MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
"Tentokrát jsem pro vás vybral čtveřici knížek, které vyprávějí o tom, jak tady v Česku žijeme. Dneska." Tak uvádí další díl své průzkumné mise literární redaktor a kavárník Zdenko Pavelka. Pořad Meziřádky uvádí každou sobotu Víkendová příloha Českého rozhlasu Vltava.
Nejambicióznější z téhle trojice je vítězná próza 23. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Napsal ji Miloš Cajthaml a nazval Na odstřel. Je to svým způsobem studie v dobrých tradicích společenské, kriticko-realistické tvorby. A je to jedna z řemeslně vydařených výjimek v současné české, často sebestředně autobiograficky ohraničené tvorbě.
Oč jde. Patnáctiletý Marek se skamarádí s o dva roky starším Tomem. Tom je účastníkem hry, jejíž princip spočívá v tom, že má vypátrat a zlikvidovat určeného člověka. Dostane pouze fotografii. Musí toho člověka tedy nejprve identifikovat, pak najít a nakonec trefit paintballovou pistolí či puškou. Tom je synem zámožného otce, Markův táta naopak právě v době příběhu představuje čítankový případ prekarizace: přichází o místo, odchází od něj manželka a syn ztrácí vůči vystresovanému otci dosavadní obdiv a respekt. Tomův svět je přehledný a snadný, Marka pochopitelně přitahuje. Tomovi Marek podvědomě supluje mladšího bratra a naopak. Zdánlivá klukovská idylka však zavání – zmíněná poněkud pošahaná hra proměňuje své aktéry, sugeruje jim pocit těch lepších, těch správných, na rozdíl od chcíplotin, jak jim pohrdavě říkají. A odtud, od takové přezíravosti, vede obvykle přímá cesta k průšvihu. K jak velkému, to už je pointa příběhu.
Miloši Cajthamlovi, dosud autorovi tří knih, se podařil pozoruhodný kousek: vyprávěním založeným na schematickém půdorysu dokázal načrtnout napínavý obrázek dneška, zajímavý také volbou protagonistů. Ti jsou ve věku autorových vnuků, a přesto jsou jejich střídající se monology velmi uvěřitelné. Dokážou přitáhnout a udržet vaši pozornost.
Novelu Miloše Cajthamla Na odstřel vydala, jak je psáno v regulích ceny Knižního klubu, pod touto značkou společnost Euromedia.
Zdánlivým protipólem Cajthamlovy literární profesionality je zřetelně autobiografický příběh Kláry Nováčkové Vetřelkyně a já s podtitulem Tak jsem si to nepředstavovala. I když následující termín nemá ani literárněvědné, ani genderově korektní posvěcení, je to podle mne kniha ukázkově holčičí a v tom spočívá i její smysl.
Klára Nováčková totiž v první osobě vypráví příběh současného ženského dospívání, nebo možná přesněji rané dospělosti. Hrdinka se otevřeně svěřuje se všemi svými šlamastikami, odhaluje se v kombinaci jalového telete a ironicky založeného písklete. Žádná barbína, ale normální holka se všemi mindráky daného věku, kritická, ale především permanentně vyplašená a pochopitelně i skoro bezbřeze naivní.
Knížku Vetřelkyně a já nepovažuji za adeptku literárních cen, ale nabízí pohled na svět sympaticky nakažlivě veselý, jakkoli je to příběh zdánlivě samý průšvih. Přidanou hodnotou je seznam doporučené literatury, která je v textu někdy zmiňována, ale ne všechna – jde o autorčin kánon třiadvaceti knížek, které svědčí o její jednak sečtělosti a jednak o dobrém vkusu. Za připomenutí podle mne stojí, že rukopis připutoval do nakladatelství Garamond takzvaně z ulice.
Třetí českou prozaickou novinkou na téma, jak to koulíme se světem a on s námi, jsou povídky Ondřeje Abraháma Mona Lisa s rovnátky. No, povídky, jsou to spíš črty, v nichž jsou posbírány zážitky, postřehy, příběhy, které se udály – tak trochu po hrabalovsku zapisovaná skutečnost. V Abrahámově podání mají blíž k reportážím než k beletrii a nakročeno mají k úvahám a esejům.
Abrahám je profesí diplomat a díky tomu se na Česko dívá z jiné perspektivy než autoři, kteří vycestovávají do bližší i vzdálenější ciziny jen nakrátko. Abych to nějak přiblížil: žijeme samozřejmě tím, co se u nás děje, a je to pro nás pochopitelně cosi jako pupek světa. Jsme si sami jakousi mrňavou říší středu. Jenže když z téhle zemičky odjedete na delší čas a čtete pravidelně noviny dejme tomu někde v Latinské Americe, srovnáte si podle nich brejle trochu jinak. Tamější noviny sice také mají rubriky ze světa, ale o Česku se v nich dočtete velmi, velmi zřídka. Celé Evropě je obvykle věnován jeden či dva sloupce, někdy ani to ne. Co se tady děje, za oceánem nikoho nezajímá, zdejší dočasné veličiny nejenže nejsou z té dálky veličinami – nejsou vůbec. A v Abrahámových příbězích jako kdyby se tahle perspektiva propojovala s autorovou vědomou příchylností k rodné zemi. V tomhle spojení, v konfrontaci dvou protichůdných přístupů jsou Abrahámovy texty pozoruhodně inspirativní.
Alespoň jeden příklad. V roce 1992 se v Madridu konal druhý Iberoamerický kongres. Autor tam během něj narazil na člověka, který uletěl z Kuby na Floridu coby vojenský pilot s Migem 23. Jenže manželka s dětmi zůstala na Kubě a Raúl Castro na žádost o jejich vycestování emigrantovi vzkázal, že když měl páru na to, aby sám uletěl, tak musí mít také páru na to, aby se pro ně vrátil. Zní to neuvěřitelně, ale Orestes Lorenzo Pérez v prosinci 1992 dokázal ve staré dvoumotorové cessně přistát na silnici u Matanzasu, naložit ženu a syny a vrátit se s nimi na Floridu. Ke konci črty, kde se o tomhle kousku vypráví, píše Abrahám jednu ze sentencí, které jeho knihu charakterizují: Možná že přece jen zkušenost jednotlivého člověka není celá odsouzena k zániku, třeba lze něco z ní poslat dál, uchovat pro ty, co přijdou po nás.
Črty Ondřeje Abraháma Mona Lisa s rovnátky vydalo nakladatelství Dauphin.
Čtvrtá kniha o Česku má své téma v názvu. Jmenuje se Jací jsme dnes a je to ohlédnutí novináře Jaroslava Spurného za jeho dosavadní prací, v níž sleduje především politické a hospodářské levoty během posledních třiceti let. Skládačka z jeho příběhů není zrovna veselý obrázek a jemnějším povahám může způsobit nevolnost. Působí trochu jako pohled na černou variantu pražského orloje: co kapitola, to figura, která v něčem jede. A některé postavy se otočí vícekrát. Kam pro informace chodí, Spurný překvapivě nijak moc neskrývá, ale jeho investigace vypadá prý především takhle: Chodím po ulicích, úřadech, kancelářích, kavárnách a hospodách a hodně poslouchám, co říkají jiní, a zvažuju to.
Knihu Jaroslava Spurného Jací jsme dnes vydalo nakladatelství Torst.
Po upozornění na Spurného temnou sice, ale potřebnou knihu považuji za vhodné připomenout, že navzdory všelijakým woldemortům se v Česku dá žít pěkně. Když se řekne Luhačovice, asi se většina z vás maličko zasní a možná i po těch pěkných lázních zatouží. Dostala se mi do ruky publikace, která připomíná dávnější půvab města, když ještě městem nebylo – tohoto povýšení se Luhačovicím dostalo až v roce 1936. Ovšem proslulosti začaly Luhačovice nabývat už na konci 18. století, a zatímco v Paříži dobyli Bastilu a začala revoluce, v Luhačovicích byl v roce 1789 postaven první hostinec s ubytováním. A když o 120 let později, v roce 1910, přijel do Luhačovic fotograf z proslulého pražského ateliéru Bruner-Dvořák, bylo nepochybně jeho záměrem zachytit lázně v dokumentární, ale zároveň reprezentativní podobě. A tuhle vzácnou sérii snímků z let 1910 a 1911 představuje kniha Blanky Petrákové Obrázky z lázní s úvodním výkladem Pavla Scheuflera.
Padesát snímků představuje luhačovické domy, interiéry i okolí a samozřejmě lázeňské hosty s půvabem nostalgické vzpomínky. Některé budovy z té doby už dneska v Luhačovicích nenajdete, ale první z Jurkovičových domů, hotel Jestřabí, slouží i dneska jako špičková lázeňská destinace. Každou fotografii v knize provází zasvěcený komentář s řadou zajímavostí. Jedna z nejbizarnějších se týká právě snímku lázeňského údolí s hotelem Jestřabí. Chybí na něm totiž komín nové kotelny. Záhada je vysvětlena velmi prostě: ateliér usiloval o obrazovou dokonalost tak vehementně, že komín byl vyretušován, aby nekazil umělecký dojem.
Knihu unikátních fotografií Luhačovic z let 1910 a 1911 Obrázky z lázní s podtitulem Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka vydalo zlínské nakladatelství Archa.
19.11.2018
