Sarah Perryová o své knize Po mně potopa
Tomáš Weiss
Před Nestvůrou z Essexu, románem, který okouzlil Británii a na němž Sarah Perryová (1979) pracovala několik měsíců na tvůrčím pobytem v Praze v roce 2016, napsala autorka román Po mně potopa. Co o něm sama říká?
Za vznikem románu Po mně potopa stály dva hlavní podněty. První z nich souvisí s kázáním, nebo vlastně celou řadou kázání, které jsem slýchala v dětství. V silně zbožné církvi, v níž jsem vyrůstala, kněží velice často mluvili o lásce. Mluvili o tom, že v novozákonní řečtině existuje spousta různých označení pro lásku – pro lásku erotickou, lásku rodinnou, obecnou lásku k lidstvu, lásku bratrskou… Zato v angličtině máme pro cit, který dnes chápeme jako lásku, vlastně jen jedno slovo. A tak jsem začala uvažovat o všech možných podobách lásky, které možná dostatečně neuznáváme nebo nedoceňujeme právě proto, že nemáme k dispozici lepší způsob, jak o nich mluvit. Hříšná láska, platonická láska, čirá touha, destruktivní a nebezpečná láska… A pak jsem si vytvořila představu muže, který dosud nikdy nemiloval, a vymýšlela jsem, jak ho vrhnout do situace, v níž se zamiluje všemi možnými způsoby, které mě napadnou. Takže proto si chudák John prochází tím, čím si prochází.
Dále jsem se hodně zajímala o to, jak nás ovlivňují stavby v našem okolí – domy, ruiny, kostely. V závislosti na tom, kde jsme, se nějak cítíme a něco si představujeme. A tak jsem si v duchu začala stavět dům, velmi krásný, ale zchátralý, kde straší nikoli duchové, ale city a emoce. Když jsem ho „dostavěla“, byla jsem přesvědčená, že vzešel čistě z mé fantazie, jenže asi po roce od vydání knihy jsem se uprostřed noci vzbudila a uvědomila si, že jde ve skutečnosti o starý a zanedbaný, ale velice krásný georgiánský dům, který jsem kdysi dávno, ještě jako dítě, navštívila. A ten mě od té doby očividně pronásleduje tak, že se promítl do mé knihy.
Doufám, že moje kniha osloví i různé čtenářské kluby, protože je interpretačně neuvěřitelně otevřená a to mě baví. Jedna z věcí, která mě po vydání knihy na čtenářských odezvách potěšila nejvíc, bylo zjištění, že si ji lidé vyložili naprosto rozdílně. Já jsem při psaní všechny ty interpretace samozřejmě vůbec nepředvídala. Abych uvedla pár příkladů, které mi utkvěly v paměti: Jeden čtenář byl toho názoru, že John zemřel při autonehodě a dostal se do očistce. Jiní o knize mluvili jako o postapokalyptickém románu, hodně lpěli na motivech silného vedra, sucha a ptáků padajících z oblohy a došli k závěru, že poukazuji na ekologickou krizi. Další čtenáři měli dojem, že je moje próza strašlivě uspávající a že je ukolébává do prapodivného stavu mezi spánkem a děsem. Baví mě, že kniha neposkytuje žádné laciné odpovědi. Já jsem učinila takové téměř morální rozhodnutí, že napíšu knihu, která čtenáře nebude krmit lacinými odpověďmi, protože s ničím takovým se nesetkáme ani v reálném životě. Takže představa skupiny lidí, která knihu přečte, pak se dohaduje o jejím smyslu a nakonec usoudí, že nikdo nemůže nezvratně dokázat, co se přesně stalo, mě naplňuje radostí.
Nesmírně si cením možnosti debatovat na Twitteru se čtenáři a ostatními spisovateli. Když člověk sedává mezi čtyřmi stěnami pouze ve společnosti vlastní představivosti a kočky, může se cítit osaměle. Na Twitteru mě ohromila velkorysost ostatních spisovatelů, jak se navzájem podporují a upřímně přejí ostatním knihám úspěch. Můžu tam lidem říct, jak ohromně jim fandím a jak zbožňuji jejich knihu. A konečně jsem tam zjistila báječnou věc, a to že jsou čtenáři ochotní ke Twitteru sednout, spojit se s vámi a sdělit vám, že se jim vaše kniha moc líbila nebo že je z ní mrazilo. Tuhle někdo zveřejnil úryvek z Po mně potopa a já jsem si pomyslela: Páni, dokázala jsem to!
z rozhovoru na youtube.com přeložila a připravila Anna Vrbová
16.11.2018