Mark Twain a jeho paměti opět nezklamaly
Josef Rauvolf
Druhý svazek třídílných pamětí Marka Twaina, nazvaný prostě Autobiografie II, potvrzuje jeho mistrovství zachytit ducha své doby – o svých vlastních osudech nemluvě.
Mají tyto paměti zajímavou genesi, Twain se sice po delším váhání rozhodl, že je sepíše, zjistil však, že to nebude zdaleka tak snadné, jak si myslel. Nakonec, po nezdařených pokusech, sáhl k šalamounskému řešení – své paměti nebude psát, ale diktovat. Nedařilo se mu však ve svém rozpomínání držet jednu linku, skáče tedy nejen v čase, ale i prostoru. Tuto zdánlivě značnou stylistickou chybu, vytýkanou při školních slohových pracích, však dokázal – ano, mistrně – obrátit ve výhodu, text je tak velice pestrý, proměnlivý, živý.
Čteme tak například opakované příběhy naprostých podnikatelských selhání Twainova bratra Oriona Clemense, příběhy, kteér by se jistojistě moc líbili Bohumilu Hrabalovi, nemluvě o jejich aktérovi samotném. A přesto o něm Samuel Clemens (občanské jméno Marka Twaina) píše s láskou, přiznává i vlastní finanční podporu těchto pábitelských akcí.
"Moje autobiografie se liší od jiných autobiografií – liší se od všech ostatních autobiografií [...] je z jiného autobiografického těsta. Moje autobiografie je zrcadlo a já se celou dobu do něj dívám sám na sebe. Náhodně si povšimnu lidí, kteří procházejí za mými zády – mihnou se mi v zrcadle –, a kdykoliv říkají nebo dělají cokoliv, co mě může vyzdvihnout, co mi může lichotit a co může zvýšit mou cenu, zařazuji to do své autobiografie." Mark Twain zde samozřejmě trochu přehání, nicméně, když dodává, že občas se mu sice do cesty "připlete nějaký král," zařadí jej tedy do svých vzpomínek, v praktickém životě je však "odkázán na prostý dav." A o prostých lidech také píše, přičemž pro ty slavné muže své současnosti má slova spíše kritická, leckdy pěkně jízlivá. Píše, že "Evropa začíná pochybovat, zda ve Spojených státech opravdu ještě zůstali nějací čestní lidští tvorové mužského pohlaví."
Pikantní – a bohužel i aktuální – je tak portrét prezidenta Theodora Roosevelta, jenž ovšem Twainovi slouží k širší charakteristice: "Představuje vše, čím by americký džentlmen neměl být, a činí tak jasně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem, protože reprezentuje přesně to, čím americký džentlmen je. Jsme jednoznačně nejnevychovanějším z národů, ať civilizovaných, či divošských, které kdy tato planeta poznala, a náš prezident nás ztělesňuje jako kolosální monument viditelný ze všech koutů světa." A píše o Rooseveltovi ještě ostřejší věty, jež vykreslují tak důvěrně známý obraz současnosti. Nehodláme zde nějak hodnotit Twainovy soudy, nešetří ostatně ani sám sebe, byť, jak již bylo naznačeno, činí tak s úsměvem – například, když popisuje své "úspěšné" podnikatelské pokusy. V těch totiž utopil značnou část svého značného jmění, vždyť například rok po vydání Huckleberryho Finna dostal od nakladatele šek na 55 000 dolarů, což raději ani nepřepočítáváme na dnešní hodnotu dolaru...
Zajímavé jsou popisy jeho přednáškových turné, potvrzující Twainovu vtipnost, již najdeme i v popisu sanfraciského zemětřesení v roce 1906, jehož byl svědkem. Přestože každý, kdo je prožil, "byl vyděšený, já ne, protože jsem neměl tušení, že jde o zemětřesení. Prudce se mnou zatřáslo a já se skácel na dům na rohu ulice; chvilku jsem se však domníval, že se jedná o nějaký rozruch uvnitř domu..."
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
5.2.2019
