Španělské dějiny viděny kulturní historií několika měst
nakl. Dauphin
Fernando García de Cortázar Ruiz de Aguire (1942) je jezuitský kněz a jeden z nejvýznamnějších současných španělských historiků, univerzitní profesor. Napsal přes 60 historických knih, z nichž některé byly vydávány opakovaně a přeloženy do cizích jazyků. Kromě své vědecké a univerzitní dráhy se věnuje popularizaci španělských dějin, zejména kulturních, a napsal několik knih věnovaných baskickým dějinám. Nezdráhá se španělské dějiny popularizovat v tisku i v televizi.
Ukázka:
Santiago de Compostela
Cesta románského ducha
Dnes v noci prošel Jakub svatý
po světelné své cestě nebem.
Vědí to děti, jež si hrají
s vodou tekoucí jasným břehem.
Kam ubírá se nebem poutník
po nekonečné světlé cestě?
Na koni, co jak led je bílý,
za září jitřenky on jede.
Federico García Lorca: Santiago
(dětinská balada)
Létající kámen
Daleko za širou a nehostinnou Kastilií, daleko za pošmourným a starobylým Leónem se nachází Galície. El Finisterre, Konec světa. Zelený kout, po němž v New Yorku tesknil spisovatel, malíř, kreslíř, politik a galicijský nacionalista Alfonso Rodríguez Castelao. Po mnoho století nejzazší okraj známé země. Po mnoho století tajemná a ztracená na atlantských březích, pro dějiny potopená jako ona záhadná jezera, jimiž oplývají starodávné mýty obydlené legendárními ozvěnami a šepoty.
Jak píše Álvaro Cunqueiro: „Každý den se ztrácí jedna píseň a jeden příběh, ztrácí se dokonce vzpomínka na zázraky.“ Osamělost a magický svět keltských bohů byly jednoho dne pošlapány vojenským a záludným krokem římských legií, jež vytvářejí Impérium úderem sandálu, koňským kopytem, silou vesel nebo hnací silou větrů do plachtoví. Uprostřed pralesa tehdy povstaly věže, mosty, hradby, tajemné chrámy jako pokřesťanštěný chrám se jménem Svaté Eulalie pod Klenbou a kolem těchto budov celý organismus tvořený dlážděnými cestami, zahradami, schodišti, vázami, hlavicemi sloupů, pravidelnými a otevřenými prostory.
Imperiální tóga jednoho dne odchází ve zborceném stínu svých standart a po latinských nápisech cválá svévský jezdec, přes ramena královský plášť z bledé mlhy. Později se objeví vizigótští válečníci utápějící se v marném boji dynastických sporů. Zarytí ariáni, kteří chtěli z Hispánie vytvořit nekonečné pastviny a posléze zestárli ve městech a pod tlakem církve, kterou toužili pohřbít.
Potom postup muslimského vpádu jako mdlá ozvěna turbanů a šavlí z neznámé a velmi vzdálené Córdoby. A stín asturských králů. Teď jsou to válečné dny křesťanských oddílů proti muslimským vojskům, a tak to jde rok za rokem, století za stoletím. Jsou to dny, kdy se zlatá pověst o apoštolovi svatém Jakubovi a jeho hispánské evangelizaci proměňuje v hrob, kamennou růžici, městskou krajinu. Znovu bude proklestěna cesta přes vysoké hory. Po keltské stezce, po římské silnici následuje nyní hvězdná dráha apoštola Jakuba a na jejím konci město lastur, románský a houževnatý květ, klenoucí se napůl mezi zemí a nebesy.
Před věžemi Compostely,
Také kámen, jsou-li hvězdy, létá.
Nad zkosenou a chladnou nocí
rosťte, zdvojené lilie odvahy;
Rosťte, bojujte, věže Compostely.
Gerardo Diego
Korzo parku Herradura je nejlepším průzorem k pozorování města Compostela, katedrály a jejího kamenného okolí. Není těžké představit si mezi cáry ranního oparu celu s okny směřujícími ke kantaberským horám a také mnicha Beata z Liébany, jak sepisuje mýtus pozměněný dálavou. Tím spíše není těžké si představit zdlouhavé středověké procesí, které přichází ze všech koutů Evropy a směřuje úzkými ulicemi lemovanými podloubími ke svatému hrobu. Nebo šum andělů, které Álvaro Cunqueiro, tvůrce nádherných světů, vytušil skryté za křídly přízračných holubic ulétajících přes náměstí Azabachería směrem ke starobylému klášteru Svatého Martina Pinaria:
Holubice nebo andělé? V Compostele se nikdy neví, na co vsadit. Měl jsem přítele, básníka a Katalánce, Heliodora Luterotha, jenž na zádech svého obleku provedl dva velké průřezy, neboť mu kdykoli mohla vyrašit andělská křídla. V Compostele je možné všechno.
Mystický palác s odvážnými románskými arkádami, obrovská katedrální masa Compostely vládne a pohlcuje město, jež je jako stvořené k tomu, aby duše došla mnohem dál, než kam dojdou nohy, aby letěla jako papírový drak a člověk měl přitom vždy v rukou jeho provaz. Na západní straně vztyčuje své hlavní průčelí na největším a nejotevřenějším kamenném prostranství Galície, na náměstí Obradoiro. Cestovatel na tomto úžasném místě nachází historický alef, jenž dokládá, jak se město lastur a jeho obrovitý architektonický šperk utvářely prostřednictvím estetických převratů. Románský sloh Gelmírezova paláce a sloupoví paláce svatého Jeronýma, platereskní styl špitálu Katolických Veličenstev, renesanční sloh nedaleké Fonsekovy koleje, baroko na samotném katedrálním průčelí, neoklasicismus na Rajoyově paláci.
Žádné z umění nemá tak úzký vztah k posvátnému jako architektura. Architekt byl od počátků věků stavitel prostor, které poskytují přístřeší bohům a útočiště lidem. Učinili tak i mistři stavitelé, pocházející velmi pravděpodobně z Normandie, kteří navrhli a završili nádhernou románskou katedrálu, jež je dnes vyparáděná vírem mořské vlny baroka. Zde jsme, jak trefně napsal Miguel de Unamuno, velmi vzdáleni duhové nádheře gotické katedrály v Leónu. Zde je potřeba se nějakým způsobem modlit. Ať už cestovatel věří v Boha či nikoli, bezpochyby pocítí božské mrazení. Půdorys katedrály ve tvaru latinského kříže, chórový ochoz s paprskovitě vybíhajícími kaplemi, s postranními apsidami a třemi loděmi, které pokračují z místa svého křížení, k nám promlouvají o prostoru pojatém tak, aby věřící mohli obcházet hrob svatého ochránce. Vysoká galerie katedrály, davy dychtících poutníků, kteří v ní přespávali. K vykouření katedrály a vypuzení zápachu, který po sobě poutníci zanechávali, bylo vytvořeno slavné vykuřovadlo, obrovská kadidelnice visící z báně a obkružující lodě v místě jejich křížení.
Stav duše
Jakkoli by se compostelská mytologie cestovateli příčila – a není téměř nikdo, kdo by byl vůči ní zcela imunní –, před příchodem do Santiaga nepřestává mít mysl zaplněnou tím, co svatý Jakub znamená pro literaturu. Od galicijsko-portugalského básníka Joana Airase nebo arcibiskupa Gelmíreze po avantgardního básníka Gerarda Diega nebo fantastu Álvara Cunqueira nikdy nechyběl někdo, kdo by skládal baladu o vodě, která v Compostele ševelí, a pečoval o ni. Souběh zkřížených životů a tlak v jednom jediném bodě na mapě staletími nahromaděných dějin nabyly konkrétní podoby na stránkách krásné literatury, poezie a pověstí. García Lorca, jenž měl hluboké znalosti o staré galicijské lyrice a zároveň tím byl pověstný, zpodobnil měsíc v ulicích Santiaga jako náříkání kamene a skla a věnoval jednu ze svých šesti básní sbírky Poemas Gallegos (Galicijské básně) tomuto malému stříbrnému plátku, jenž osaměle tančí nad náměstím Quintana de los Muertos. Vicente Risco, ředitel kulturního časopisu Nos (My) si ve 20. letech představoval Stephena Dedaluse, alter ego Jamese Joyce, jako poutníka po týchž ulicích, kde dnes znějí kroky spisovatele Ramóna del Valle-Inclána, jenž je ve městě pohřben. Je tu také samozřejmě Rosalía Castrová, jejíž romantický neklid pomalu prostupuje náměstími, úzkými chodníčky a kláštery za úporného mrholení a za zvuků bronzu a věčného šepotu Koňské kašny na Zlatnickém náměstíčku u katedrály.
Ty město zvláštní, odpudivé, krásné,
ty město žádoucí i proklínané
jak vábná bytost, jež pohrdá námi!
Máš v sobě cosi, co nadšení zháší
a ze šťastného blouznivého světa
do vyprahlosti pravdy zpět nás sráží.
Je několik měst schopných vzbudit v cestovatelích, kteří v nich pobývali, nevyléčitelné okouzlení, je však jen málo měst schopných nabídnout příběhy dokonce těm, kdo je nikdy nenavštívili. Compostela je jedním z nich — vzdálená i blízká, uhnízděná v představivosti a vzpomínce, nejednou snový prach a zhmotněná nostalgie. Stejně jako postava ve vyprávění Bin oder Die Reise nach Peking (Bin aneb cesta do Pekingu) Švýcara Maxe Frische, která se nakonec čtenáři svěřuje: „Peking, kam jsem nikdy nemohl dospět“, ani Gonzalo de Berceo v Santiagu nikdy nebyl. Přesto však v klášteře Alta Rioja a v jazyce, jenž se právě stačil zrodit, napsal Zázraky Panny Marie, aby poučil i potěšil zbožné lidi a poskytl jim útěchu na Svatojakubské cestě. Také proto, aby je přilákal do San Millánu de la Cogolla, kde se nacházejí kláštery Suso a Yuso, známý jako El Escorial La Riojy, v nichž se uchovává truhlice s ostatky svatého Emiliana z Cogolly.
Tam se cestovatel může posunout v čase, až se dostane k počátečním okamžikům, kdy kastilský jazyk v polovině 13. století začal nabývat sladké moci přeměňovat svět v zahradu plnou tajemství. Tam si lze oživit středověké dny, kdy kláštery bývaly velkými kulturními centry. Když zavřete oči, lze si představovat poutníka, jak uctívá svaté ostatky, které dláždí cestu k apoštolovu hrobu, kde končí jeho dlouhá a význačná cesta, jak to napsal již okolo roku 1135 francouzský mnich Aimery Picaud v Guide du Pèlerin (Průvodce poutníka) tvořícím součást díla Codex Calixtinus:
Podle toho, jak se traduje, ve zmíněné a důstojné katedrále s poctou odpočívá uctívané tělo svatého Jakuba, spočívající v mramorové truhle, ve znamenitém klenutém hrobu, obdivuhodně zpracovaném a dostatečně širokém, pod hlavním oltářem, který je vztyčen na jeho počest. A má se též za to, že toto tělo nelze přenést, jak o tom podává svědectví svatý Teodomir, biskup téhož města, který ho za jiných časů objevil a nemohl jím nijak hnout.
Všechna galicijská města tíhnou k námořnictví. Ta ve vnitrozemí, Orense a Lugo, jsou omývána řekou Miño. Jiná mořem. Ferrol s loděnicemi a zbrojními sklady. La Coruña s Herkulovou věží, s přístavem, novým městem, průmyslovou zónou, prosklenou architekturou a obchodní buržoazií snící o příjezdu lodí z Indií. Pontevedra, která se chce shlížet v oceánu jako Vigo, ležící na svazích u moře stejně jako velký Neptun opakující těm, kdo by ho chtěli vyslechnout popěvky trubadúra Martína Códaxe:
Vlny moře u Viga
Viděly jste mého přítele?
Ach, Bože! Přijde brzy?
Vlny vzedmutého moře
Spatřily jste mého milého?
Ach, Bože! Přijde brzy?
Feudální a duchovní Compostela v srdci Galície se jako kontrapunkt zrodila ze smrti, vykvetla z hrobky a z kolektivního snění. Pro Valle-Inclána, jenž měl ve zvyku pozorovat katedrálu z promenády Paseo de los Leones v parku Alameda, kde dnes cestovatel nalezne jeho kozí bradku vymodelovanou z bronzu, se tisíciletá modlitba v Santiagu de Compostela den za dnem znovu rodí za zvuku jeho sta zvonů, ve stínu podloubí se svatými a žebráky, ve zvučném tichu jeho atrií s františkánskými květy ve spárách mezi kameny, v průzračné zeleni jeho poutnických ležení pod oněmi duby s vykotlanými kmeny, které připomínají obydlí poustevníků.
Všechno začalo několika věčnými světly. Jednoho letního dne roku 813, jak vypráví tradice, jakýsi poustevník usídlený na nejzazší hranici asturského království a přesto blízko nedávno restaurovaného galicijského sídla Iria Flavia, oznámil svému biskupovi Teodomirovi zjevení zázračné hvězdy v lese. Když místo odkryli, objevili hrobku, kterou věřící přisoudili apoštolovi Jakubovi a jeho žákům. Nálezem byl završen mýtus o Jakubově evangelizaci Hispánie, jejž čtyřicet let předtím oživil kantaberský mnich Beato de Liébana:
Ó, předůstojný a přesvatý apoštole,
zlatá jasná hlavo Hispánie,
buď naším ochráncem a přirozeným patronem...
Od Beatových modliteb k objevení relikvií chyběl už jen krok a došlo k němu, když byla zastavena letní maurská vojenská výprava Hišáma I. v Asturii a Galícii. Málo záleží na záhadě zjevení apoštolova mrtvého těla v Compostele, tak daleko od Jeruzaléma, kde byl připraven o hlavu. Tenká hranice mezi skutečným příběhem a fikcí se zde stírá. Trubadúři i středověcí kronikáři opěvující božské věci brzy doplní svatojakubský mýtus o fascinující vyprávění a detaily: o kamennou loďku, na níž věřící převážejí apoštolovo mrtvé tělo z Palestiny, o zásah pohanské královny Lupy, o využití druidského oltáře z galicijského vrcholu Pico Sacro, o zjevení hvězdného bílého pláště od východu na západ, jenž měl Karlu Velikému v čele svrchovaných šlechticů ukázat země, které je třeba osvobodit od islámu:
Já jsem apoštol Jakub, žák Kristův, Zebedeův syn... Hvězdná cesta, kterou jsi spatřil na obloze, znamená, že tyto země až ke Galícii musíš s velkým vojskem vydobýt na proradných pohanech, osvobodit tak mou cestu a moji zemi, a navštívit mou baziliku a můj sarkofág. A po tobě budou konat poutě všechny národy, co jich jen od moře k moři je, budou žádat odpuštění svých hříchů od Pána a hlásat jeho chválu.
Codex calixtinus
Kamenná galicijská růžice vyjadřuje nejjasnější přitakání této legendě a představivosti jako počátku utopie a naděje. Ještě dnes lze monumentální město číst coby vášnivé zasnění v alexandrinském čtyřverší nebo tak, jako by povstalo z ornátů a neopakovatelných rozmarů na pergamenech, které iluminovali středověcí mniši a umělci: kronika Historia compostelana, Libro de Santiago (Compostelské dějiny, Kniha o Santiagu) nebo Písně na Pannu Marii krále Alfonse X. Vzhledem k tomu, jak byla potom ovlivněna horoucnost víry věřících a politický kalkul králů, dnes vlastně pramálo záleží na tom, že ostatky velmi pravděpodobně nebyly pravé.
Genealogie víry
Když vešla ve známost zpráva o nálezu posvátných ostatků, Alfons II. je přispěchal navštívit a nařídil na místě vztyčit jednoduchý kostel. Alfons III. v polovině 9. století nahradil starý kostel první velkou bazilikou. Ani tato stavba, kterou víra, fantazie a dláta kameníků proměnily v posvátnou, nepřetrvala dlouho. Žádný panovník ani žádné válečné zbraně nemohly zastavit osudový normanský příval, který v roce 968 přináší na pobřeží hrůzu a zkázu. A co je ještě horší, divoký al-Mansúr jako černé znamení pro celou Evropu cválá s blížícím se koncem tisíciletí v čele svých vojsk po Galícii a srovnává se zemí Santiago de Compostela, kostely a paláce města mění v rozvaliny a na znamení vítězství odnáší do Córdoby zvony a chrámová vrata.
Vítězství anonymních muslimských vojáků, plenění a zděšení, které cestou rozsévají, lze ještě dnes vytušit z prózy arabského kronikáře Ibn Džarrádže, pro něhož uchvatitel córdobského trůnu al-Mansúr, vždy netečný k malomyslnosti, únavě nebo pohnutí, je vždy posedlý nenasytnou vůlí k činu, „tím, kdo porazí Boha“, pohromou seslanou na nevěřící zpod nočního nebe s půlměsícem:
Stoupenci kacířství kdekoli na dalekém východě, nebo na dalekém západě tehdy poznali, že fetišismus není horší než lež v Santiagu, když jsi přišel s chladnými meči podobnými měsíci, jenž se nocí prochází mezi jeho hvězdami.
Válečné umění nyní v Compostele otevře stavidla a zemi opanuje boj. Když nebezpečí pomine, město opět dosáhne svého lesku stavbou románské katedrály, zatímco biskupové povolávají vojáky, stavějí lodě a organizují obranu kraje. Tím, jak se šíří jejich moc a tím, jak tíhnou ke zbraním, biskupové znovu tvoří obraz svatého Jakuba, tentokrát jako rytíře a „Maurobijce“, jenž se od 11. století šíří prostřednictvím kronik a který najde své nejstarší zpodobení v tympanonu katedrály, v jižním ramenu křížení.
Za toto vidění apoštola aktivně zapojeného do boje proti nevěřícím velmi vděčíme plodné představivosti arcibiskupa Rodriga Ximéneze de Rady, který jako první začlenil do svých Dějin událostí, jež se staly ve Španělsku legendární bitvu u Clavija. Z latiny toledského arcibiskupa Ximéneze de Rady přejde bitva později do kastilštiny Alfonse X. v Obecné kronice Španělska, v níž se znovu odráží skutečnost, že na úsvitu španělské historiografie se pojí minulost se současností, vznešené s každodenním, skutečné s neskutečným, Bible i hrdinská epika (cantares de gesta).
Také apoštol Jakub byl s nimi, jak jim přislíbil, napomáhal jim v bitvě a sám velmi těžce zraňoval Maury, takže se jim podobal... Maurové pak byli poraženi; a zemřelo tam sedmdesát tisíc krát tisíc z nich, jak praví dějiny. A z těch, kteří unikli, utekli všichni, kdo utéct mohli.
Existují vymyšlené bitvy, které jsou předmětem té části snu, jež živí kolektivní paměť národů. Jako iluzorní bitva u Calatañazoru, jež několik kilometrů od Sorie vyvolává přízraky standart a maurských trubek a ozdob a štítů, a přesto žije jen v čistě duchovní oblasti. Stejně tak bitva u Clavija a vzývání apoštola Jakuba, které přetrvávává ve vojenském povzbuzování jako talisman vítězství a září na stránkách od Gonzala de Bercea nebo ve vyprávěních kronikářů Indií. A samozřejmě, v hrdinských činech Písně o Cidovi:
Těch kopí, jak se hrouží a znovu pozvedají,
jak štíty prorážejí a rozbíjejí pancíř,
jak rvou drátěná oka a do těl pronikají!
Bílé praporce kopí se krví červenají
a všude skvělí koně bez jezdců pobíhají.
Mauři „Mohamed!“ křičí, křesťané „Svatý Jakub!“ provolávají.
Tisíc a tři sta Maurů tam padlo na té pláni,
v krátké chvíli zahynuli ti Mauři.
PÍSEŇ O CIDOVI
Všechno je zde, všechno zde spí, v Santiagu de Compostela. Ržání koní a nárazy kopí a brnění, hrdí šlechtici a rytíři arcibiskupa Turpína, kteří chtějí napodobovat slavné hrdinské činy vojsk Karla Velikého pod apoštolovou záštitou, biskupové s berlemi a meči a kanovníci břichatí z feudálního zrna, cechy řemeslníků a hudebníci, handlíři a nevěstky, prodejci lastur a hostinští, trubadúři, kteří předvádějí bůhvíjakou záhadu a stesk noci a bledé panny, které vystoupily z obrazu nějakého vlámského malíře, zahalené sladkou mlhou nebo hudbou, jež spí v lůně staletí. Všechno obíhá kolem katedrály na tomto kouzelném místě, kde se paměť nezatemňuje ani nerozplývá. Je tu především onen poutník, kterého arcikněz z Hity činí nesmrtelným ve strohé, povýšené, těžkopádné a znělé kastilštině 14. století:
O Velikém pátku tedy oblékla si kytlici,
velký širák s lasturami po snědených ústřicích,
vzala berlu s obrázky a s ratolístkou v hlavici,
košíček a růženec a změnila se v poutnici.
Na nohou má těžké boty, podražené, jak je třeba,
přes rameno velkou mošnu, do které si schová chleba,
žemle nebo homolky a co kde zbude od oběda:
Tak vypadá každý poutník, který cestu k Bohu hledá.
Kniha pravé lásky
Compostela, ochromená úžasem nad těmi podivnými cestovateli, spojila své kameny v jediný podnět a řetěz století rezonoval v jejích ozvěnách vždy stejně. Zde se hodiny zdají být touž hodinou, která se opakuje pod deštivým nebem, jedinou kouzelnou hodinou, v níž spolu žije farnost živých a mrtvých.
Jak možná už v 11. století vycítili Sancho Veliký Navarrský a jeho následníci Alfons VI. Kastilský a Sancho Ramírez Aragonský, kteří soupeřili ve stavbě mostů a cest a v poskytování berních úlev všem těm rolníkům, obchodníkům a řemeslníkům usazujícím se v obcích, jež vznikají podél Svatojakubské cesty, počet poutníků nepřestal stoupat až do 16. století. Santiago, které nemohlo usilovat o víc než o to stát se vedle Palestiny a Říma třetím cílem středověkého křesťanského poutnictví, se jim brzy vyrovná díky postavení, které bylo apoštolovi připisováno v žebříčku svatých, díky nadšení vyvolanému v Evropě nepřetržitou křížovou výpravou poloostrovních království proti islámu a především následkem těžké překážky, jež pro cesty do Svaté Země představovaly východní schizma a války.
První zprávy o Svatojakubské cestě (10. století) hovoří o cestě přes příkré průsmyky v horách Guipúzkoy, Biskajska, Asturie a Ovieda, která se vyhýbala nebezpečným muslimským výpravám do alaveských nížin a na sever k Burgosu. Tím, jak vítězila reconquista a upevňovalo se postavení údolí Ebra a Kastilie, cesty se protáhly směrem k jihu. Znovu se spojují se starou římskou cestou do Cluny a díky znovuosídlení Logroña a Nájery za Sancha Velikého se již v první třetině 11. století obnovuje staré spojení mezi údolím Ebra a obcí Briviesca, aby se skokem dovršilo díky ušlechtilé práci svatého Dominika v La Calzadě a svatého Adelelma v Burgosu.
Svatojakubská cesta, důkladně popsaná v Průvodci poutníka od Aymerica Picauda, se utvořila již ve 12. století. I když poutníci hojně využívali dávné římské silnice podél cesty, které tento francouzský mnich popsal v knize Codex Calixtinus, nechyběly ani mořské cesty, především ze severu Evropy – z Anglie, Irska a Norska – a z jihu Francie, jejichž posledním cílem před Compostelou byla obec Padrón a La Coruña. A tak nám ironický obchodník se sny Geoffrrey Chaucer, autor Canterburských povídek, mohl připomenout, že odvážní obchodníci z Bristolu a vinařský cech z Londýna nahromadili jmění dovozem vína a vývozem sukna v dobách, kdy své lodě používali zároveň k přepravě poutníků. A William Wey, anglický poutník z 15. století, mohl v přístavu La Coruña napočítat osmdesát čtyři lodí s poutníky všech severních národů.
Umělecká mapa
Vydejme se však znovu v mlze po francouzské cestě. A podívejme se na poutníka, který ji překonává, když směřuje k apoštolovu hrobu. Nikoli letadlem nebo v automobilu, nýbrž pěšky. To znamená, že brázdí krajinu podle itineráře, potkává lidi, mísí se s nimi, dává a přijímá, zbavuje se pokladů výměnou za svatost, a když je potřeba, žebrá o almužnu. Se zastávkami, hostinci, krádežemi, bezdůvodnými hádkami.
Příběh jeho kroků je dobrodružnou knihou, která mění temný středověk v živý obraz. Čteme-li dávné dokumenty, představíme si cesty plné venkovských vozů, které svážejí do biskupství a klášterů desátky z vína a chleba, jejichž cyklus měří plynutí roku, od setby k potěšující události výmlatu. A mezi venkovany si představíme poutníka, jak šlape po legendární hvězdné cestě, kterou předvídal Karel Veliký, a jak je zajatcem zlodějů a šibalů, obětí pletichaření a podvodů hospodských a směnárníků.
Jako v Quevedových snech, také v kompilaci Liber Sancti Iacobi čteme podivné kázání papeže Kalixta namířené proti „obchodníkům, hostinským a dalším vychytralcům, zneužívajícím dobré víry poutníků, kteří přicházejí do Compostely“:
Řečení zlosynové, a to jmenovitě: hostinští, směnárníci, kupčíci a výběrčí mýtného, musejí být napomenuti, aby se polepšili.
Kniha kázání, cestovní deníky a kroniky událostí, tím vším Codex Calixtinus je. Obsahuje vyprávění jednoho poutníka, který hovoří o trestu, jenž byl udělen jakémusi vrahovi poutníků:
Po cestě do Santiaga jsem viděl oběšence, který, než ho pověsili, míval ve zvyku před svítáním volávat na poutníky u bran nějakého města, aby pokračovali v cestě. Volával na ně, jak je u poutníků zvykem, velmi nahlas: „Bůh pomáhej, Santiago.“ A když jej nějaký poutník následoval, kus cesty jej doprovázel, až došli na opuštěné místo, kde čekali jeho kumpáni, s nimiž následně poutníka zabili a o všechno obrali.
Stovky romancí, které v cestovateli probouzejí vzpomínku na stará kastilská města, nám vyprávějí také o světě vášní, v nichž se okolí cesty utápělo:
Vévodu Miguela uvěznili, za město ho vedli.
Leč zlodějem nebyl, nic nezloupil, proto ho nejali.
Že znásilnil dívku cestou do Santiaga ho viděli.
Neb dcerou krále a neteř Svatého Otce byla,
ta její krev vznešená k smrti jej odsoudila.
A jeden příklad navíc. Samotný Chaucer nám v portrétu vdovy z Bath prostřednictvím sarkasmu ukazuje typ ženy, proti němuž jsou namířena mnohá kázání kalixtinského Codexu a které tak často vidíme kráčet po poutních cestách:
Po celý život žila spořádaně, pět mužů pojala před tváří Páně, když nemluvím o jejích pletkách v mládí. [...] Ve Svatou zem ji třikrát vedla pouť a překročila mnohý cizí proud, Řím znala, Bolougne, Kolínský též chrám i ve Španělích Jakub byl jí znám. ... Dovedla se smát, každý byl jí druh, na lásku znala každý lék a trik, vždyť k tomu měla odedávna cvik.
Canterburské povídky
Vzhledem k fyzickému vyčerpání způsobenému pochodem nebylo neobvyklé, že někteří poutníci onemocněli a dokonce zemřeli. Nechyběly ani pokusy o tělesný styk, přepadení a krádeže. Na zmírnění nástrah, které na poutníky číhaly, začaly na všech velkých zastávkách podél cesty velmi brzy vznikat dobročinné špitály, a to na náklady církevních i laických institucí pověřených bdít nad zdravím poutníků. Z nich vynikly zejména špitály v Somportu a Roncesvalles, Puente de la Reina, královský špitál v Burgosu, v klášteře svatého Isidora v Leónu nebo špitály vystavěné v samotné Compostele, jejichž počet vzrostl až na patnáct, než Katolická Veličenstva v roce 1499 nařídila postavit nádhernou špitální budovu na náměstí Obradoiro.
