JXD o zenu
Jiří X. Doležal, nakl. Jonathan Livigstone
Poprvé odjel do Tibetu v roce 1993, pak ještě dvakrát. Napsal knihu, ve které na jednu stranu zcela vážně objasňuje, co je to vlastně žít zen, ale také knihu o vykladačích… Protože jak se něco napíše a dva tisíce let na tom poté stovky a stovky kreativních zlodějů bouchaj kačky, vzniká přesně stejný počet nesmyslných výkladů původní myšlenky, kolik lidí na ní potřebovalo vydělat. Jiří X. Doležal - Velký obrazový atlas zen
Ukázka:
Můj první buddha Su Bong
Byl seon či chán, nebo, chcete-li, seonsaeng. 선 (禅) 선생 to je korejsky. Čínsky, tradičními znaky zakázanými komunisty, byl Su Bong Chánshī. 禪師. Ovšem v Japonsku by to byl normální zenji. 禅師. Prostě normální mistr zenu. Nebo, chcete-li, sensei, sins Sang, seonsaeng či xiansheng – čínsky 先生, korejsky 선생 a japonsky 先生. Takže vždycky stejnej znak. Znamená „Ten, který se narodil dříve než ostatní“. Tedy buddha.
Absolvoval jsem někdy v pětadvacíti (trapně neúspěšně) skupinovou psychoterapii, která je pro člověka jako já úplně na hovno. Na prahu dospělosti, na konci své opožděné adolescence. Po pětadvacítce. Chlastal jsem – skoro dva roky – a to narcista nesmí, takže jsem se ožíral do bezvědomí a dělal věci, za které jsem se po vystřízlivění styděl. Měl jsem neurózu jako kráva. Pak jsem našel sílu přestat pít, nebyl jsem alkoholik, takže jsem přestal bez jakékoliv léčby. Jeden večer jsem si prostě nekoupil chlast a bylo. Hlavní motivací – kromě toho, že jsem už byl ve fázi, že buď přestanu, nebo umřu – byla samozřejmě ženská, protože kdyby Freud potřeboval modelový příklad člověka hnaného základním pudem po (především) sexuální libosti, tak mám exkluzivní smlouvu. Byla to typická nudící se, za bohatého a nepřítomného chlapíka vdaná žena. O deset let starší než já. A byla moudrá kundou. Dneska se už ke mně samozřejmě po těch skoro třiceti letech doneslo, že jsem byl jen jedním z roty, čety či jednotky (nevím, jsem nevoják) koloušků, o které se hezky starala. O to ji mám dnes raději – ona svůj zen provozovala svou nádhernou, dravou a nekonečnou sexualitou, byl to jeden velký explodující sexuální dynamit, a udělala mi to tak dobře, že jsem (kromě řady dalších příčin) přestal chlastat. Dodnes nevím, proč se ode mne nechala (jasně, pod kontrolou to samozřejmě měla ona, ne já) svést. Chápu, proč náš vztah trval několik let – mám ho velkýho, což oceňovala. Ale proč si tenkrát začala s takovým neurotickým kreténem, dodnes nechápu. Přesto byla jednou z velmi důležitých osob (ostatně převážně byly ty osoby ženy) mého života.
Jak jsem přestal chlastat, tak jsem začal pomalu normálnět. A na ten mejdan jejích kamarádek jsem šel kvůli tomu, abych byl s ní. Jiný důvod nebyl. Mejdan se konal u její přítelkyně, která byla dost nešťastná. Jaksi bytostně. Tehdy pěstovala zen. A tak jsem se poprvé setkal se zdejší malou skupinou zen buddhistů korejské školy Kwan Um. Byli „normálně“, civilně oblečení. „Normálně“, civilně mluvili. Ale něco mně připomínali. Nedumal jsem o tom co a věnoval se stolu. Spousta jídla – a dokonce i maso. Původně jsem považoval buddhisty za vegetariány. Dlužno ale přiznat, že se šunce většina přítomných vyhýbala. Uzobávali zeleninu, trochu sýra a povídali si. Abych neurazil a aby se to nemuselo vyhodit… jsem se cpal a necítil potřebu mluvit. Zato jsem mohl poslouchat, jak mluví oni. Bavili se. Řeč se točila tak, aby nezabrousila k nějakému hlubšímu námětu. Co by se snad někoho mohlo dotknout. Ale také úzkostlivě dbali, aby nikoho nepřítomného nepomlouvali. Nebo aby nemuseli s tím druhým nesouhlasit. Vůbec – souhlas byl asi nejčastěji projevovanou emocí. Vlastně – byl to souhlas bez emoce.
Pak se na stole objevily flašky. Již dávno poučen hostitelkou o abstinenci jakožto neklamném identifikačním znaku zenového buddhisty, potuhly mi rysy. Ale vzápětí se ukázalo, že má informátorka původně nelhala. Opravdu působili dojmem, že „by se to nemělo“. I když asi hodinu trvající diskuse nad dvěma sedmičkami bílého začala zmírat na úbytě, rozhovor nakonec ještě ožil. Začalo se totiž hovořit o záhadné bytosti, kterou nazývali Su Bong. Mně, jakožto nezasvěcenému, byla jasná jedna věc. Nikdo takový neexistuje! Popisovali ho totiž jako vzácnou kombinaci Arnolda Schwarzeneggera, svatého Františka z Assisi a Jean-Paula Sartra. Pro upřesnění – měl to být jejich učitel a mistr z Koreje. Posmutněl jsem, neboť mi v žaludku zmizel poslední kus šunky. Podobné situace ve mně vždy vyvolají sladkou melancholii vzpomínek. Chvíli jsem se probíral seznamem svých životních úspěchů a uvažoval, kde seženu šaratici. Abych si na ně s někým připil. Pak se dostavil aha moment. Už jsem věděl, co mi ten večer připomíná. Psychoterapii. Nevěděli, co se sebou. Nevěděli, zda sůl je opravdu slaná, cukr opravdu sladký a zda bolest opravdu bolí. Pozorovali se. Navzájem, a především každý sám sebe. Brali se vážně. Byli slabí, nešťastní, a přesto se cítili nadřazení. Ovšem styděli se to přiznat. A neuměli se smát, sobě především. Tenkrát ale jednou na psychoterapii přijel místo naší terapeutky slavný terapeut Knobloch a dvouhodinovým sezením terapii rozložil. Pacienti mužského pohlaví se po jeho odjezdu poprali. Některé pacientky na něj při masturbačních představách patrně vzpomínají dodnes. Bylo mu hodně přes sedmdesát. Ale byla to první silná osobnost, kterou v životě viděli. Po jeho odjezdu se o něm mluvilo při mnoha příležitostech. Stejným stylem, jakým se na onom mejdanu mluvilo o Su Bongovi. Ve stejné atmosféře. Podobní lidé. Přítelkyně mé milenky mi pak druhý den vyprávěla. Že jejich parta opravdu umí lidem pomoct. Že jsou užiteční, že „svým“ postiženým opravdu dává energii a sílu. Stejně jsem jí nevěřil. Byli křečovití a zapruzelí jako ti v terapii, odkud jsem po pár dnech utekl. Přišli mi jako svatí, kteří byli svatí „rovnou“. Bez toho, aby předtím prošli kanálem.
O tři měsíce později
Su Bong bude v Tatrách! V Malých. Už jsem byl novinář, byl rok 1993, tak na rozhovor. Velice jsem se těšil, co je zač. A hlavně se připravoval na to, jak ho prokouknu. Dělám to rád – odhalit šarlatána či šaška, který si na někom léčí komplexy. Tlačí jim do hlavy svoji teorii, svoji autoritu, svého boha. O jeho přítomnosti jsem se dozvěděl od té kamarádky, u které byl kdysi večírek. Mluvila nadšeně o kursu? cyklu? školení?, které Su Bong povede. Řekla mi, kdy a kde to bude. Pak povídala, jak pokročila ve svém zasvěcení, jak složila sliby. Nezabiješ. Nepopiješ. Neposmilníš. Nepolemizoval jsem, myslel si své a zapsal do diáře. Přijeli jsme do jakéhosi bývalého rekreačního zařízení ROH, panelák naplacato, ale zato v lese. Buddhisté měli program, tak jsem se na Su Bonga nejdřív jen těšil. Měl jsem na to dost času – meditovali a skončit měli až za hodinu a půl. Tak jsem se opaloval před panelovou stavbou. O zenu jsem nevěděl víc než podprůměrně vzdělaný absolvent FF. O náboženských vůdcích a prorocích si myslel své, stejně jako o jejich místních následovnících. Čekal jsem, až korejský mistr v bývalé tělocvičně domedituje.
Vešel jsem dovnitř. V hale se válely hromady bot. Na meditace chodí totiž žáci bosí. Záchody jsou tři. Na trojích bílých umakartových dveřích cedulky. WC muži. WC ženy. WC personál. Pod nimi čerstvě přilepené čtvrtky papíru. WC men. WC woman. Su Bong only.
Zaklapala dřevěná klapačka, meditace skončila. Muži a ženy nejrůznějšího vzhledu, věku, oděvu a národnosti vycházeli z tělocvičny. Ani jeden z nich mi nepřipadal hezký, ani jednoho z nich bych si nezapamatoval. Na rtech lehký úsměv, nemluvili, když tak šeptem. Všichni na mě působili neobyčejně svatě. Bylo vidět, že myslí na to, aby vypadali a tvářili se vyrovnaně, což také činili. Ulovil jsem svoji kamarádku a vytáhl ji ven. Tam už se mohlo mluvit nahlas. Vysvětlil jsem, o co jde, vyřídil si přijetí u mistra, dostal pozvání k večeři, a začal z ní tahat rozumy. Po třetí větě nastal nesoulad. Tvrdila, že vědí. Vědí, že pomůžou všem. A že to ale nikomu nevnucují. Lehký logický rozpor – co s těmi, kteří o pomoc nestojí – odmítala uznat. Ani ohledně oněch slibů jsme se neshodli. Komu to slibují? Sobě. A co když sliby nejde dodržet? Tak se poruší, je v nich taková pojistka. A proč se tedy ty sliby vůbec dávají, když se mohou porušit? Nevěděla, na co se ptám, nebo jsem nechápal, co mi odpovídá. Do hovoru se vmísil další příslušník komunity. Vykládal, jak mistra pozvali, když se o něm dozvěděli. První bod rozhovoru tím prakticky zrušil – původně jsem doufal, že učitele dostanu už na tomhle. Kdyby jezdil poučovat spontánně a z vlastní iniciativy… Ptal jsem se, z jakého titulu je Su Bong učitel. Vysvětloval něco o posloupnosti od Buddhy a o tom, že Su Bong je nástupcem úřadující hlavy tohoto zenového směru, mistra Seung Sahn. Vůbec mě to nezajímalo. Chtěl jsem vědět, proč mu věří. Chvíli přemýšlel a zasvětil mě do jednoho z tajů metody. Existují jakési základní otázky a stále přibývají. Na ty se hledá odpověď, přirozená odpověď. A Su Bong je nejlepší. Nikomu z nich se zatím nepodařilo ho porazit. To už bylo lepší, tomu jsem rozuměl. Bohužel zaklapala klapačka a šlo se na večeři.
Do tělocvičny jsem vešel bosý. V rukou misky, zabalené do plátěného ubrousku. Díval jsem se, co dělají ostatní, a neuměle napodoboval. Poklonili se směrem k soše Buddhy, usedli na zkřížené nohy, rozbalili ubrousek. Dokolečka dokola seděli učedníci, několik z nich chodilo s hrnci jídla vnitřkem kruhu a každému přidělovali. Začínali u Su Bonga, kterého jsem viděl poprvé na živo. Vypadal velice přísně – výrazem obličeje. Jinak byl maličký, obtloustlý, kulatý a oblečený do mnišského úboru. Ne do oranžové nádhery, jakou nosí členové hnutí Hare Kršna, ale do šedých volných kalhot a haleny. Celek lehce připomínal montérky. Servírující obcházeli strávníky několikrát. Při druhém kolečku jste si mohli přidat, nebo vrátit. V jedné z misek před každým strávníkem byla voda. Zatím jsem nevěděl proč.
Když jsme dojedli, vytřeli všichni své misky chlebem. Jeden obešel s konví čaje kolo a do misky opět každému nalil. Stolovníci vypláchli misku čajem, přelili do další, zase vypláchli, případně vymyli prstem. Nakonec čaj vypili. Totéž se opakovalo s vodou, která byla v jedné z misek od začátku. Kolečkem obcházel muž s kyblíkem a všichni do něj lili použitou vodu. Moje spolustolovnice se ke mně naklonila: „Když tam máš nějaké drobečky, tak to nesmíš vylít! Všichni by to pak museli vypít!“ Vodu jsem pro jistotu vypil sám a pomalu rozuměl rituálu. Učí odpovědnosti. Když po sobě necháš nějaké svinstvo, musíš si ho vyžrat. V tomto případě doslova. Je proto v tvém vlastním zájmu mít misku čistou. Navíc – nikdo ji po tobě nebude mýt a ani ty sám na to už nebudeš mít čas. Jak čistou ji necháš, tak čistou ji při příštím jídle najdeš. A kdybys vylil drobečky, musí vodu vypít všichni. Ty si před nimi budeš připadat jako padouch, protože kvůli tvojí neschopnosti musí lemtat splašky. A když musíš pít splašky sám, protože někdo druhý udělal chybu? To se holt v životě občas stává, tak si zvykej a nenadávej. Moc pěkně jsem si celý obřad analyzoval. Zaklapání, klanění před Buddhou, a směl jsem k mistrovi.
Požádal jsem jednoho z pokročilých učedníků, aby mi pomáhal s překladem. Jednak nevěřím své angličtině. Za druhé – odborné buddhistické termíny jsou mi poměrně cizí. Usedli jsme na zem v místnosti, která kdysi byla snad kanceláří. Teď v ní stály dvě postele, evropský kufr, knížky… A seděl v ní mistr.
Proč jste tady?
Pro tebe.
(Rozhovor se samozřejmě odehrával v angličtině, ale jsem si jist jedním: Já mu vykal. On mi tykal. Oba dva jsme to ale brali jako samozřejmost, v tom tykání nebylo pohrdání, ve vykání nebyla povinná úcta k autoritě. Prostě to tak nějak vyplynulo.)
