MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Užitečný pomocník se v chaotickém knižním světě vždycky hodí. Zvlášť kultivovaný literární redaktor a kavárník, který leží v knihách full time. Přinášíme další díl Meziřádků, knižního pořadu, který vysílá každou sobotu dopoledne Český rozhlas Vltava v rámci Víkendové přílohy.
MeziŘádky 3. 11. 2018
Román Marka Tomana Chvála oportunismu z roku 2016 považuji za jednu z nejlepších českých próz desetiletí. Je to pohled na českou společnost a dějiny očima pražského Černínského paláce, monumentální barokní budovy, v níž od poloviny třicátých let 20. století sídlí ministerstvo zahraničí, za německé okupace tam úřadoval říšský protektor. Mírně nafoukaný aristokrat nikoho nešetří, pro každého má trochu ironie, laskavostí nehýří. Kniha je podle mne srovnatelná třeba s celosvětovým bestsellerem Simona Mawera Skleněný pokoj, jenže Tomanova kniha nevyšla anglicky a tak to má s cestou ke slávě trochu těžší.
Podobnou vypravěčskou alegorii si Marek Toman vybral pro další velký příběh: Neptunovu jeskyni. V téhle knize je vypravěčem oživlý Neptun z mladší, ale rovněž velmi noblesní pražské lokality, z vinohradské Grébovky čili Havlíčkových sadů nad Nuselským údolím. Socha stojí v nádrži před umělou jeskyní – Grottou. Odtud název románu Neptunova jeskyně. A opět se tu rozehrává dění v české společnosti, tentokrát od sedmdesátých let 19. století, defilé postav od stavitele Mořice Gröbeho až po například Milenu Jesenskou.
Marek Toman se v obou románech přiblížil jednomu z divadelních efektů. V historických kulisách se odehrává nikoli historické drama, ale současná reflexe naší existence. Minulost je tu proto, abychom si uvědomili současnost, a jací vlastně jsme, my, co tady žijeme.
Román Marka Tomana Neptunova jeskyně vydalo nakladatelství Plus, součást společnosti Albatros Media.
Zpátky se obrací i próza Alice Horáčkové Neotevřené dopisy. Alice Horáčková se zvolna posouvá na cestě od žurnalistiky k beletrii. Po dlouholetém literárně-publicistickém angažmá v novinách jí vyšla v roce 2014 po právu oceňovaná kniha-rozhovor s básnířkou Vladimírou Čerepkovou Beatnická femme fatale a v roce 2016 soubor 7x ve vedlejší úloze – rozhovory se sourozenci známějších Čechů a Češek. Třetí kniha je způsobem vzniku také rozhovor, ale přepsaný do pozoruhodně živého vyprávění manželky už zesnulého významného českého výtvarníka. Asi bych měl prozradit, o koho jde, ale myslím si, že jméno tu není klíčem ke čtenářskému prožitku a spíš by ho poškodilo. Proč? To zaznamenané vyprávění je totiž půvabné a pravdivé, uvěřitelné právě proto, že se pohybuje na hranici mezi literaturou faktu a beletrií. Neotevřené dopisy jsou sice založené jako životopis, ale právě díky posunu do fikce i prostřednictvím změny skutečných jmen ve vymyšlená přesahují horizont dokumentu. Tahle metamorfóza se Alici Horáčkové prostě povedla: paní Alena tady totiž bilancuje s nadhledem zmoudřelého stáří, s často nečekaně drsným, ale zároveň pořád láskyplným humorem, a zejména s působivou, nevtíravou ironií a sebeironií, neokázalou otevřeností. Nebudu moc přehánět, když řeknu, že se v téhle knížce vyprávění o skutečném životě proměnilo v román.
Knihu Alice Horáčkové Neotevřené dopisy vydalo nakladatelství Argo.
Ondřej Hübl se řadí k autorům, v jejichž sívíčku, tedy životopise hraje podstatnou roli zkušenost z reklamy, přesněji práce kreativce. Hübl je ročník 1976, tedy chronologicky přesně uprostřed mezi asi nejvýraznějším reprezentantem téhle spisovatelské vrstvy, o osm let starším Petrem Stančíkem a mladším loňským debutantem Jiřím Charvátem. Ondřej Hübl má z nich ale nejblíž k divadlu a scenáristice a spolu s Miroslavem Krobotem napsal seriál Zkáza Dejvického divadla, který Česká televize chystá k vysílání na začátek nebo jaro příštího roku.
Hüblovou knižní prvotinou je soubor povídek Hod mrtvou labutí. Jednou z nich jsou i Divotvorné hrnce, původní text, z něhož zmíněný seriál vyšel. Pro Hübla je charakteristický smysl pro situační i konverzační komiku, podobně jako pro Stančíka a Charváta. Zřejmě tahle schopnost souvisí právě s prací v reklamkách. Humor a nadsázka jsou pro ně nezbytným okysličovadlem. Hüblovy povídky mi ale také daly vzpomenout na vynálezce specifického českého žánru – romaneta: Jakuba Arbesa. Hüblova romaneta však připomínají trochu nejen detektivky, ale i novější žánry, fantasy nebo thrillery. A vždycky skončí zároveň překvapivě i všedně. Hübl už patří ke generaci, která ví, že autor musí svého čtenáře pobavit, zaujmout, že se musí o svého čtenáře trochu prát. Není to pak žádný paradox, že i tím se podobá Arbesovi, který se ale na rozdíl od některých dnešních autorů musel ovšem obejít bez grantů a stipendií.
Povídky Ondřeje Hübla Hod mrtvou labutí vydalo nakladatelství Druhé město.
K nejnovějšímu románu Ivy Pekárkové Třísky mám důvěrnější vztah, četl jsem ho ještě v rukopisu. A nebyl jsem překvapený, že Iva Pekárková ve skutečném životě zase našla silný příběh, kterému ušila beletristický kabát. V románu Třísky to na pohled vypadá jednoduše. Mladá česká žena skončí na vozíku. Tenhle průšvih ji neskolí, ale vyprovokuje opačnou reakci: život pro ni začne být výzvou. Jak sbírá zkušenosti, dostane se až k e-mailům s neznámým Pákistáncem. A skrze e-maily a skype dojde na lásku, která chce přenést hory. Jenže to by jim v tom nesměl bránit úřad. Český. Ale ani Pákistánci téhle dvojici nic neulehčují.
Pekárková si toho, pokud vím, moc nevymyslela. Příběh, který v reálu mimochodem ještě neskončil žádným happy endem, ale působivě převyprávěla, vdechla mu literární pravdivost, která, jak víme, je trochu jiná než pravdivost všední reality. A díky tomuhle kouzlu či řemeslné dovednosti jsou Třísky uvěřitelným, dojemným i povzbuzujícím vyprávěním.
Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta.
Ilja Kučera mladší je autorem už deváté knížky. Jmenuje se Přehodit řeku a je to další z pokusů současné české prózy orientovat se v současnosti prostřednictvím minulosti. Jednou z událostí, které předvedly nacistickou agresivitu už na začátku roku 1935 u nás, tedy v Československu, byla vražda Rudolfa Formise. Tomu se podařil na tehdejší dobu technický zázrak a zároveň propagandisticky účinný protihitlerovský odpor. Z vltavského údolí u Slap odrazem přes vrchní vrstvy atmosféry spustil na začátku prosince 1934 rozhlasové vysílání do Německa.
Kučera knížku postavil na dvou dějových linkách: současnost zastupuje novinář, který dnes o Formisovi píše, a minulost oživuje rekonstrukce Formisova krátkého pokusu narušit nacistickou propagandu v Německu. Formisovi se už předtím podařil kousek, který nacisty rozzuřil. Jako ředitel rozhlasu ve Stuttgartu vypnul v roce 1933 rozhlasový přenos projevu čerstvého kancléře Adolfa Hitlera. Nacisté Formise zavřeli do koncentráku, jenže Formis utekl a našel azyl v Československu. Podrobně tuhle fémovou vraždu popsal před lety Roman Cílek v knize Výstřely v hotelu Záhoří. Kučerovo beletristické ohlédnutí se řadí do sympatického prozaického proudu, který si uvědomuje význam paměti pro dnešní hodnotové postoje. V tomhle ohledu je to knížka zajímavá a možná i inspirativní, i když nemá bestsellerovou ambici.
Pohled na dávné události a pokus o reflexi dnešní české mentality v příběhu od Ilji Kučery mladšího Přehodit řeku vydalo nakladatelství Tebenas také v audioverzi načtené Lukášem Hlavicou.
V úvodu jsem zmínil Simona Mawera a jeho Skleněný pokoj. V českém překladu teď vyšla v nakladatelství Kniha Zlín, tedy v další ze značek Albatros Media, v překladu Lukáše Nováka nejnovější Mawerova kniha spjatá s Českem. Jmenuje se Pražské jaro a je to pozoruhodná, špionážně založená variace na proslulé Tři muže na cestách. Že se děj odehrává před padesáti lety, je snad zřejmé.
Simona Mawera zmiňuji také proto, že svými romány, v nichž jsou klíčové české reálie, může nabídnout srovnání, v čem se liší úspěšný globální spisovatel od autorů domácích, kteří do světa pronikají jen výjimečně a se skromným ohlasem. Na Skleněný pokoj se pak můžeme těšit ve filmové verzi stejně jako na seriál Zkáza Dejvického divadla také na jaře příštího roku. V česko-slovenské produkci Rudolfa Biermanna natočil Skleněný pokoj režisér Julius Ševčík.
5.12.2018
