Správně věci načasovat a stupňovat napětí
nakl. Grada, Tomáš Weiss
Pátá Bryndzova kniha v češtině, další s hlavní hrdinkou šéfinspektorkou Erikou Fosterovou. A Temže vyplavuje kufry s rozřezanými lidskými těly. Projevuje se takhle zvrácená láska až za hrob? A to Robert Bryndza, britský spiosvatel, žijící na Slovensku, původně začínal jako humorista!
Říká se, že kdo neumí rozesmát, neumí ani rozplakat. Vy jste se ale rozhodl přejít od smíchu rovnou k děsu.
Kdo píše komedii musí dobře ovládat načasování, musí umět odhadnout publikum. Je to vlastně podobné jako při psaní dramatu, něčeho vážného. Jde o stejný princip – je třeba vycítit správné načasování a stupňování napětí u čtenářů či diváků.
K děsu se dostanu, ale v čem podle vás spočívá podstata humoru, jak vzniká?
Já vidím humor všude, v každodenních situacích. Taky je, myslím, velice důležité, abyste se svým přítelem nebo partnerem měli podobný humor a měli se tak společně čemu smát.
Vystudoval jste herectví. Pomáhá vám s plasticitou vašich postav?
Ano, pomáhá to. Předtím, než jsem začal psát, hrál jsem v mnoha různých kusech a studoval řadu textů. Moc mi to pomohlo. Když hrajete, musíte se soustředit, jak postavu vystavíte, přemýšlíte nad tím, jak lidi jednají, fungují a myslí, a snažíte se je pochopit.
Jak si vysvětlujete zájem o krimiliteraturu, který trvá už řadu let a neopadá?
To je velká otázka, ale lidi prostě zajímá temná stránka života. Všichni občas zažíváme vztek, frustraci a rozrušení, že bychom někoho nejradši zabili… Ale pak vidíte příběhy těch, kteří to opravdu udělali, vidíte, co následovalo, když byli dopadeni. To lidi zajímá. A taky je podstatné, že v kriminální fikci, i když je temná, ti dobří nakonec zvítězí, pachatel je chycen a všechno dobře dopadne. Tohle mají lidi rádi, takhle to podvědomě chtějí.
ukázka z rozhovoru, zdroj: https://www.denik.cz/ostatni_kultura/robert-bryndza-lidi-vzrusuje-zlo-ale-fandi-dobru-20171214.html
ukázka z Chladnokrevně:
KAPITOLA 1
PONDĚLÍ, 2. ŘÍJNA 2017
Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová si zaclonila oči před náporem deště. Společně s detektivem inspektorem Mossovou běžely po South Bank, vydlážděném nábřeží lemujícím jižní břeh londýnské Temže. Nízký hnědý příliv se přeléval přes bahno, cihly a odpadky odhozené podél řečiště. Vysílačka v kapse Eričiny dlouhé černé kožené bundy vydala plechový praskavý zvuk a Erika slyšela, jak se důstojník zajišťující místo činu ptá, kde jsou. Vytáhla vysílačku a odpověděla: „Tady detektiv šéfinspektor Fosterová. Jsme dvě minuty od vás.“
Stále vládla ranní špička, ale den už byl ztemnělý ponurou padající mlhou. Obě zrychlily. Minuly vysokou budovu ředitelství IBM a nízkou rozložitou světlou stavbu studií ITV. V tomto místě nábřeží ostře zatáčelo doprava a následně se proměnilo v širokou ulici lemovanou stromy, která vedla k Národnímu divadlu a mostu Hungerford Bridge.
„Šéfe, támhle to je,“ řekla Mossová zadýchaně a zpomalila.
Na obnaženém řečišti, asi tři metry pod nimi, se na uměle vytvořené pláži ze světlého písku v ohybu, kde se South Bank stáčel doprava, shromáždila skupinka lidí. Erika si v místech, kde cítila píchání, masírovala žebra. Při své výšce přes sto osmdesát centimetrů se tyčila nad Mossovou a krátké blond vlasy se jí v dešti přilepily k hlavě.
„Měla byste ubrat s kouřením,“ poznamenala Mossová, zvedla k Erice pohled a z obličeje si odhrnula mokré pramínky rudých vlasů. Obličej měla posetý pihami a plné tváře jí při běhu zčervenaly.
„A vy byste měla ubrat s čokoládou Mars,“ vrátila jí to Erika.
„To taky dělám. Zredukovala jsem to na jednu tyčinku k snídani, jednu k obědu a jednu místo večeře.“
„A já jsem na tom stejně s kouřením,“ usmála se Erika.
Přešly ke kamennému schodišti, vedoucímu k Temži. Na schodech byly v rozestupech znatelné stopy přílivu a poslední dva pokrývaly kluzké řasy. Pláž byla čtyři metry široká a znenadání končila v místech, kde se čeřila hnědá voda. Erika a Mossová vytáhly odznaky a shluk lidí se rozestoupil, aby mohly projít až tam, kde se žena s hodností zvláštního konstábla pokoušela chránit velký otlučený látkový kufr hnědé barvy, napůl zahrabaný v písku.
„Snažila jsem se, aby se všichni přesunuli nahoru, madam, ale nechtěla jsem nechat místo bez dozoru,“ řekla mladá žena a přes dešťové kapky se podívala na Eriku. Byla malá a štíhlá, ale oči se jí leskly rozhodností.
„Jste tady sama?“ zeptala se Erika a zadívala se na kufr. Na jednom konci zela díra, ze které trčely ven dva bledé odulé prsty.
Žena přikývla. „Druhý zvláštní konstábl, se kterým sloužím, musel jít vyřešit spuštěný alarm v jedné z těch kancelářských budov,“ odpověděla.
„To by se nemělo stávat,“ opáčila Mossová. „Zvláštní konstáblové by se vždycky měli držet ve dvojici. Takže vy máte noční službu v centrálním Londýně sama?“
„V pořádku, Mossová…“ začala Erika.
„Ne, šéfe, to není v pořádku. Tihle lidé jsou dobrovolníci! Proč nemůžou zaplatit víc policistů?“
„Stala jsem se zvláštním konstáblem právě proto, abych získala zkušenosti a mohla začít pracovat u policie na plný úvazek…“
„Potřebujeme, aby tohle místo bylo prázdné, než přijdeme o veškeré šance získat forenzní důkazy,“ přerušila je Erika.
Mossová přikývla a společně začaly nahánět dav zírajících lidí směrem ke schodišti. Erika si všimla, že na konci malé pláže vedle vysoké zdi vykopal nějaký starší muž s dlouhými šedými vlasy a v pestrobarevném ponču dvě malé díry. Bez ohledu na lidi a déšť pokračoval v kopání. Erika vytáhla vysílačku a svolala všechny policisty z okolí. Zavládlo zlověstné ticho. Všimla si, že muž v barevném ponču ignoruje Mossovou a dál pokračuje v kopání.
„Potřebuju, abyste šel tam nahoru, nahoru na schodiště,“ řekla Erika a zamířila od kufru směrem k muži. Podíval se na ni a dál uhlazoval hromadu písku nasáklou deštěm. „Promiňte. Vy. Mluvím s vámi.“
„A vy jste kdo?“ zeptal se muž panovačně a pohledem ji sjel odshora dolů.
„Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová,“ představila se a blýskla odznakem. „Tohle je místo činu. A vy ho musíte opustit. Hned.“
Muž přestal kopat a zatvářil se téměř komicky uraženě.
„Smíte se chovat tak hrubě?“
„Pokud někdo překáží na místě činu, tak ano.“
„Ale tohle je jediný zdroj mých příjmů. Můžu tady vystavovat svoje sochy z písku. Mám povolení od westminsterské radnice.“
Zalovil v ponču a vytáhl zalaminovanou kartičku s fotografií, kterou ihned pokropily dešťové kapky.
Z Eričiny vysílačky se ozval hlas: „Tady policejní konstábl Warford a policejní konstábl Charles…“ Zaregistrovala dva mladé policisty, jak běží směrem k davu lidí u schodiště.
„Spolupracujte s detektivem inspektorem Mossovou. Chci, abyste uzavřeli South Bank patnáct metrů v obou směrech,“ požádala je a zastrčila vysílačku zpátky do kapsy. Muž stále držel svoje povolení.
„Můžete to schovat.“
„Chováte se velmi nešťastným způsobem,“ řekl muž a zamžoural na Eriku.
„Ano, a také by bylo velmi nešťastné, kdybych vás musela nechat zavřít. A teď běžte tam nahoru.“
Pomalu se postavil. „Takhle mluvíte se svědkem?“
„Čeho jste byl svědkem?“
„Když jsem kopal, vyhrabal jsem ten kufr.“
„Byl zahrabaný v písku?“
„Částečně. Včera tam nebyl. Kopu tady každý den, příliv a odliv pískem pohybuje.“
„Proč tady kopete každý den?“
„Tvořím sochy z písku,“ prohlásil důležitě. „Tohle je moje obvyklé místo. Dělávám mořskou pannu, která sedí na skále, a kolem skáčou ryby. Moc se líbí…“
„Dotýkal jste se toho kufru nebo jste něčím hýbal?“ zeptala se Erika.
„Samozřejmě že ne. Přestal jsem, když jsem viděl… Když jsem viděl, že je ten kufr roztržený a že… že z něj ven trčí prsty…“
Erice bylo zřejmé, že je vyděšený.
„V pořádku. Běžte nahoru na chodník, budeme od vás potřebovat výpověď.“
Oba policisté a zvláštní konstábl zahradili chodník. Jakmile se starý muž vydal potácivým krokem ke schodišti, Mossová se připojila k Erice. V tu chvíli byly jedinými osobami na pláži.
Natáhly si latexové rukavice a zamířily ke kufru. Prsty, které vyčnívaly z díry v hnědém materiálu, byly odulé a měly zčernalé nehty. Mossová jemně smetla písek ze švů a odhalila zrezivělý zip. Erika musela několikrát zlehka škubnout, než zip povolil. Víko mírně pokleslo, když kufr rozepnula. Mossová se naklonila, aby jí pomohla. Společně kufr pomalu otevřely. Ven se vylila trocha vody. Uvnitř leželo napěchované nahé mužské tělo. Mossová ustoupila, zvedla paži a zabořila do ní nos. Zápach rozkládajícího se masa a tlející vody je udeřil přímo do žaludku. Erika na okamžik zavřela oči, pak je znovu otevřela. Končetiny byly světlé a svalnaté. Maso se podobalo syrovému loji a začínalo se oddělovat od kostí, které byly na několika místech obnažené. Erika opatrně nadzvedla torzo. Pod ním byla zastrčená hlava s černými jemnými vlasy.
„Bože, usekli mu hlavu,“ zděsila se Mossová a ukázala na krk.
„A odřízli mu nohy, aby se tělo vešlo dovnitř,“ dokončila Erika.
Odulá a ošklivě zřízená tvář byla k nerozeznání. Mezi velkými rty purpurové barvy vyčníval napuchlý černý jazyk. Erika jemně vrátila torzo tak, že hlava zůstala pod ním, a zavřela kufr. „Potřebujeme techniky z forenzního. Rychle. Nevím, kolik máme času, než se zvedne příliv.“
