Nacistický Anděl smrti na třicetiletém útěku

Olivier Guez, Tomáš Weiss

Olivier Guez (*1974), francouzský nezávislý novinář a spisovatel, spolupracuje se světovými deníky a časopisy (New York Times, Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Figaro) a jako spisovatel se zaměřuje zejména na dějiny druhé světové války. Tři roky pracoval na románu Zmizení Josefa Mengeleho, za nějž získal v roce 2017 prestižní francouzskou cenu Renaudot.

V roce 1935 získal Josef Mengele titul doktora filosofie. V létě 36 složil lékařské státní zkoušky a nastoupil na kliniku v Lipsku. Avšak povolání lékaře ho neuspokojovalo, chtěl se vrátit ke svému genetickému výzkumu. V lednu 37 byl Mengele jmenován výzkumným asistentem v Ústavu třetí říše pro dědičnost, biologii a rasovou čistotu ve Frankfurtu. Byl členem personálu předního evropského genetika Otmara von Verschüra, velkého obdivovatele A. Hitlera. Von Verschür s největší pravděpodobností ovlivnil Mengeleho jmenování do Osvětimi. Mengele se teda nacházel v centru nacistických rasových myšlenek a v květnu 37 požádal o členství ve straně. Ve frankfurtském ústavu tedy patrně Mengele přijal za svou myšlenku, že správným výběrem lze zlepšit dědičné vlastnosti rasy. V červenci 1938 získal Mengele na frankfurtské univerzitě doktorát medicíny. Aby byl přijat do jednotek SS, nastoupil v říjnu téhož roku k základnímu výcviku ve wehrmachtu. Po skončení výcviku se vrátil do frankfurtského ústavu, kde působil do června 1940, kdy vstoupil do armády. Ještě předtím se v červenci 39 Mengele oženil s Irene Schönbeinovou, což mu přineslo drobné potíže. Vyvstalo totiž podezření, že by mohla mít Irene židovské předky. Toto podezření se Mengelemu nikdy nepodařilo vyvrátit a tak se nikdy nedočkal zápisu do Knihy soukmenovců, tedy lidí, jež prokázali árijský původ do roku 1750. Je paradoxní, že se zrovna Mengele, který tak dbal na rasovou čistotu, nikdy nedočkal osvědčení o rasové čistotě své rodiny. Skutečnou válku Mengele zakusil až v červnu 1941, kdy byl převelen na Ukrajinu. Již během několika dní byl vyznamenán Železným křížem druhé třídy. Od ledna 42 působil u zdravotnické jednotky Viking Waffen SS a dostal se tak hluboko do Sovětského svazu. Poté co se dostal na frontu získal Železný kříž první třídy za pomoc zraněným vojákům. Na sklonku roku 42 byl Mengele přeložen do Berlína k rasovému a osidlovacímu úřadu a byl také povýšen na kapitána. Patrně na doporučení Von Verschüra byl pak v květnu 1943 poslán do Osvětimi.

Mengele se při selekcích na rampě prezentoval jako klidný, povýšený a lhostejný člověk. Avšak podle svědků stačilo málo a Mengele se změnil doslova v běsnící bestii. Při těchto záchvatech zabil nejednoho vězně, někdy i doslova holýma rukama. Nejvíce zarážející bylo podle svědků to, že si Mengele v jednom okamžiku dokázal hrát s dětmi, aby je záhy bez jakýchkoliv výčitek pitval na svém stole. Tyto prudké změny nálad a absence jakéhokoliv náznaku výčitek svědomí přispívají k tvrzení, že Mengele trpěl psychopatickou poruchou osobnosti. Někdy projevil k dětem laskavost jen za účelem jejich usmrcení, jako když dbal o zdraví dvojčat, aby je záhy mohl usmrtit a  pitvat. Tento fakt nazval profesor psychiatrie a psychologie R. Jay Lifton „zdvojením“. Přesto ve zprávě z roku 44 označil posádkový velitel Mengeleho duševní stav za „vynikající“. Stejně tak byl chválen za svou „vědeckou“ činnost a řídící kvality.

 Na konci roku 44 byl už ale Mengele zjevně nesvůj. Podle všeho dříve než ostatní tušil, že se blíží konec války a bál se o svou práci. 17. ledna 45 pak Mengele opustil Osvětim. Vzal si tolik záznamů o svých experimentech, kolik mohl. Ostatní záznamy pak nařídil SS zničit. Zatímco 27. ledna vstoupili první ruští vojáci do tábora, Mengele prchal na západ. Připojil se k ustupujícím jednotkám wehrmachtu a svou uniformu SS vyměnil za uniformu řadového člena armády. Bál se, aby nepadl do sovětského zajetí a nakonec skončil v americkém táboře. V té době už byl Mengele na seznamu hlavních válečných zločinců. Dokonce prý uvedl i své pravé jméno, přesto nebyl považován za člena SS a tak nebyla provedena důsledná kontrola. Život mu patrně zachránilo rozhodnutí, kdy při vstupu do SS odmítl tetování se svou krevní skupinou. Po propuštění z tábora se skrýval u přítele v Donauwörthu, odkud dal poprvé po odjezdu z Osvětimi zprávu své ženě. Skrýval se také v Mnichově u přítele z východní fronty a následně pod jménem Fritz Hollmann  jako pomocník na statku v Bavorsku. Jeho rodina byla přesvědčena o jeho nevinně a často ho navštěvovala. Také mu pomohla sehnat falešné doklady na jméno Helmut Gregor a Mengele tak vyplul v červenci 49 na lodi North King do Buenos Aires. Od té doby se neustále skrýval a ze strachu před dopadením také často stěhoval. V Argentině se Mengele setkal i s jinými nacisty, např. i s Adolfem Eichmannem, jehož dopadení Mengeleho vystrašilo. Josef se rozvedl se Irene a roku 1958 si vzal vdovu po svém bratrovi Martu. V roce 1959 pak dostal zprávu, že nechybí mnoho k jeho dopadení a odjel do Paraguaye. V té době byl Mossad blízko k jeho dopadení, ale Mengele opět uprchl. Josef Mengele zemřel 7. února 1979 ve vlnách Atlantiku u pláže Bertioga, čtyřicet kilometrů jižně od Sao Paula v Brazílii. (na obrázku dva roky před smrtí) Pravděpodobně dostal křeč či infarkt a utopil se. Pod jménem Wolfgang Gerhard byl pak pohřben asi 20 km západně od Sao Paula. Při exhumaci v roce 1985 bylo pomocí testů DNA potvrzeno, že se skutečně jedná o ostatky tohoto vál. zločince. K určení identity byl přitom použit vzorek od jeho syna Rolfa, který se o svém otci dozvěděl pravdu a stihl se s ním setkat ještě před jeho smrtí.

zdroj: www.osvetim-auschwitz.estranky.cz

Ukázka z knihy:

Tuší o ženině nevěře a lžích? O jejím bouřlivém vztahu s jízlivým nacistou? Géza Stammer Mengeleho nesnáší. Bezstarostný, požitkářský a líný Maďar rád pije, zpívá a kouří, užívá si života, který se mu doktor Hochbichler, jak mu Géza škádlivě říká, snaží otrávit, když se Géza na statek vrací: Mengele jím opovrhuje a nijak se tím netají. Kdyby se Stammerovi museli spoléhat jenom na Gézu, pořád by trčeli hluboko v savaně. Díky Mengeleho penězům se mohli přestěhovat, koupit si zemědělské stroje, které jim zvyšují výnosy, a Gitta si pořídila oblečení, ložní prádlo a nádobí, o nichž se jí ani nesnilo. Navíc s ní spí: Mengele se domnívá, že může neschopnému Gézovi dávat rady. Géza by po šéfovi, který ho nestydatě využívá, měl chtít vyšší plat; jeho i Gittu je třeba upozornit, aby na syny, jejichž vychování má značné mezery, byli přísnější, stejně tak by Roberto se svým nevkusným sestřihem podle hrnce udělal dobře, kdyby pravidelně chodil k holiči. Tahle domácnost je hotový blázinec, protože hlavě rodiny chybí autorita. Když si Géza zapálí nebo si dá panáka slivovice, Mengele mu dělá kázání a připomíná mu boj nacistů proti rakovině, jejich preventivní kampaně proti tabáku a chemickým přídatným látkám, zákaz kouření na veřejných místech, první nekuřácké vagony v říšských vlacích. U stolu Stammerovým zakazuje mluvit maďarsky, je přesvědčený, že kují pikle a posmívají se mu. Požaduje celozrnný chléb, protože se mu po něm lépe tráví, a stěžuje si na maďarské speciality, které Géza s chlapci zbožňují, rybí polévku s rajčaty a paprikou, telecí kotlety nadívané husími játry. Třebaže Liszt je u něj v milosti, Maďary, „druhořadým národem“ s „nevalnou kulturou“, pohrdá. Géza v jeho očích ztělesňuje nedostatky své země, které Mengele rád vyzdvihuje, když paroháč s rodinou tráví víkend. V neděli při obědě odstavený bavorský lékař Stammerovy jen vzácně ušetří dlouhých historických přednášek o úpadku Maďarska, ve všech směrech méněcennějšího než „poctivé a pracovité“ Německo, jehož obojakým spojencem během války bylo, Maďarska připraveného o dvě třetiny svého území a okupovaného Sověty, „spravedlivý trest pro národ cikánů, který produkuje jen salám a papriku“.

Géza zahnaný do kouta se Mengelemu vyhýbá. Lékař ho ponižuje před vlastní ženou i dětmi, ale on se mu nikdy nepostaví čelem, panovačný Němec je příliš ostrý, i když Géza ho velmi rád poťouchle a v žertu provokuje, dělá si legraci z jeho teorií o rase a germánské nadřazenosti – „okupují i Německo, drahý doktore Hochbichlere“ – zesměšňuje führera, kterého nazývá „impotentním vegetariánem“ a docela dobře jej napodobuje s cedníkem na hlavě, zaťatými pěstmi, bojovným úšklebkem v koutku slintajících úst, aby pobavil děti a Gittu. Proti Mengelemu, který Hitlera, „muže století a velikána dějin stojícího po boku Alexandra Velikého a Napoleona“, stále uctívá, má Géza ve všech kolech navrch, Mengele se vzpouzí, nadává, pak práskne dveřmi do jídelny a uchýlí se do své věže. Za podpory synů a zaměstnanců, již si na Mengeleho pravidelně stěžují, si Géza osvojil určitý talent, jak lékaře trápit. Jednu neděli ho zkouší vyfotit svým novým nikonem; tu následující mu sděluje, že ve vesnici viděl podezřelou skupinku izraelských turistů; další neděli, že s tím obřím knírem vypadá jako Groucho Marx. Nikdy mu nezapomene přinést noviny popisující jeho zločiny, zatčení nějakého nacisty, proces s válečnými zločinci v západním Německu nebo úspěchy Simona Wiesenthala. Gitta nejčastěji zapůsobí jako hromosvod mezi oběma muži a situace se uklidní. Když ne, mír v domě nakonec opět nastolí Gerhard, kterého přivolají na pomoc, na usmířenou přinese bonboniéru a svazek dolarů, pak Géza znovu odjíždí a Mengele přebírá zlomyslnou nadvládu nad farmou.

Ale o Velikonočním pondělí roku 1964, pár týdnů poté, co Mengelemu odebrali vysokoškolské tituly, se spolu muži pustí do křížku. V rádiu zazní reportáž o osvětimském procesu, který už několik měsíců probíhá ve Frankfurtu. Pravidelně v ní citují Mengeleho jméno, přeživší podávají svědectví o jeho zločinech a krutosti. Géza nabubřele poznamená: „I vy byste měl sebrat odvahu a postavit se spravedlnosti, doktore Hochbichlere! Vy, který přisuzujete smrti tak pozitivní hodnotu, se nemáte čeho bát! Plnil jste přece jen svou povinnost a nemáte žádné výčitky. Chovejte se tedy jako voják a běžte svým krajanům vysvětlit, že jste v Osvětimi bojoval proti jejich degeneraci a za zdraví jejich rasy…“

Mezi bezpočtem pravidel, která Mengele Stammerovým vnutil, neslevuje jen z jednoho: výslovného zákazu mluvit o Osvětimi. Ani vyslovit název tábora není povoleno.
Toho dne tak Mengele skočí Gézovi po krku, připravený ho oddělat, hrdlo řvoucího a vzpírajícího se Maďara sevře vší silou. Miklós nacistovi škube vlasy, Gitta ho nakopne do holení a Roberto přiběhne ze zahrady, v ruce výhrůžně drží hrábě. Mengele nakonec stisk povolí. Rudý, vrávorající Géza křičí, že tentokrát je to konec, raus, Hochbichlere, ven, „zmizte, okamžitě vypadněte, jinak zavolám policii“.

Mengele se škodolibým úšklebkem upřeně hledí Stammerovým do tváře. Hoří touhou jim všechno říct, Gézovi, že jeho žena je coura, a Gézovým synům, že jejich matka je zvrhlá děvka, ale rozmyslí si to a přežvykuje si knírek. Jestliže za války unikl spárům Rudé armády, doteď se vyhnul Američanům a Mosadu, nebude riskovat kůži pro nějaké techtle mechtle. Jsou čtyři, nepočítaje dělníky, kteří ho nesnáší a neváhali by jim pomoct. Mengele raději poklidně zkříží ruce na prsou: je tu doma, půlka farmy patří jemu, pokud si sbalí kufry, budou muset odejít i oni. Urychleně přivolají Gerharda, aby stanovil podmínky „přátelského“ rozchodu. I Gitta je odhodlaná, jde tu o její duševní zdraví a přežití rodiny, Peter zašel příliš daleko.

Gerhard se Sedlmeierovým souhlasem a Rudelovou pomocí hledá nouzové řešení. Mluví se Stammerovými o arabské cestě, případném přesunu do Egypta, Sýrie, možná Maroka, ale nic nevychází, všechny postupy jsou velmi složité, protivného Hochbichlera, jehož pověst se v nacistických kruzích dostala i za oceán, nikdo nechce. Mengeleho rodina musí nasadit všechny páky, aby Stammerovi souhlasili, že si jejich černou ovci ještě ponechají. Zatčení by pošramotilo pověst legendární spolehlivosti a solidnosti firmy Mengele, která pokračuje se svou divokou expanzí v Německu i zbytku světa. Gézovi nabízejí nové auto. Maďar váhá, vzpírá se, dostává sedan s řidičem a pěkný balík peněz „nutných na údržbu“, jak vysvětluje Gerhardovi.

Nepříjemné soužití ve třech může pokračovat.

 

přeložil Zdeněk Huml

23.11.2018