Proč asi zlidověly Andersenovy pohádky?
Helena Březinová
Helena Březinová (1974) přednáší skandinávskou literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze a překládá beletrii z dánštiny. Je dvorní překladatelkou Helle Helle a také televizního detektivního seriálu Most. Někdejším dětským posluchačům Andersenových pohádek by po přečtení Slavíků, mořských víl a bolavých zubů mohlo být jasnější, proč na ně vyprávění tohoto Dána kdysi působilo tak znepokojivě. Součástí knihy je i nový český překlad pohádek některých jeho pohádek.
Ukázka z knihy:
ANDERSENOVY POHÁDKY V ČESKÝCH PŘEKLADECH ANEB UMĚLÁ POHÁDKA, KTERÁ ZLIDOVĚLA
Pohádka, jíž Andersen rázně vpochodoval do kánonu světové literatury, začíná těmito slovy: „Po silnici mašíroval voják, ráz dva, ráz dva, na zádech tornu a po boku šavli, byl totiž ve válce, a teď se vracel domů.“ Jde o úvodní větu pohádky „Křesadlo“, což je první text z vůbec prvního sešitu pohádek z roku 1835, a takto zní v adekvátním překladu Františka Fröhlicha. A ze které Andersenovy pohádky bude tato věta?
Konečně pustili vojanští páni toho soldáta domů! Nevím sice, jak dlouho jim sloužil – snad deset, snad patnáct let (a sloužil vždy statečně), ale poněvadž se nestal důstojníkem, nýbrž docela obyčejným „uchem“, ani žádné výslužné mu nedali.
I toto je první věta z pohádky nadepsané „Křesadlo“, ale tady už Fröhlichovým prostřednictvím nepromlouvá autor, nýbrž tu mluví hlas jednoho z Andersenových současných českých převypravěčů. Na obálce knihy je však přesto velkým písmem vyveden název: Hans Christian Andersen. Nejkrásnější pohádky. Slov tu oproti originálu výrazně přibylo, zato ubylo údernosti, které Andersen dosahuje důmyslným využitím citoslovcí „ráz dva, ráz dva“. Je tedy zjevné, že vůbec není jedno, po které knize nadepsané jménem slavného Hanse Christiana Andersena český čtenář sáhne. Skutečných Andersenů je nejen na českém trhu jako šafránu, s daleko větší pravděpodobností v knihkupectví čtenář narazí na překlad z angličtiny, polštiny, ruštiny či maďarštiny nebo natrefí na volné převyprávění nějakého starého českého překladu. Ale koupit si můžete i volné převyprávění volného překladu Andersenových pohádek třeba z polštiny. Samozřejmě jde vždy o přebohatě ilustrované publikace.
V současnosti je český čtenář paradoxně v horší situaci, než byl jeho předek na počátku dvacátého století, neboť tehdy mohl sáhnout po takřka kompletním vydání Andersenových pohádek ve věrném, a tehdy moderním podání Gustava Pallase vydaném v letech 1914–1916. Dnes si český čtenář může v adekvátním současném překladu z oné zhruba dvoustovky textů přečíst pohádek zhruba polovinu a souborné vydání určené dospělému čtenáři je v nedohlednu.
Andersenovy pohádky jsou rafinované a ukrývají přehršel narážek a významů určených dospělému čtenáři, a to narážek většinou sžíravých, kritických a nezřídka i temně nihilistických, jež onen prvotní dojem dětskosti a naivity výrazně podrývají. Je tudíž nasnadě, že tyto texty s věrným a adekvátním převodem stojí a padají. Andersenovy umělé pohádky ovšem postupem času zlidověly a začaly žít vlastním životem. V době, kdy se začaly šířit, ochrana autorských práv prakticky neexistovala, dnes již sice copyright autory chrání, jenže Andersen zemřel roku 1875 a sedmdesát let po autorově smrti majetková práva na literární tvorbu zanikají, lze tudíž konstatovat, že Andersenova tvorba prakticky nikdy chráněna nebyla.
Na jednu stranu je zlidovění Andersenových pohádek dokladem jejich kvalit, má však svá zjevná úskalí. Podívejme se například na slavnou „Princeznu na hrášku“ („Prindsessen paa Arten“), v níž nás autor záměrně nechává ohledně princeznina původu na pochybách, a právě to významně přispívá k pointě tohoto kratičkého textu. Pohlédneme-li totiž na pohádku poněkud hrubozrnější optikou, lze v princezně spatřovat prostitutku postávající v dešti kdesi u městských bran. V jednom českém překladu vydaném roku 2006 se ovšem na konci koná slavná svatba, na níž dorazí i novomanželčini rodiče ze stříbrného království – a jejich příjezd původ pochybné princezny spolehlivě legitimizuje. V téže knize cítil Andersenův úpravce rovněž potřebu přiodít nahého monarchu z pohádky „Císařovy nové šaty“ („Keiserens nye Klader“) a dvojici podvodníků následně vsadit za mříže, zřejmě aby bylo mravopočestnosti a spravedlnosti učiněno zadost. Takto mravokárný ovšem Andersenův originál není, právě naopak, česká verze tu jde přímo proti jeho duchu, vždyť dětský posluchač odjakživa fandí právě oněm dvěma vykukům, kteří svým šibalstvím důmyslně obnažují povahu moci. Však také kreslíř Vilhelm Pedersen na jedné z nejikoničtějších dánských ilustrací k této pohádce zobrazil povedené duo radující se nad rancem a truhlou peněz.
Porovnejme si nyní originál a onu moderní českou verzi, a radikální posun v poetice před námi vyvstane v celé nahotě. Takto končí pohádka ve Fröhlichově spolehlivém překladu:
„Ale vždyť on na sobě nic nemá!“ zvolalo jedno malé dítě. „Panebože, slyšíte hlas toho neviňátka!“ hlesl jeho otec, a už šlo šeptem od ucha k uchu, co že to řeklo to malé dítě.
„Nic na sobě nemá, nějaké malé dítě říká, že na sobě císař nic nemá!“
„Vždyť on na sobě nic nemá!“ volal nakonec všechen lid. A císařovi běhal mráz po zádech, protože mu připadalo, že mají pravdu, ale říkal si: „Teď už to musím vydržet, dokud průvod neskončí.“ A tak se nesl ještě pyšněji a komoří si vykračovali a drželi vlečku, která vůbec nebyla.
A nyní tentýž závěr z nedávno vydané knihy s názvem H. Ch. Andersen. Pohádky:
„Ale vždyť císař na sobě nic nemá!“
Císař se zachvěl, když si uvědomil hroznou pravdu. Co nejrychleji se vrátil do zámku a oblékl si plášť. Královský průvod i diváci na chvíli ustrnuli, pak pochopili, že naletěli podvodníkům, a rozesmáli se. Všichni hned začali oba cizince hledat, ale nebylo po nich ani památky. Schovali se v hustém lese a radovali se, jak na císaře vyzráli. Jejich radost však netrvala dlouho. Císařovi vojáci je nakonec našli a odvedli do vězení.
Autora této české verze zřejmě nahý císař pohoršoval, a tak jej urychleně oblékl. Pomineme-li však jistě nezamýšleně komický obraz nahého císaře v plášti připomínajícího exhibicionistu v parku, pak je opravdu na pováženou, že se v této moderní verzi dokonale stírá rozdíl mezi poddanými a vrchností, a na frak tudíž nedostává jen nadutý císař a jeho patolízalský dvůr, nýbrž za hlupáky jsou všichni diváci. To je posun vpravdě zásadní a s jistotou lze konstatovat, že jde přímo proti jádru Andersenova poselství, a přesně totéž lze říci o potrestání vynalézavých vykuků zneužívajících císařovy nebetyčné hlouposti. U Andersena není po trestu ani památky. Proč asi?
Helena Březinová
23.1.2019
