Rusky se naučily být silné

Markéta Havelková

Kdy v Rusku udeřil Čas žen? Po každé válce, kdy milióny žen zůstaly na všechno samy? Uprostřed tyranie, poprav, stále přítomné hrozby uvěznění, vyhnanství? Víc v rozhovoru se spisovatelkou Jelenou Čižovovou.

O minulém století hovoříte jako o období žen. Odtud vzešel i název románu.  Ženy jsou tedy na rozdíl od mužů nositelkami paměti a nesou na svých bedrech veškeré břímě?

Ženy minulého století v Sovětském svazu zůstávaly bez mužů, z nichž většina zahynula ve válce. Jejich protějšky samozřejmě umíraly také, bylo to těžké represivní období. V Sovětském svazu se zformoval takový typ ženy, která se naučila o všem rozhodovat sama. Zvykla si, že je hlavou rodiny, plní ženskou i mužskou roli. Pro nás Rusky je těžké cítit se slabou ženou. Proto jsem román nazvala takto, nemá feministický, ale historický význam.   

 

Myslíte si, že se poslední dobou role ženy a muže mění? 

Nevím, jak všeobecně, ale v Rusku ne. Většina žen je naprosto samostatná a soběstačná, což je vidět i v ruské literatuře. Je zde hodně úspěšných ruských spisovatelek. Pokud to budeme brát v průměru, ženy v Rusku jsou ochotny vzít na sebe odpovědnost za děti i za muže. Tak se vyvinula situace a myslím, že to není moc dobré.

 

V románu vystupuje postava holčičky, která nemluví, objevuje se zde i podobenství o mlčícím chlapci.  Je to tak, že období, v němž nemluvíme, si nepamatujeme nebo jej popíráme? Když mlčíme, nemáme paměť?

V ruském jazyce existuje slovo zamlčet. Naše babičky, naši dědečkové a otcové nám často zamlčovali věci, které se odehrávaly. Mlčeli opravdu hodně let. Báli se říct nahlas pravdu svým dětem. A z nich se zformovala generace, která si na nic nepamatuje. V málokterých rodinách mluvili rodiče se svými dětmi upřímně. Myslím, že pro zachování paměti jsou důležité upřímné rozhovory, které umožňují předat dětem vzpomínky.

 

Vám je předala maminka s babičkou…

Ano, prababička s maminkou, otec se bál mluvit. Když jsem byla malá, hovořily o všem mezi sebou a vůbec netušily, že všechno poslouchám a pamatuju si to. Když pak pochopily, že je vnímám a rozumím jim, přestaly mluvit. Ale ve svých šesti letech jsem si toho už pamatovala hodně, i sama sebe od dvou let… To byl takový první, ale velmi důležitý impuls. Později, když mi bylo patnáct nebo sedmnáct, jsem četla různé knihy, třeba samizdat nebo historické publikace. Vždy jsem v nich dokázala svou vnitřní „kamerou“ rozlišit pravdu a lež. Od dětství jsem to chápala, přestože mi to nikdy nikdo nevysvětloval. Dokázala jsem vybrat ty správné a pravdivé knihy.

 

Vystudovala jste ekonomiku, finančnictví, pak jste nějaký čas vyučovala anglický jazyk. Najednou došlo ke zlomu a začala jste psát. 

Ve dvaceti jsem psala básně, ale jen pro sebe. Psávala jsem je po práci, snad každou noc.  Pak se stala taková věc. Asi v roce 1996 jsem byla na lodi, která plula z Istanbulu na Krym. Loď začala hořet a hořela šest hodin. Seděla jsem sama ve své kajutě a mluvila s Bohem – to byl druhý případ v mém životě, kdy jsem cítila přítomnost Boha. Řekla jsem, že jsem připravena psát, ale nestihla jsem to, a pokud teď přežiju, potřebuju deset let. Bylo mi tehdy kolem čtyřiceti a prosila jsem ho o čas alespoň do padesáti. Slíbila jsem, že do té doby všechno napíšu. Když jsem po požáru dosáhla břehu, tak jsem všeho nechala a začala psát. Po více než deseti letech jsem dostala Ruského Bookera, ale už jsem se nemohla zastavit. 

 

Po jakých knihách sáhnete ráda vy? Který autor je pro vás inspirací? 

Mými oblíbenými autory 20. století jsou Andrej Platonov, Hermann Hesse a Thomas Mann, kteří zformovali můj vztah nejen k jazyku, ale i můj způsob myšlení. Mám velice ráda Orhana Pamuka a Světlanu Alexijevičovou, její téma sovětského člověka je velmi důležité. Za sedmdesát let sovětské moci se během tří pokolení zformoval zvláštní, tragický typ člověka. Já taková nejsem díky mojí rodině, ale dobře rozumím lidem, o kterých Světlana Alexijevičová píše, protože je často potkávám. A pokud bych měla doporučit českým čtenářům důležité ruské knihy, pak by to byly právě ty její.

 

Údajně píšete šest hodin denně. Pořád tento zvyk udržujete? Je to pro vás otázka vůle, nebo vnitřní potřeba?

Není to vůle, ale potřeba, je to můj metabolismus. Když se mě lidé ptají, jestli dobře usínám a netrpím nespavostí, sama se divím, že tak dobře spím. Když si lehnu a zavřu oči, začínám se usmívat. V té chvíli vím, že když oči znovu otevřu, budu zase pracovat, psát.

Jelena Čižovová (1957) současná ruská spisovatelka a ředitelka petrohradského PEN klubu. Za román Čas žen získala nejprestižnější ruské literární ocenění Ruský Booker. Rozhovor vedla pro Kult.cz  Markéta Havelková. Kráceno OKEM

29.6.2016