Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Literární redaktor a publicista tentokrát vybral ve svém rozhlasovém týdeníku rozhovory: s Karlem Schwarzenbergem, Josefem Kouteckým, s Miloněm Čepelkou, se sourozenci slavných, se stíhanými totalitou.....
Knižní pól 4. 6. 2016
Říká se, že Karel Hvížďala vydal už tolik knižních rozhovorů, že je kvůli jeho píli přerozhovorováno. Nemyslím si to – rozhovor je ideální forma, jak představit člověka a jeho názory v hutnější podobě, než by to dotyčný mohl napsat sám. V rozhovoru jsou možné zkratky, zatáčky, dá se zrychlit nebo zpomalit a dokonce bez varování zastavit. A knižní rozhovory pořád patří ke čtenáři žádaným knihám. Dokonce i Hvížďalou uspořádaný svazek rozhovorů s Karlem Schwarzenbergem. Hvížďala totiž sebral do jedné knihy nejen svoje rozhovory, ale třicítku dalších vzniklých od roku 1990, které Karel Schwarzenberg poskytl v Česku i v zahraničí. Soubor se jmenuje Knížecí kniha.
Knížecí kniha je vlastně jakousi rozlučkou Karla Schwarzenberga s politikou a veřejným působením, rozměrný a někdy velmi rozmarný epitaf. Jiřímu X. Doležalovi z Reflexu vykládal Karel Schwarzenberg v listopadu 2004, tedy půl roku po vstupu České republiky do Evropské unie, o vínu a bezděčně utrousil jeden z receptů, jak Evropu poznávat. Řekl tenkrát:
Vždycky tam, kde jsem, musím vyzkoušet tamější jídlo a tamější víno. Ve Francii, Itálii, ale i v Rakousích a Německu. Tam je lepší veltlín, tam je lepší ryzlink, opravdu málokde je dobrý tramín, prostě vyzkoušet, co je z kraje, to je právě zajímavé na cestování. Kdo chce dobře znát Evropu, ten ji musí prochlastat. Člověk tak něco pozná o kraji a lidech.
A přidám ještě jeden citát z Respektu, z roku 2007, tedy z doby, kdy už byl Schwarzenberg jen menšinovým vlastníkem časopisu a mohl mluvit mnohem otevřeněji než jako výhradní majitel. Je to smířlivě optimistický bonmot šitý pro všechny: Každá generace má svoje potíže a taky nárok na své blbosti.
Knížecí knihu Karlů Schwarzenberga a Hvížďaly vydalo nakladatelství Galén.
Nakladatelství Vyšehrad založilo před časem dokonce edici s prostým názvem Rozhovory a vydalo v ní už víc než tucet knížek, v nichž roli zpovídaných hrají lidé, kterým se dříve říkávalo vzdělanci. Na stole mám dvě posledně vydané.
Novinářka Martina Riebauerová je specialistkou na zdravotnictví. Její dialog s profesorem Josefem Kouteckým mohl být proto velmi odborně zaměřený. Ale Josef Koutecký patří bez nadsázky k osobnostem renesančním a tak se kniha jmenuje Osm múz mého života. Medicína je samozřejmě mezi nimi, ale profesor Koutecký vypráví také o své milované ženě Jitce, o Praze, o hudbě a vzdává velkou poctu češtině. Josef Koutecký je totiž obdivovatelem krásné češtiny, a když ocituje – věřím, že tak učinil zpaměti – báseň Karla Tomana Září, doplní recitaci dovětkem, který stojí za připomenutí:
Slyšíte tu krásu? Zní to jako něžně šumící proud vody v potoce, jako nádherná melodie. Miluju hudbu a dokážu si ji do těch plynoucích slov zakomponovat. Slovo je dotykem, jedním ze všech ostatních dotyků. Ten může být příjemný i nepříjemný. Krásná řeč je dotykem, který nás povznáší.
Rozhovor s profesorem Kouteckým těsně předcházela také ještě čerstvá kniha Aleše Palána s Miloněm Čepelkou. Ta se jmenuje Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech. Jen o pár měsíců než Zdeněk Svěrák mladší Čepelka také dodnes v Divadle Járy Cimrmana hraje a zároveň patří k nepominutelným rozhlasovým autorům, je prozaikem, básníkem i textařem písní. A k češtině, ke krásné češtině má podobný vztah jako profesor Koutecký, ale protože je pro něj i hlavním řemeslem, vypráví také o tom, jak ho provozuje. Totiž vleže na levém boku – říká: Při psaní ležím na pohovce nebo na koberci. Bývám z toho křivej, všecko mě bolí, ale ležení na boku mi vyhovuje jako nějaká stimulační poloha. Ovšem na cizí koberce, ani v hotelu, Miloň Čepelka nelehá a povídky píše u stolu. A tohle je čtenářské vyznání Miloně Čepelky: Co v knize potřebuju, co nesmí chybět, je srozumitelný příběh. Jsem konzument příběhů. Tak jako hudba má mít melodii, má mít literatura příběh.
Pro zapamatování připomínám ještě jednou, jak se ty dva knižní rozhovory s moudrými lidmi jmenují. Josef Koutecký: Osm múz mého života a Miloň Čepelka: Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech.
Novinářka Alice Horáčková se po knize o básnířce Vladimíře Čerepkové, kterou napsala také hlavně na základě rozhovorů, rozhodla vyzpovídat několik lidí, jejichž osudem bylo spříznění s mnohem známějšími příbuznými. V knize 7x ve vedlejší úloze vystupují v tomto pořadí Zdena Mašínová, Ivan M. Havel, Hana Hnátová rozená Lustigová, Helena Landovská, Julius „Gyula“ Banga, Jana Navrátilová a závěr patří dvojrozhovoru s Jaroslavem Zajícem a Martou Janasovou rozenou Zajícovou.
Koho zajímá zázemí a vztahy Václava Havla, najde v otevřených odpovědích jeho bratra Ivana odpovědi na některé otázky, které jsou v Havlových životopisech někdy uváděny trochu jinak. Ale Ivana Havla stejně jako ostatních zpovídaných se Alice Horáčková ptala i na jeho vlastní život a stanoviska. V kontextu dnešních hodnot opřených o předpokládanou blahobytnou existenci je výmluvná odpověď Ivana Havla na otázku, proč nezůstal v roce 1969 ve Spojených státech:
Protože v Americe jsou ohromný rozdíly mezi úrovněmi univerzit. A já bych pravděpodobně skončil v nějakým malým městečku a vegetoval bych. Měl bych vlastní dům a vlastní auto, což sice působilo na řadu Čechů, ale na mě to nepůsobilo už proto, že to měli všichni. Navíc navazovat nové vztahy v Americe není zrovna jednoduchý a já jsem tehdy nebyl takovej vlk samotář jako dneska. Američani jsou sice neobyčejně usměvaví, milí a hodný, ale jen do určité hloubky. A jestli někdy litoval, že se vrátil? Ne, a zvlášť dneska toho nelituju. Já jsem už od začátku věděl, že bych tam nikdy nebyl doma. To jsem věděl dokonce dřív, než jsem tam jel, a nenechal jsem si do toho mluvit. Je ovšem pravda, že mě naši dost šetřili a ty nejhorší zprávy o normalizaci mi nepsali.
Knihu sedmi rozhovorů Alice Horáčkové 7x ve vedlejší úloze vydalo nakladatelství Argo.
Pátou knihou, která však nepatří mezi obvyklé rozhovory, jsou Stopy paměti. Jiří Doležel, známější hlavně jako fotograf, v ní shromáždil spolu s Petrem Orságem a Janem Dvořákem čtrnáct příběhů lidí z Olomoucka a střední Moravy, lidí, kteří se během svého života setkali s útlakem a vzdorovali mu, ať už původci bezpráví byli němečtí nacisté nebo čeští vyšetřovatelé Státní bezpečnosti, jako byl Alois Grebeníček. O roce stráveném právě ve vyšetřovací věznici v Uherském Hradišti vypráví Jan Janků z Hanušovic. Ve svém líčení o Mírově však vzpomíná i na dobré bachaře, na velitele vězeňské nemocnice, který nad ním držel ochrannou ruku. I další příběhy z této knihy vydají na romány, i když jejich vypravěči se nikdy neocitli na výsluní veřejné pozornosti. S jedinou výjimkou. Mezi vypravěči v knize Stopy paměti je také Jiří Louda, loni zesnulý český heraldik. Teprve díky této knize se dočtete, jak náročná byla jeho životní cesta. Po propuštění z armády v roce 1939 odešel přes Polsko do Francie, sloužil v cizinecké legii, ve Velké Británii ho z paravýcviku vyřadilo zranění, po osvobození sloužil u dělostřelců, ale v roce 1948 ho propustili z armády znovu a bez soudu strávil také na Mírově 13 měsíců. Nejsilnější pasáží jeho vyprávění je rozčarování po návratu do Československa v roce 1945: Cítil jsem se jako v cizí zemi. Večer jsem si chodíval sednout na stráň nad židovský hřbitov v takovém – nechci říci zoufalství, ale strašném zklamání, deziluzi a říkal jsem si: „Co se to stalo s naším národem?“
Knihu čtrnácti zpovědí Stopy paměti vydalo občanské sdružení Stopy paměti ve spolupráci s nakladatelstvím Periplum a studiem Formall.
30.6.2016
