Saerova zóna - číst se má pro radost
Jan Machej
Argentinci Juanu José Saerovi (1937 - 2008) vychází v češtině již šestá kniha s názvem „Nikdo nic nikdy“.
Saerův rok
Před dvěma lety, tedy v roce 2016, se u příležitosti jedenáctého výročí Saerovy smrti a nadcházejícího osmdesátého výročí jeho narození konal v argentinském městě Santa Fe „El año Saer“/“Saerův rok“. Pořádaly se konference a sympozia, promítaly se filmy (adaptace jeho děl; premiéru měl například film „El limonero real/Citronovník královský“ natočený na motivy Saerova stejnojmenného románu vydaného roku 1974, a dokonce měla rovněž premiéru i stejnojmenná opera), konaly se výstavy, přednášky, debaty a kolokvia, vydávaly se (a od té doby se vydávají i nadále) reedice jeho děl. Konaly se prezentace knih, které vyšly téhož roku, jako například „Zona Saer/Saerova zóna“ od Beatriz Sarlo, jedné z největších znalkyní Saerova díla, či „Una forma más real que la del mundo. Conversaciones con Juan José Saer/Tvar skutečnější než tvar světa. Rozhovory s Juanem Josém Saerem“ (rozhovory se Saerem, jež shromáždil literární kritik Martín Prieto), či knih, které vyšly o rok dříve: „El espesor del presente/Hustota přítomnosti“ od Florencie Abbate či „Juan José Saer: la felicidad de la novela/Juan José Saer: štěstí románu“ od Rafaela Arceho.
V rozhovoru, který poskytl v roce 2005, několik měsíců před svou smrtí v Paříži, si Juan José Saer pokládal otázku, jak je možné, že se ze Cervantese stal spisovatel. Říkal: „Pro mě je to stále naprostou záhadou. Proč napsal „Dona Quijota“ zrovna on, starý, zubožený, jednoruký voják, který strávil spoustu let v zajetí a žaláři?“ V souvislosti se Saerovým životem a dílem by si člověk mohl rovněž klást podobnou otázku: Proč se zrovna z něho, syna syrských přistěhovalců (jeho otec z něj chtěl mít navíc právníka či pomocníka ve svém obchodě), jehož mateřským jazykem nemusela být nutně španělština, stal spisovatel, který svým významem překročil hranice své vlasti a zařadil se mezi největší španělsky píšící spisovatele druhé poloviny dvacátého století?
Tento rozhovor najdeme právě ve zmiňované knize sebraných rozhovorů (shromáždil je literární kritik Martín Prieto) „Una forma más real que la del mundo. Conversaciones con Juan José Saer/Tvar skutečnější než tvar světa. Rozhovory s Juanem Josém Saerem“, které poskytl spisovatel, který rozhovory neměl vůbec v oblibě. „Nemám co říct,“ tvrdil v jednom z nich, čímž dával na odiv svou skromnost a možná tak i narážel na svůj zdánlivě nezajímavý či bezvýznamný život ve snaze vsunout do popředí své texty, aby to byly právě ony, kdo mají mluvit za něj. Prieto ho znal důvěrně. Jeho otec, nedávno zesnulý literární kritik a profesor Adolfo Prieto, kterému Saer věnuje sbírku povídek „La Mayor/Ta nějvětší“ (vydaná v roce 1976), byl spisovatelovým blízkým přítelem. Martín Prieto je navíc jedním z velkých znalců Saerova díla. Na otázku „proč právě on?“ dodává „proč právě zde?“ (míněno v Santa Fe, městě nacházejícím se v blízkosti Saerova rodiště Serodina, do něhož je zasazena naprostá většina jeho děl – pozn.překl.) A je záhodno položit si druhou otázku: „proč se výročí slavilo právě v roce 2016, jedenáct let po autorově smrti?“ Protože i po jedenácti letech – nyní již třinácti – si Saer získává srdce velkého počtu čtenářů na celém světě. Jeho knihy se prodávají stejně, jako když byl naživu, ve Francii se publikují nová vydání a na základě jeho odkazu vznikají kritická a umělecká díla. Oslavy „Saerova roku“ („El año Saer“) vyvrcholily 28. června u příležitosti 80. výročí Saerova narození.
Saerův význam a odkaz
„Saerovo dílo nabývá na významu a síle víc než kdy jindy,“ říká jeho editor a přítel Alberto Díaz. Mezi lety 1994 a 2015 se prodalo 400 000 Saerových titulů, ve 27 edicích a 123 dotiscích. „Kromě toho, že se jeho díla stále prodávají, jako když byl naživu, je třeba vzít v potaz, že jde o velice důležitá čísla, zvláště když si uvědomíme, že jde o spisovatele, který nepsal pro trh. Saer téma trhu analizoval ve svých textech. Jednou věcí je „psát pro někoho“ a jinou psát v souladu se svými estetickými či etickými zásadami a věrností svému vlastnímu hlasu. On sám říkal: «Jádrem literatury je nejistá praxe spisovatele, který sám sobě ani svým čtenářům neposkytuje nic: ani shodné názory, ani srozumitelná vysvětlení, ani dobrou vůli, ani zamaskované poučky. Nechce svádět ani poučovat. Píše, co on sám chce.»
Na otázku ohledně aktuálnosti a významu jeho díla Clara Saer, jeho dcera a vykonavatelka závěti, odpovídá, že v posledních letech se o jeho tvorbu zajímá mnoho mladých Francouzů: „Nová generace vydavatelů ve Francii, ale i v ostatních zemích Evropy teprve teď objevuje jeho knihy. Ale i hudebníci jako například Ezequiel Menalled vycházejí z jeho tvorby, což dokládá, že jeho texty mají svou vlastní zvučnost. A to nemluvím o spoustě mladých studentů a badatelů, kteří neustále po celém světě prezentují své práce, a dokonce se Saer překládá i do japonštiny.
Clara Saer: „Můj otec říkal, že číst se má jen pro radost.“
Clara Saer se narodila roku 1980 v Rennes (Francie). Je dcerou Juana Josého Saera, její starší bratr Jéronimo nedávno zemřel. Žije v Paříži, kde pracuje jako novinářka deníku Metronews, kam přispívá zprávami o velkých městech (Lyon, Marseille, Toulouse, Nice aj.) Spolu se svou matkou Laurence Gueguen odpovídá za jakékoliv záležitosti týkající se díla jejího otce Juana Josého Saera. Je to poprvé, co odpovídá na dotazy, místo aby je jako novinářka sama kladla. Ovládá španělštinu, jazyk, jímž paradoxně mluvila spíše se svou francouzskou matkou, neboť se svým otcem obvykle hovořila francouzsky.
- Vyvíjíte nějaké aktivity související s literárním odkazem vašeho otce?
- Jak asi víte, loni (roku 2015 – pozn. překl.) zemřel můj bratr Jerónimo. Od smrti našeho otce jsme oba dva byli vykonavateli jeho závěti, protože moji rodiče se nikdy nevzali. Mám devítiletou neteř, jmenuje se Helia. Všechna umělecká rozhodnutí probíráme s mou matkou; Albertem Díazem, přítelem a argentinským vydavatelem mého otce, a naším agentem Guillermem Schavelzonem (literární agentura Schavelzon sídlí v Barceloně – pozn. překl.). Je povinností respektovat všechny, kdo Saerovo dílo zkoumají, jeho čtenáře a také Heliu, která svého dědečka nikdy nepoznala, ale která je jeho přímou dědičkou.
- Vzpomínáte si, kdy poprvé jste viděla svého otce psát?
- Vždycky jsem ho viděla psát. Psaní bylo součástí našeho každodenního života. Můj otec nebyl člověkem, který by o sobě mluvil jako o „spisovateli“, a už vůbec ne v rámci rodiny. Takže si nikdy nestěžoval na hluk nebo na dotěrnou přítomnost svých dětí. On se přizpůsoboval nám, ne my jemu. Jako malá jsem ho moc často psát neviděla, protože psal, když jsem byla ve škole, nebo v noci. Chodil pro mě do školy, kupoval mi svačinu, vařil večeři, rozmlouval s námi. Zkrátka věci, které otec obyčejně se svými dětmi dělá. Když jsem vyrostla a už jeho péči tolik nepotřebovala, tak to ano, to jsem ho vídávala psát odpoledne v jeho pracovně. Ale stejně, když jsem například doma s přáteli poslouchala hudbu nebo si povídala, stačilo mu jen, abych si u sebe zavřela dveře. Říkal: „Pro své děti nejsem spisovatel, ale otec.“ Tak se to s ním mělo.
- Jako dítě jste si uvědomovala, jaká je jeho profese?
- Uvědomovala, ale když se ho někdo na to ptal, odpovídal, že je učitel, protože jím taky opravdu byl, a za spisovatele se nikdy neoznačoval. Za pět a dvacet let jsem ho ani jednou neslyšela, že by o sobě mluvil jako o spisovateli. Připadalo mu to naprosto směšné. Ale už jako malá holčička jsem věděla, že je spíš spisovatel než učitel. Občas jsem zaslechla, jak mojí matce říká: „dnes jsem toho napsal tolik a tolik“ nebo „dnes jsem nemohl napsat vůbec nic“. Cítila jsem, že je to pro něho důležité. Když psal „Glosu“ (geniální román vydaný roku 1986, mnohými kritiky považovaný za Saerovo vrcholné dílo – pozn. překl.), bylo mi pět šest let. Vždycky jsem si mu chtěla sednout do klína a psát na stroji. Jednoho dne, kdy na dokončení knihy potřeboval víc klidu než obvykle, mi řekl: „Poslyš, ten stroj teď moc potřebuju, ale jakmile ten román dopíšu, daruju ti ho.“ Smál se, když vyprávěl, že ho nic horšího nemohlo napadnout, protože od toho dne až do dopsání „Glosy“ jsem každou chvíli chodila do pracovny a ptala se ho, „kdy ten stroj dostanu?“
- Jakou z jeho knih máte nejraději?
- Řekla bych, že „Pátrání“, a to především ze sentimentu, protože se odehrává v Paříži v XI. okrsku, kde jsme bydleli do mých třinácti let a kde žil také můj bratr, než zemřel. Na tuhle čtvrť mám velmi pěkné vzpomínky.
- Vštípil vám váš otec lásku ke knihám? Četl vám v noci před spaním?
- Já čtení miluji. Čtu hodně a všechno možné. Myslím, že moje láska k četbě pramení z toho, že jsem své rodiče vždycky viděla s knihou v ruce a že jich u nás doma byla vždycky hromada. Od malička nám otec před spaním vyprávěl příběhy, které si sám vymýšlel (například příběh o vrabci, který má rád pizzu, ten jsem milovala...). Taky jsme si s ním hodně četli v obýváku na gauči. Můj bratr a já jsme stejně jako jiné dětí byli posedlí sbíráním: Jerónimo sbíral komiksy Spidermana a já Tintina. Otec nám je dával a velmi ho zajímaly naše oblíbené příběhy. Později jsem objevila severoamerickou literaturu, která mě fascinuje dodnes, a on mi doporučil několik autorů, kteří jsou pro mě velice důležití: Kerouac, Fante, Steinbeck, Salinger, a samozřejmě i francouzské klasiky jako Balzaca nebo Zolu. Ze všech spisovatelů měl však nejraději Prousta, Flauberta a Faulknera, jejichž díla z jeho vlastní knihovny schraňuji.
- Pamatujete si na něco, co řekl ohledně literatury?
Můj otec vždycky říkal: „La littérature doit rester un plaisir,“ což znamená, že číst se má pro radost. Měl pravdu. Není nic horšího než číst z povinnosti.
pro OKO Kosmasu připravil největší český saerista a překladatel jeho díla Jan Machej
27.11.2018
