Patti Smith: Šplhám po boku sopky vytesané z ledu

nakl. Dokořán,Tomáš Weiss

"Líbí se mi rytmus psaní Patti Smit, jako by seděla vedle vás a klidným polohlasem vám povídala, co se jí honí hlavou. Jsou to v podstatě básně v próze, kontemplace nad běžnými věcmi, které nám připomínají, že se jen stačí dívat okolo – že za hloubkou se člověk nemusí složitě vydávat do hlubin, ale že ho tam skutečnost dokáže dovést sama." Překladatelka knihy Oddanost Lydie Kárníková.

Ukázka:

Procházím celní zónou a ospale opouštím terminál na letišti Paris-Orly. Čeká na mě můj přítel Alain. Ubytuji se v hotelu, který se nachází v úzké uličce jen pár kroků od kostela Saint-Germain-des-Prés. Zatímco mi připravují pokoj, vydáme se na kávu a bagetu do Café de Flore.

Když se později rozloučíme, zamířím do malého parku u kostela. U vchodu stojí busta Apollinaira od Pabla Picassa. Sedám si na stejnou lavičku, na které jsme odpočívaly s mou sestrou na jaře roku 1969. Bylo nám něco málo přes dvacet let a všechno, včetně přecitlivělé hlavy básníka, nám připadalo jako zjevení. Zvídavé sestry s pár adresami kaváren a hotelů v notýsku. Kavárna Deux Magots, hájemství existencialistů. Hotel des Etrangers, kde Rimbaud s Verlainem předsedali kroužku básníků zvaných Zutiques. Hotel de Lauzun a jeho chiméry a zdobené sály, kde Baudelaire pokuřoval hašiš a zapisoval si první básně své sbírky Květy zla. Procházely jsme se před těmito místy, která byla jako synonyma samotných básníků, a nitro naší představivosti jen zářilo. Jen abychom byly nablízku tomu, kde psali, kde vedli své malicherné rozepře, kde večer skládali hlavu.

Najednou je chladno. Zahlédnu drobky chleba na chodníku, neúnavné holuby, mdlé polibky mladého páru, a bezdomovce s dlouhým plnovousem v kabátě, sklání se a hledá mince. Naše pohledy se setkají a já vstanu a vyjdu směrem k němu. Má šedé oči a připomíná mi mého otce. Jako by se přes Paříž rozprostřelo stříbřité světlo. Ucítím záchvěv nostalgie vyvolaný dokonalostí přítomného okamžiku. Začíná mrholit. Zrnité částečky filmu se roztáčí ve víru. Paříž Jean Sebergové, oblečené v pruhovaném triku s lodičkovým výstřihem, vnucující kolemjdoucím čerstvé vydání Herald Tribune. Paříž Erica Rohmera, stojícího v dešti na Rue de la Huchette.

Zpátky v hotelovém pokoji zápasím s únavou a otevírám biografii Weilové na náhodné stránce, po chvíli usínám, pak zase beru knihu do rukou a začítám se do úplně jiné pasáže; proces, který jako by příběh knihy rozpohybovával. Simone Weilová vchází příkře do záběru ze třetího rozměru. Vidím lem jejího dlouhého kabátu a husté tmavé vlasy, hrubě ustřižené pod ušima, jako vlasy oslnivé a nespoutané družky Frankensteina.

Před očima se mi vyjeví další obraz Simone, karikatura podobná obrázku cestovatelů z obálky Hory analogie Reného Daumala. Tvář ve tvaru srdce, vlasy trčící do stran, tmavé, zkoumavé oči za skly brýlí s kulatými obroučkami. Znali se a on ji naučil sanskrt. Představuji si ten souchotinářský pár, jak se společně sklání nad starodávnými texty, hlavami se sotva dotýkají, a jejich chřadnoucí tělesné schránky lační po mléku.

Ruka gravitace mě stahuje pod hladinu. Zapínám televizi, proklikávám kanály a zastavím se na konci dokumentu o novém provedení Racinovy Faidry, a pak upadám do hlubokého spánku. O několik hodin později najednou otevírám oči. Na obrazovce je dívka na ledové ploše. Zřejmě šampionát v krasobruslení. Statná blondýna úspěšně završuje své vystoupení. Dívka, co následuje po ní, je okouzlující, ale ošklivě spadne a nemůže postoupit. Vzpomínám, jak jsem se na takové soutěže dívávala s otcem, usazená na zemi u jeho nohou, zatímco mi rozčesával zacuchané vlasy. On obdivoval urostlé, zdatné bruslařky, já zase ty půvabné, které jako by do svých vystoupení zapojovaly prvky klasického baletu.

Oznamují poslední účastnici, šestnáctiletá Ruska, nejmladší v soutěži. Ačkoliv bdím jen napůl, věnuji jí svou plnou pozornost. Mladá dívka vstupuje na led, jako by nic jiného neexistovalo. Její cílevědomost, kombinace nevinné arogance, rozpačitého půvabu, nadání a odhodlání je dechberoucí. Její nezpochybnitelný triumf nad ostatními mě dožene k slzám.

Ve spánku se tvůrčí duch mísí, obnovuje. Simonina odhodlaná tvář ve tvaru srdce splývá s tváří mladé ruské krasobruslařky. Tmavé zastřižené vlasy, tmavé oči pronikající ještě tmavší oblohou. Vyšplhám po boku sopky vytesané z ledu, a žár stoupá ze studně oddanosti, kterou je ženské srdce.

Budím se brzy, jdu do Café de Flore a objednám si vejce se šunkou a černou kávu. Vejce jsou dokonale kulatá, servírovaná na dokonale kulatém plátku šunky. Žasnu nad tím, kde všude se tvůrčí princip projevuje – v ranním pokrmu nebo uprostřed kluziště. Připojuje se ke mně Alain a společně vyrážíme do Rue Gaston-Gallimard, číslo 5, kde od roku 1929 sídlí nakladatelství Gallimard. Můj editor Aurélien otevírá dveře kanceláře, která kdysi bývala Alberta Camuse. Za oknem výhled do zahrady. Ve skříni jsou vystavené knihy Simone Weilové, posmrtně vydané pod jeho vedením. Lettre à un religieux (Dopis řeholníkovi), La connaissance surnaturelle (Nadpřirozené znalosti), Lʾenracinement (Zakořenění).

Pan Gallimard mě přivítá ve své kanceláři. Na krbové římse jsou hodiny, které Saint-Exupéry věnoval jeho dědečkovi. Sejdeme po zašlém mramorovém schodišti, projdeme kolem modrého salonku a vstoupíme do zahrady, ve které kdysi vyfotili Jukia Mišimu na bílé ratanové židli. Chvíli stojíme a v tichosti obdivujeme její geometrickou jednoduchost.

Vyvolává mi v mysli obrazy jiných zahrad, jako stereofotografie pruhované časem. Botanická zahrada v Pise, stará celá staletí, se zapomenutou sochou Humboldta a tyčícími se chilskými palmami. Horto dei semplici ve Florencii a její divoké léčivé rostliny, kde se vědomí střídavě rozpíná a nalézá svůj klid. Myslím na Josefa Knechta, o samotě v neokázalé zahradě učňů, jak rozjímá nad svou budoucností v roli magistra Ludi. Zahrada Schillerova letního domu v Jeně, kde prý Goethe zasadil jinan. Znal jsem se s Genetem, řekne pan Gallimard měkce a uhýbá pohledem, aby snad nepůsobil nezdvořile.

Vábí mě několik spirál vyřezaných na vysoké zdi po pravé straně. Podobají se spirálám, které vytvořil Brancusi pro vydání Joyceových povídek Tales Told by Shem and Shawn v nakladatelství Black Sun Press. Chvíli zde stojím a užívám si společnosti duší spisovatelů, kteří těmito místy procházeli. Camus, opřený o zeď, kouří cigarety. Nabokov, jak hloubá nad křivkou Nautilu.

Tu noc se mi zdálo, že umím plavat. Moře bylo studené, ale měla jsem na sobě kabát. Vzbudila jsem se celá prokřehlá; před usnutím jsem otevřela okno, abych viděla na věž kostela. Kostel byl z okna vidět, a spolu s ním jako bych se dívala i na dlouhý úsek svého života. Poprvé jsem kostel spatřila se svou sestrou, koncem jara roku 1969. Vstoupily jsme tenkrát dovnitř, poněkud nesměle, a zapálily svíčky za naši rodinu.

Vstanu a zavírám okno. Venku prší, tichý a vytrvalý déšť. Najednou začnu plakat.

Proč pláčeš? Ptá se hlas.

Nevím, odpovídám. Asi protože jsem šťastná.

Paříž je město, které můžete přečíst bez mapy. Procházím úzkou Rue de Dragon, původně Rue Sépulcre, kterou kdysi zdobíval impozantní kamenný drak. Číslo 30 s pamětní deskou Victora huga. Rue de l’Abbaye. Rue Christine. Dům číslo 7 v Rue des Grands Augustins, kde Picasso namaloval Guernicu. Ulice jako báseň, která čeká na vylíhnutí – najednou jsou Velikonoce; všude vejce.

Bezcílně se procházím, až se ocitám v Latinské čtvrti, pak zahnu do bulváru Saint-Michel a hledám číslo 37, kde Simone vyrostla a kde její rodina žila celá desetiletí. Před očima se mi objeví postava Patricka Modiana, jak prochází jednu adresu za druhou, křižuje celé město, hledaje jedno konkrétní schodiště. Myslím na Alberta Camuse; zrovna má dostat Nobelovu cenu a vydává se na pouť k domu Weilových, stejně jako já, ale ze závažnějších důvodů – ne pouhá zvídavost, ale rozjímání.

Pučící rutina. Budím se v sedm. Café de Flore v osm. Do deseti čtu. Jdu do Gallimardu. Novináři. Podepisování knih. Oběd s lidmi z Gallimardu – Aurélien, Cristelle, kachní paštika a fazole, nabídka z místní restaurace. Čaj v modrém salonku, za oknem zahrada, rozhovory. Jedna novinářka mi podává knihu o Simone Weilové přeloženou do angličtiny. Znáte ji, ptá se mě. Novinář jménem Bruno mi věnuje obrázek Gérarda de Nervala, který si ten večer položím na noční stolek. Je to stejný melancholický portrét, jaký jsem si ve dvaceti přilepila nad svůj pracovní stůl.

Večer se potkávám s Alainem a při lehké večeři mě informuje o našem výletě do jižní Francie plánovaném na druhý den. Ve městě Sète, starém přímořském letovisku u Středozemního moře a rodném městě Paula Valéryho, je naplánována prezentace mé knihy. Těším se představou, že navštívím nové místo a nadýchám se mořského vzduchu. Vracím se do hotelového pokoje, pobalím si pár věcí a pak se snažím sama sebe umluvit ke spánku přeříkáváním své mantry: Simone a Patrick. Patrick a Simone. On vyzařuje nejistý klid; ona mě sytí adrenalinem, který je mi nebezpečně povědomý.

Budím se dříve než obvykle a do Café de Flore dorazím, zrovna když otevírají. Objednám si bagetu s fíkovým džemem a černou kávu. Bageta je ještě teplá. Cestou na vlak si překontroluji obsah tašky. Notes, Simone, spodní prádlo, ponožky, zubní kartáček, složená košile, fotoaparát, mé pero a černé brýle. Všechno, co potřebuji. Doufala jsem, že budu psát, ale místo toho jen ospale zírám z okénka vlaku a pozoruji, jak se krajina proměňuje, jak projíždíme kolem posprejovaných zdí na předměstí Paříže do otevřenějších prostranství, do písčitého terénu, rozčepýřené borovice, a konečně dlouhé, táhlé moře. V Sète si objednáváme čerstvé mořské plody v malé kavárně s výhledem na přístav. Pak se s Alainem vydáme do kopce na hřbitov hledat Paula Valéryho. Najdeme ho a vzdáme mu náš hold, ale tu mě k sobě vábí ještě jiný hrob; mladá dívka jménem Fanny, která milovala koně. Její přátelé a rodina jich několik umístili na její náhrobek, jako malou stáj, netknutou počasím nebo vandaly. Zaujme mě ještě další, starší náhrobek, se slovem DEVOUEMENT vytesaným diagonálně podél jeho kamenné hrany. Ptám se Alaina, co to znamená.

Oddanost, odpovídá mi s úsměvem.

Druhý den ráno se ještě před setkáním s Alainem a Aureliénem na nádraží vydávám na poslední procházku. Nedaleko objevuji park, kterému vévodí velkolepá socha Neptuna. Vystoupám po křivolakých kamenných schodech táhnoucích se nahoru po stráni, vypadá jako botanická zahrada; roste na ní několik nízkých palem a různé druhy stromů. Jak se procházím, dolehne na mě náhle nečekaný, i když povědomě závratný pocit, zesílení abstraktního, lom duševního světla.

Bledě zelené nebe nade mnou a atmosféra, která vypouští nepřetržitý proud obrazů. Na chvíli si odpočinu na lavičce ve stínu. Zpomalím dech, lovím z tašky pero a notes a začínám psát, mimovolně, jako by bez vlastního úmyslu.

Bílá vážka vytržená z hrací skříňky. Fabergého vejce jako pouzdro pro miniaturní gilotinu. Pár bruslí, co se točí ve vzduchu. Píši o stromech, opakující se osmičky, magnetická přitažlivost lásky. Přestávám psát, ani nevím, kolik času uběhlo. Probíhám kolem oblouku Neptunových zad, dolů po kamenných schodech a spěchám na vlakové nádraží. Alain si mě pobaveně prohlíží. Aurélien se ptá, jestli jsem pořídila nějaké fotky. Jenom jednu, odpovídám, obraz slova. Ve vlaku dál horečnatě píšu, jako by mě vytáhli z moře paměti. Alain vykoukne zpoza knihy a dívá se z okna. Čas se zužuje. Najednou se blížíme k Paříži. Aurélien spí. Dochází mi, že mladí vypadají nádherně, když spí; a staří, jako jsem já, vypadají mrtví.

přeložla Lydie Kárníková

5.12.2018