Napínavá fantasy ze Sedmiříší
Booklab
Čtvrtý díl série má název Síla ohně. Americká autorka Cinda Willims Chima (1952) v něm pokračuje v napínavém fantasy příběhu, prostoupeném temnou magií a dvěma nezapomenutelnými postavami, které se pohybují na tenoučké hraně mezi životem a smrtí. Hlavními hrdiny jsou Adrian sul'Han, zvaný Ash, školený léčitel obdařený magickými schopnostmi a Jenna Blandelowová, dívka s podivným znamením, kterou její tajemní rodiče opustili brzy po narození.
Ukázka:
1
LÉČITEL
Oproti mrazivému počasí venku bylo ve stáji příjemně teplo a zadýcháno a oživovaly ji zvuky odpočívajících koní. Adrian sul’Han si stáhl rukavice zateplené ovčím rounem a nacpal je do kapes. Ze všeho nejdřív se šel přesvědčit, jestli je otcův poník, nejmladší z dlouhé linie Raggerů, ještě pořád ve svém stání. Byl tam, vystrkoval hlavu přes dvířka boxu a jako obvykle se natahoval pro příděl krmení. Takže otec z města neodjel. Alespoň zatím ne. Adrian si s ním musí promluvit, dřív než to udělá.
Pokračoval kolem řady boxů, aby zkontroloval tu grošovanou kobylu. Vyšla mu vstříc a dotýkala se pysky jeho ruky v naději, že dostane něco dobrého. Adrian ji pečlivě prohlížel. Oči měla jasné, uši vytrčené vpřed, a když ji pohladil, cítil, že svaly na kohoutku nabývají na objemu. Volnou ruku zastrčil pod kabát, uchopil svůj amulet, vyslal do kobyly paprsek kouzel a pátral po obtížích.
Ke své úlevě zjistil, že doběla rozžhavená infekce už je skoro pryč.
„Dostaneš se z toho,“ zabroukal a pohladil ji po hlavě.
Byla to pravda a byl na to hrdý. Za sebou uslyšel Mancyiny kulhavé kroky. „Hned jsem si myslela, že jsi to ty, hochu,“ prohlásila, když k němu došla. „Přišel ses podívat na Priscillu? Je neuvěřitelné, co jsi s ní dokázal. Myslela jsem, že o ni přijdu, a teď je jako znovuzrozená.“
„Vlastně hledám tátu, ale říkal jsem si, že když už jsem tady, tak bych se na ni mohl mrknout,“ odpověděl Adrian. „Neviděla jste ho?“
Zavrtěla hlavou. „Dneska ne.“ Ve tváři se jí mihla obava. „Nemyslíš si snad, že by se sem Nejvyšší kouzelník
chystal? Víš, dneska jsem nějaká pomalá a zatím jsem stačila poklidit jen v předních stájích. Potřebuju...“
„Nedělejte si starosti,“ zdvihl Adrian obě ruce. „Jen jsem si říkal, jestli se tu náhodou nestavil.“
Mancy sloužila v armádě, ale momentálně ji přeřadili do stájí, než se jí zahojí ošklivá rána na noze, kterou jí uštědřil jeden z těch obojkem spoutaných mágů z ardenského království. Adrian teď od rány nemohl odtrhnout zrak. Bylo mu jasné, že se nehojí, jak by měla. Rád by věděl proč. Po pravdě řečeno se kolem Mancy vznášel puch smrti.
„No tak, posloucháš mě vůbec?“
Teprve teď si Adrian uvědomil, že se ho Mancy na něco ptala. „Pardon,“ omluvil se a snažil se soustředit na jejich rozhovor. „Co jste říkala?“
„Ptala jsem se, jestli už jí můžu dávat normální krmení,“ zopakovala trochu nabručeně Mancy.
„Aha. No, ještě tak dva dny jí dávejte spařené otruby a pak už ji můžete krmit jako ostatní.“ Válka již zuřila čtvrt století a zrní nebylo nazbyt. Nikdo ve Fellsmarch se nemusel bát, že přibere.
„Mluvila jsem o tobě s Hughesem z West Gate,“ usmála se Mancy. „Povídala jsem mu, že seš sice ještě děcko, ale s koňma dokážeš hotový zázraky.“
Já přece nejsem žádné děcko, zlobil se v duchu Adrian. Sice ještě rostu, ale už je mi třináct.
„Jeho kůň má měsíční slepotu a pořád se mu to nelepší. Pověřil mě, ať tě poprosím, jestli by ses mu na něj nezašel mrknout.“
Do West Gate to byly dva dny jízdy. A Adrian doufal, že za týden už bude z města pryč.
„Teď se tam nedostanu, ale pošlu mu mast, která by mohla pomoct,“ řekl. Odkašlal si a zaváhal. Pro koně je možná malý ranhojič dobrý, ale... „A co ta vaše noha?“ Mancy se zašklebila. „Nejspíš už je to dobrý. Rána s sice zacelila, ale ještě hrozně bolí. A nějak se mi pořád nevracejí síly. U ranhojičů jsem byla už třikrát, ale znovu se mi na to podívat nechtějí.“
Klíční kosti jí vystupovaly víc než kdy dřív a Adrianovi neuniklo, že se musí opírat o dvířka boxu. „Mohl bych se na to kouknout?“
Mancy vytřeštila oči. „Na mě? Copak ty děláš i lidi?“
Adrian se kousl do jazyka, aby nevyhrkl to první, co mu prolétlo hlavou. „Občas.“
„No tak dobře, posluž si.“ Mancy se posadila na převrácené vědro a vyhrnula si nohavici uniformy. Ale jakmile se nohy dotkl, ucukla.
„Ale nebudeš... neprovedeš mi s ní nic, že ne?“
„Jako třeba co?“
„No, že bys ji začaroval nebo tak něco.“ Lidé z údolí kouzelníkům zrovna dvakrát nevěřili. Však k tomu taky měli dobrý důvod.
„Jenom se na ni podívám, můžu?“
Rána už se zacelila, kůže však byla horká a napjatá a noha oteklá až ke kotníku. Adrian po ní přejížděl prsty a mumlal při tom kouzelnou formulku. Infekce pronikla až do kosti. To už párkrát viděl, u koní. Všechny je museli utratit.
Adrian pohlédl na Mancy a kousl se do spodního rtu.Ta noha se bude muset amputovat, ale bylo mu jasné, že od třináctiletého, ještě neškoleného kouzelníka takový ortel nepřijme.
„Mancy,“ začal, „tu nohu vám musí okamžitě vyšetřit. Vraťte se k ranhojičům a vyžádejte si Tita Gryphona. Nenechte se odbýt ani poslat k nikomu jinému. Povězte mu, že vás posílám já a že se vám na tu nohu musí podívat.Běžte tam hned teď.“
Mancy svraštila obočí a nechápavě na něj mrkala. „Teď hned? Musím ještě poklidit v...“
„To může počkat,“ ujistil ji Adrian. „Jestli chcete, tak to Jarrettovi vysvětlím.“ Správce stájí mu byl zavázaný.
„To není třeba,“ bránila se Mancy a nasucho polkla.
„Jenom mu řeknu, kam jdu. Jestli si teda opravdu myslíš, že to nepočká.“
„Nepočká.“ Adrian jí povzbudivě stiskl rameno.
„Uzdravíte se.“
Mancy se odebrala za Gryphonem a Adrian pokračoval v hledání otce. Venku byla snad ještě větší zima než předtím. Ze Spirit Mountains fičel vítr a hnal po ulici zbytky zelené výzdoby po nedávných oslavách slunovratu.
Opravdu nutně potřebuje tátův souhlas, dřív než se o jeho plánech dozví matka královna. Otec, Nejvyšší kouzelník, měl totiž o něco víc pochopení pro obcházení pravidel. Například toho, že kouzelník by měl amulet dostat až v šestnácti letech. Adrian hned nahmatal svůj amulet, což činil asi tak desetkrát denně, a jako obvykle ucítil, jak do přívěsku prýští jeho energie. Všichni kouzelníci neustále vytvářeli magickou sílu. V amuletech se shromažďovala, dokud jí nebylo dost na to, aby se s ní dalo něco podniknout. Bez amuletu se vypařila jen tak do vzduchu a nikdo z ní neměl žádný užitek.
Tenhle amulet z druhé ruky mu táta dal před dvěma lety, k jedenáctým narozeninám. Spolu s přednáškou o tom, co všechno se může stát, když ho bude zneužívat
nebo používat nesprávným způsobem. Od té chvíle Adrian vyřezávanou figurku lovce nosil na řetízku kolem krku. Usilovně se cvičil v používání magie – nejčastěji s tátou, pokud byl doma. Jinak ho učil některý otcův přítel, jehož tím otec osobně pověřil. Ale nebylo to k ničemu. Jeho starší sestra Hana byla po smrti a mladší Lyss měla zlomené srdce. A Adrian musí pryč
Z anglického originálu přeložila Zuzana Halamíčková
25.1.2019