Vysoká hra pokračuje...
Josef Rauvolf
Zatímco první svazek volné řady, zasvěcené francouzské básnické a výtvarné skupině Vysoká hra přinášel přetisk všech čísel stejnojmenné revue, ve druhém, nazvaném Vysoká hra – mýtus nenávratného najdeme texty, studie a korespondenci, týkající se této naprosto jedinečné skupiny.
A říkáme-li jedinečné, je to s vědomím všech ostatních duchovních a uměleckých aktivit dvacátých a třicátých let 20. století – tedy, především tak adorovaného surrealismu. Právě v konfrontaci s ním, a s výsledky, jichž André Breton & Comp. dosáhli, vidíme, že proklamace a plamenné výzvy jsou jedna věc, jejich realisace a skutečné odevzdání se tvorbě, a to i za značných osobních rizik, ochota jít až za hranici sebezničení je věc druhá. V tom prvním se surrealistům skutečně dařilo, v tom druhém o to méně.
Opak ovšem platí pro Vysokou hru, jež působila v Paříži v letech 1927 až 1932, tvořená relativně mladými autory, především však básníky Rogerem Gilbertem-Lecomtem a René Daumalem (jejich tvorba je díky Malvernu k disposici v českých překladech), a také, výtvarníky, z nichž stačí snad uvést jediného (byť téměř o generaci staršího): Josefa Šímu. Ostatně, Šímovi je věnována nejen současná brněnská, a jarní pražská výstava, ale také třetí svazek "spisů" Vysoké hry Cesta k Vysoké hře. Ale zpět ke knize Vysoká hra – mýtus nenávratného: přestože by se mohlo zdát, že souborným vydáním revue Vysoká hra byl odkaz skupiny vyčerpán, díky péči editorů máme k disposici další závažné a přínosné texty – a to jak od členů skupiny samotných, tak od autorů, kteří se jí zabývali. A opět stačí uvést snad jediné jméno: spisovatelka a kunsthistorička Věra Linhartová. Zde nacházíme její dlouhou studii věnovanou Josefu Šímovi, Lebka a jeskyně (Šímovy podzemní řeky), tedy, pěti plátnům z posledních dvou let jeho života (1891-1971), prosvětleným meditacím, uzavírajícím přípravám na cestu. Protože, jak píše Linhartová, "je třeba bezodkladně hloubit úzkou chodbu, vedoucí k jinému světu." Hloubka Linhartové ponoru do Šímova díla, jak poučená, tak empatická je mimořádná, stejně podnětné jsou ovšem i další šímovské texty, jimž je věnován celý jeden segment svazku. Za všechny snad ještě konstatování Rogera Gilberta-Lecomta: "Šíma, pořád na postupu k sobě samému, v honbě stáda přízraků, skládá a rozkládá schodiště obzorů a je nejdále na malované cestě Vysoké hry."
V oddílu Texty editoři nabízejí spíše kratší zamyšlení členů Vysoké hry například nad tím, co je vlastně poesie a její proměny, nad Rimbaudovou korespondencí a Rimbaudem samotným, ale i drogách či Alfredu Jarrym... Kapitola O Vysoké hře přináší jak různá svědectví, tak zamyšlení nad filosofickým putováním Vysoké hry či úryvky z doslovu Věry Linhartové k Weinerově Hře doopravdy, přičemž je nutno dodat, že český básník, prozaik a publicista Richard Weiner byl jistou dobu také souputníkem Vysoké hry. Hry, jež byla vším jen ne nějakým hraním si se slovy, veršíky, barvami – hrou, jež byla na život a na smrt.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
