Kde se berou lidská práva?
Jan Sokol
10. prosince 1948 byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv. "Můj život bude vždycky v ohrožení, ať o tom Listiny říkají, co chtějí. Tak je tomu ovšem i s většinou mých práv, která nejsou tak „nezadatelná“, jak se proklamuje. Nepatří ke mně tak, jako ruka nebo nos, a stačí, aby se změnil režim, a moje domnělá práva jsou pryč. Když překročím třeba severokorejskou hranici, zůstávají moje práva zřejmě na její druhé straně, kdežto zde neznamenají nic." A prof Jan Sokol pokračuje:
Přijetí a prosazování principu lidských práv, jakkoli jen váhavé a částečné, proměnilo politický svět víc než co jiného. Je to nepochybně jedna z věcí, kterými se moderní doba může pochlubit, a které daly našemu světu nový smysl a novou naději. Přijetí Všeobecné deklarace lidských práv OSN v roce 1948 samozřejmě neznamenalo konec všech hanebností a ničemností, které političtí bukanýři na svých i cizích poddaných páchají. Nemohou se však nadále tvářit, že je k tomu sama vojenská a policejní síla oprávňuje a že to tak vždycky bylo a bude. Musí ještě pečlivěji skrývat, co to udělali a dělají, a jejich propaganda musí ještě mazaněji lhát. Jejich tajné služby, cenzury a vlivové agentury musí být čím dál tím tajnější, a protože se ke svým ničemnostem v žádném případě nemohou přiznat, musí si na to najímat zločince a mafie. A co je možná ještě důležitější, aspoň ti chytřejší mezi nimi začínají počítat i s tím, že je za to jednou někdo obžaluje a dokonce odsoudí. Ani vítězové si už nemohou být tak docela jistí, že to budou jen oni, kdo budou „psát dějiny“.
Tato velká proměna, jeden z nejlepších plodů emancipačních snah evropského osvícenství, má ovšem proti sobě mocné a stále mocnější síly, možná dokonce všechny moci, založené na síle, strachu a donucení. Není tedy divu, že postupuje tak váhavě a s opakovanými neúspěchy i pády. Zabít člověka je samo o sobě děsivě snadné a technické i organizační prostředky zabíjení, mučení, donucování a indoktrinace se stále zdokonalují. Organizace stále lidnatějších společností se navíc bez jisté hrozby násilím – jak ji představuje třeba pendrek nebo revolver za pasem policisty – nemůže obejít, musí ji ovšem pečlivě hlídat, kultivovat a krotit.
Samo prosazování lidských práv tak nemůže nikdy radikálně a s konečnou platností „zvítězit“ a slušné uspořádání svobodné společnosti zůstane vždycky jen prekérní a silně ohrožené – zvenčí i zevnitř. Každý, i sebevětší pokrok a úspěch bude vždycky relativní a jako kompromis mezi žádoucím a možným neuspokojí ani své radikální zastánce. Sama myšlenka lidských práv tak sotva dokáže člověka „zvednout ze židle“, natož překonat strach a masově vyjít do ulic. To někdy dokáže zápalnější idea málo reflektované „svobody“, která ale často mobilizuje jen v podobě „boje proti nepříteli“ se všemi riziky, která to přináší právě pro lidská práva. Jak to kdysi přesně formulovala moudrost anekdotického Radia Jerevan: „Nebude ani mír, ani vojna, ale takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni“. Ostatně i Francouzská revoluce, která začala trojicí „Volnost, rovnost, bratrství“, velmi rychle opustila ideál „bratrství“, zapomněla na lidská práva a ve jménu „volnosti a rovnosti“ se zvrhla v krvavý teror.
Co je tedy ta podivuhodná a tajemná síla, kterou se myšlenka lidských práv prosazuje a o niž se opírají její zastánci? Jak to, že vůbec žije a působí nejen proti zřejmému odporu různých mocností, ale i navzdory svému až příliš ideálnímu, ne-li rovnou utopickému obsahu? Když Immanuel Kant před víc než dvěma stoletími uvažoval o možnostech „věčného míru“, dospěl nakonec k dosti skeptickému závěru, že světový mír vyžaduje světovou vládu. Ta podle něho zřejmě není možná, přesto je každý myslící člověk povinen působit tak, jako kdyby možná byla.
To nám dnes připadá málo a přes všechny hrůzy 20. století jsou pro nás mír a lidská práva přece jen méně utopická. Není to tím, že bychom o sobě měli lepší mínění než osvícenci – spíš naopak. Patetická hrdost mnoha osvícenců působí dnes skoro trapně a po holocaustu si ji určitě nemůžeme dovolit. Jenže paradoxně právě díky válkám a Hirošimě mohla velká část světa zažít dlouhá léta míru a prosperity a konec konců právě zděšení nad Druhou světovou válkou pomohlo prosadit ustavení OSN, Evropské unie i přijetí Všeobecné deklarace.
Vyžadovalo to ovšem velké myšlenkové i diplomatické úsilí Američanů i Evropanů a samozřejmě také plno kompromisů. Předně je to jen deklarace bez právní závaznosti. Za druhé se formulace i celý koncept musel vyjádřit z té příjemnější stránky – jako nejrůznější práva, lidská, občanská i sociální. O nějakých povinnostech, které třeba francouzská deklarace aspoň zmínila, tu není ani slovo. I tak se řada zemí, resp. jejich vlád, „zdržela hlasování“ protože si netroufla postavit se proti: všechny země sovětského bloku, Jihoafrická republika a Saudská Arábie. A konečně se autoři deklarace museli vyhnout všem pokusům o zdůvodnění, protože tam by dohoda patrně nebyla možná. Už tehdy bylo patrné, že osvícenská rétorika není tak všeobecně platná, jak se na západě zdálo.
...............
ukázka z textu prof. Jana Sokola, celý článek na www.jansokol.cz/2016/01/kde-se-berou-lidska-prava-2/, text Deklarace lidských práv k přečtení tady
4.12.2018
