje místo?“ zeptá se Sanna.

            „Proč?“ podiví se Vanja.

            „Není mi příjemné sedět zády do předsíně. Když tu straší.“

            Vanja vezme pramínek Sanniných vlasů a sepne je sponkou.

            „Byla to jen žárovka. To se stává, nic na tom není,“ řekne Tove.

            „Stejně bych si radši přesedla,“ naléhá Sanna, a tak Tove vstane a obejde improvizovaný stůl.

            Vanja se na ni vděčně usměje.

            „Znáš to, první večer na novém místě.“

            Alva se otočí a vyhlédne do temného večera.

13.2.2019