Nita Rivierová byla unesena

Nathalie Bernardová, Tomáš Weiss

Kanada, lesy, zima. Unesená třináctiletá dívka. Někdo ji naložil do auta a odvezl někam do neznáma. Na rukou má pouta. Je ve srubu a nechce se jí umřít. Je ale jasné, že ji moc času nezbývá. Pokud něco nevymyslí.

SOBOTA

Jedna jediná vteřina může převrátit život vzhůru nohama.

(lekce č. 1)

1

 

Když se Nita probrala, nejdřív jí kupodivu blesklo hlavou: Máma na mě určitě hrozně dlouho čekala, svíčky se nejspíš roztekly, dort pro samý vosk není k jídlu… Pak na tváři ucítila zimu.

Suchou, hlodavou zimu.

Tělo měla v teple. Vnímala, že má na sobě ten svůj černý svetr a džíny, vnímala tíhu přikrývky.

Kde to jsem?

Pevně semkla víčka. Dokud neotevře oči, může to všechno být jenom noční můra, jenom hnusná noční můra, jako ty, ze kterých se uprostřed noci budívala zbrocená potem. To vždycky hrála mrtvou, aby nebyla vidět, protože tak to dělají bezbranná zvířátka. Nehybně ležela ve tmě a snažila se ztratit ze světa, dokud její snové nestvůry ten neživý kus masa nepřestal bavit a ony nezmizely. A teprve když si byla naprosto jistá, že jsou pryč, vystřelila ruku k lampičce, nahmátla vypínač a ve zlatavém světle se přesvědčovala, že v jejím pokoji je všechno jako předtím. Na zdi šedé tapety, zarámované obrázky, na knihovně vyskládaní plyšáci, na psacím stole spousta načatých balení sušenek a všeobjímající ticho noci.

Tentokrát to ale nebyl zlý sen.

Najednou se jí to všechno vybavilo: ten drsný pocit, že se stala předmětem, že ji s sebou někdo vláčí jako věc, že už nepatří sama sobě, pak taky ten studený vzduch, co ji štípal do obličeje, sucho v puse a úporná bolest na pravé straně lebky: všechno tohle naznačovalo, že je někde jinde, v neznámu a v zimě.

Někam ji odvezli.

Oni? Její únosci. Možná dva muži. Jeden ji nacpal do auta, ten druhý řídil… Ne, byl jenom jeden! Tím si byla skoro jistá.

Kde je ten člověk teď?

Nita zatajila dech. Třeba tu je, třeba je hned vedle ní a právě se na ni dívá…

Třeba čeká, až se Nita probudí, aby jí mohl ublížit.

Strach ji zalil jako mořská vlna. Srdce se jí rozbušilo a svaly se jí stáhly tak prudce, až měla pocit, že se její tělo chce zmenšit, smrštit se do zrnka prachu.

Zmizet...

Právě to by ráda provedla, ale když člověk svírá plíce, nakonec mu vždycky dojde kyslík. Musela se znovu nadechnout, a tentokrát už nedokázala udržet oči zavřené: namodralé, nijak uklidňující zimní světlo, pára, která jí stoupala z úst a nosu, po chvilce soustředění rozeznala podlahu ze starých prken a kusů rezavého plechu. Pomalu se rozhlédla: stěny tvořené vodorovně poskládanou kulatinou tu a tam pospojovanou montážní pěnou ohraničovaly místnost velkou asi dvacet metrů čtverečních.

Byla prázdná – nebo skoro prázdná.

Ten člověk tu rozhodně nebyl. Dívka se pokusila vstát, ale její tělo jako by vážilo celé tuny. Nemohla skoro ani pohnout hlavou. U jedné ze stěn stála stará kamínka opatřená litinovou trubkou, která vedla stropem ven, a hned vedle nich červotočivý stůl s jednou židlí. O kousek dál zahlédla nevelkou skříň, které zůstaly už jej jedny vyviklané dveře. Nitu napadlo, že i když je tu zavřená, bude se moct protáhnout ven oknem. Rám vypadal, že ho červotoč taky neušetřil, a bude snadné okno vyrazit… tedy aspoň až se zase dokáže pohnout.

To už uběhlo čtyřiadvacet hodin?

Narůžovělé světlo, které do místnosti pronikalo, navozovalo dojem vycházejícího slunce. Kam ji to ten člověk odvezl? Co to s ní udělal? V hlavě si horečně promítala nedávné události.

Ten den měla třinácté narozeniny. Neslibovala si od nich nic zvláštního kromě dortu s pekanovými ořechy, který jí máma nachystala každý rok po dobré večeři. Bylo ještě brzo a ona spěšně kráčela parkem směrem ke škole. Jako obvykle byla až po bradu zachumlaná do bundy a oči klopila k zemi. Hledala kanálové poklopy, ty kovové disky, které už nějakou dobu ráda fotila. Dělala si z těch fotek takovou sbírku, kterou zdobila zdi svého pokoje. V poslední době to mámě dělalo čím dál větší starosti – a taky to, že Nita nevedla žádný společenský život. Dokonce ji poslala ke cvokaři. Doma tak trochu držely bobříka mlčení a Nita v tom byla výrazně lepší.

No nic.

Zkrátka a dobře byla na cestě do školy a trochu si zašla, protože chtěla vyfotit jeden kanál, o kterém ještě nedávno nevěděla. Nohy se jí měkce bořily do čerstvého sněhu, ale duchem byla jinde: myslela na tátu. Tohle budou třetí narozeniny, které stráví bez něj. Zastavila se nad mírně zrezivělým poklopem a představila si ty kovové mříže, které vyfotí v ten den, kdy ho pustí.

Nestihla ale ani vytáhnout foťák z brašny.

Seběhlo se to hrozně rychle.

Jen mimoděk ucítila, že za ní někdo stojí, pak že ji zvedl do vzduchu, obemkla ji čísi silná paže a něčí druhá ruka jí přitiskla na obličej vlhký kapesník. Sladce to zavonělo a ji začalo opouštět vědomí. Oči se jí proti její vůli zavřely. Nahmátla koberec a odkudsi zdálky k ní dolehlo bouchnutí víka kufru a zvuk zběsile vyrážejícího auta.

A pak už nic.

Jako by ji vypnuli.

Co potom? Poprvé napůl procitla ve tmě. Cítila, že je v nějakém stísněném prostoru, možná v kufru auta – nebo hůř, v rakvi. Srdce se jí zběsile rozbušilo, měla pocit, že se jí utrhne. Zkusila křičet, ale docílila jen záchvatu kašle. Obličej ji pálil, kvůli roubíku v ústech skoro nemohla dýchat a měla žízeň, strašnou žízeň. Žaludek se jí svíral úzkostí, panikařila a hlavou se jí honila zcela zřejmá myšlenka: ať to přestane, prosím, ať to přestane…

A jako na zavolanou v tu chvíli zase ztratila vědomí.

Všechno nejlepší, Nito.

Dívka se ze vzpomínek vrátila do přítomnosti, k třeštící hlavě a rozhoupanému žaludku. Musí se odsud dostat. A rychle. Znovu se pokusila vstát, opět bez úspěchu. Já nechci umřít, prosím, já nechci umřít, opakovala si v duchu, když to ucítila.  Něco jí svíralo zápěstí a kotníky a bránilo jí to v pohybu.

Pouta.

Po zádech jí přeběhl mráz. Chtělo se jí křičet, volat o pomoc, ale právě v tu chvíli se jí zamotala hlava a Nita opět upadla do bezvědomí.

 

2

 

Gautier si upravil límeček uniformy a v zrcadle si prohlédl kruhy, co se mu rýsovaly pod očima. Černé oči a černé vlasy k bledé pleti neladí úplně vždycky, hlavně když je člověk unavený. Mrknul na hodinky. Už teď jdu pozdě. Pohledem přejel po předsíni a všiml si, že štítek jeho služební čepice kouká zpod botníku. Asi tam spadla. Podrážděně se sehnul se, aby zhodnotil rozsah škod.

„To snad není pravda. To není pravda!“ opakoval v podřepu.

Ve dveřích se objevila jeho žena Eva v šedé noční košilce a s ní sladěném vlněném maxisvetru. Blond vlasy měla rozcuchané. Takhle se mu líbila nejvíc.

„Copak se děje, miláčku?“

„Ten Hugo! Koukej, co zase udělal!“

Čapka byla sice poněkud zubatě, ale zcela zřetelně prostřižená. Jeho synek jako obvykle odvedl slušnou práci.

„Vždyť to skoro nic není,“ prohlásila.

„Co mám asi tak říct veliteli? Promiňte, šéfe, náš prcek mi rozstříhal čepici, mohl bych prosím dostat novou?“

„Jo, to mi přijde jako dobrý nápad.“

Eva k němu přistoupila a objala ho kolem krku. Ucítil její spánkem zjemněnou vůni.

„Vždyť je to jenom dítě,“ špitla mu do ucha.

Gautier si povzdechl.

„Ale stejně je potřeba si to s ním vyříkat. A radši schovat ty zatracený nůžky. Jsou mu teprv tři. Mohl by si ublížit...“

Políbil ženu, řekl jí, ať si jde ještě lehnout, a vzal si kabát. Když odcházel, zavíral co nejtišeji – mrňous ještě spal.

Venku byl mráz a šedivo. Nepřetržitý proud aut a chodců proměnil zbytky dubnového sněhu v břečku, ale mráz nepolevoval. Gautier si vyhrnul límec a nasedl do služebního vozu. Knoflík topení otočil nadoraz, do rádia zasunul cédéčko The Clash a poněkud rychleji, než by se slušelo, vyrazil na udanou adresu. Text Should I stay or should I go now?, dunící z reproduktorů, věrně kopíroval jeho touhu vrátit se domů a zalézt si k ženě do postele.

Dorazil k červené cihlové řadovce a vypnul motor. Joe Strummer zmlkl a dal mu čas, aby se zhluboka nadechl. Pak vystoupil z auta, vyšel po úzkém kovovém schodišti a zazvonil. O pár vteřin později mu přišla otevřít zrzavá, asi čtyřicetiletá žena s pohlednou, ale unavenou tváří.

„Paní Rivièrová?“

„Jste tu kvůli mé dceři?“

Přisvědčil. Ženě se roztřásl ret a Gautiera napadlo, že se každou chvíli rozpláče. Nakonec se ovládla.

„Jsem strážník Gautier Saint-James z montrealské policie,“ řekl jí, aby dostál pravidlům, a ukázal jí průkaz. Lucie Rivièrová ho zběžně přejela pohledem a pustila policistu dál. Dveře vedly přímo do obývacího pokoje. Béžový gauč a dvě křesla, malá knihovna a v ní asi padesát svazků, v rámech ze světlého dřeva reprodukce obrazů. Nic originálního ani drahého, ale bylo to tu útulné. Na komodě z Ikey byly vystavené rodinné fotky. Napadlo ho, že na nich někde určitě bude Nita a že nakonec asi některou z nich bude potřebovat… Usadil se do křesla, ke kterému mu paní Rivièrová pokynula, a vytáhl zápisník a černé pero, které mu žena věnovala ke čtvrtému výročí svatby. Lucie Rivièrová se usadila na gauči proti němu a nervózně zaryla nehty do potahu.

„Budu potřebovat vaši pomoc, paní Rivièrová. Potřebujeme dát dohromady všechny důležité skutečnosti, které by nám mohly pomoci co nejrychleji vaši dceru vypátrat. Jste připravená?“

Nitina matka přikývla a mimoděk si utřela nos. Sice neplakala, ale tušil, že má na krajíčku.

„Vím, že všechny tyhle informace už jste říkala do telefonu, ale mohla byste mi prosím ještě jednou nadiktovat dceřino jméno a datum narození?“

Přikývla a truchlivě vyslovila: „Nita Rivièrová. Narodila se sedmého dubna 2007 tady v Montrealu.“

Gautier na okraj stránky naškrábal „třináct let“ a položil další otázku.

„Co měla vaše dcera včera na sobě?“

„Džíny, černý svetr, boty s kožešinkou a modrou péřovku.“

„Výborně. Co školní taška?“

„Nosí modrý batoh...“

„Měla mobil?“

„Fakt je, že dneska ho mají skoro všechny děti, ale mně připadalo, že je moc brzo, že je na to ještě malá,“ pronesla lítostivě Lucie Rivièrová.

Hlas měla slabý, tvář zbrázděnou úzkostí. Zjevně celou noc nezamhouřila oka. Gautier si všechno pečlivě zapsal a pak si soustředěně vyslechl její líčení událostí.

„Včera ráno dcera jako obvykle odešla pěšky do školy. A když jsem se kolem šesté večer vrátila domů, nebyla tu.“

Tentokrát se jí po tváři skutálela velká slza. Ani se nenamáhala si ji otřít.

„Měla narozeniny,“ dodala a ztrápeně se zadívala k nesklizenému stolu.

Na Nitin návrat jako by tu čekaly dva papírové ubrousky s nápisem Happy Birthday, pečlivě srovnané příbory, zoufale prázdné skleničky a láhev limonády.

Depresivní.

Gaultier pohledem raději zabrousil k těm černobílým portrétům. Na jeden ukázal.

„To je ona?“

Lucie Rivièrová místo odpovědi jen přimhouřila oči a on se na dotyčnou fotografii pozorně zadíval. Nita nebyla své matce vůbec podobná. Byla to mladičká, docela pěkná míšenka, která vypadala na víc než na svůj věk. Černé oči působily mírně rozčileně a Gaultiera se zmocnil nepříjemný pocit, jako by mu vyčítala, že toho pro ni neudělal dost. Začal být nesvůj. Rychle se odvrátil a zahleděl se do zarudlých očí její matky. Lucie si rázně otřela tváře a pokračovala ve svém smutném vyprávění.

„Samozřejmě jsem hned zavolala do školy. Výchovná poradkyně tam ještě byla a řekla mi, že Nita do školy vůbec nepřišla. Vyděsila jsem se a hned jsem zatelefonovala Rebecce – to je její nejlepší kamarádka… A ta mi potvrdila, že Nitu taky neviděla.“

Tentokrát už se rozplakala, hlasitě, škytavě vzlykala jako malá holčička. Gautiera to znervózňovalo. Pokusil se ji uchlácholit obvyklými frázemi:

„Nebojte, paní Rivièrová… Ve většině případů se děti najdou živé a zdravé do čtyřiadvaceti hodin po nahlášení.“

Lucie Rivièrová prudce zavrtěla hlavou.

„Cítím, že se jí něco stalo. Já to vím… tady...“

Ukázala si na hruď. Saint-James se na ni chabě usmál a pak se zachránil pohledem do poznámek.

„Je mi jasné, co cítíte, ale dospívající děti se někdy chovají nevyzpytatelně… Mimochodem – řekla byste, že máte s dcerou dobrý vztah?“

„Je v pubertě.  Jednoduché to s ní vždycky není, ale celkově vzato si nemám na co stěžovat.“

„Můžu se zeptat, čím se živíte?“

„Samozřejmě. Jsem uklízečka v montrealské Všeobecné nemocnici.“

Gaultierovo pero utkvělo ve vzduchu na tak dlouho, že si toho stačila všimnout. Pousmála se, protože uhodla, co ho tak zarazilo. 

„Určitě si říkáte, jak může uklízečka bydlet v jedné z nejdražších montrealských čtvrtí.“

Rozpačitě se usmál.

„Přiznávám, že...“

„Tenhle dům jsem zdědila po rodičích. Schránku mám neustále plnou nabídek od lidí, co by ho chtěli koupit, ale já ho držím. Pro dceru.“

Gautier přikývl a v duchu usoudil, že Lucie Rivièrová se jeví jako dobrá matka: myslí na budoucnost svého dítěte a dělá pro ně, co je v jejích silách.

„Jste vdaná nebo s někým žijete?“

„Právě jsem požádala o rozvod – a jinak nikoho nemám.“

„Jak se jmenuje Nitin otec?“

„Joseph Rivière.“

„Už jste mu oznámila, že vaše dcera zmizela?“

Přitiskla si ukazováček k čelu a zakroužila s ním, jako by chtěla zmírnit migrénu.

„Ještě ne. Ale on by s tím stejně nic nenadělal.“

„Proč myslíte?“

„Protože je už tři roky ve vězení.“

Gautier si to zapsal a dvakrát podtrhl.

„A nemohla Nita třeba utéct za ním?“

„To určitě ne. Vždyť zničil život sobě i nám.“

Znělo to stroze, ale z očí jí sálal hněv.

„Mohla byste mi prosím říct, za co je váš manžel ve vězení?“

„Za vraždu.“

Gautier tázavě pozvedl obočí.

„Zabil ve rvačce jednoho chlápka,“ upřesnila.

Takže nic mimořádného. Gautier si tu informaci zapsal a pokračoval. Vyptal se ještě na to, s kým se Nita stýkala. Poznamenal si jméno a adresu její nejlepší kamarádky, naškrábal si telefonní číslo sousedů a také kontakty na pár příbuzných, na které by se Nita možná mohla obrátit. Zapsal si místa, kam ráda chodila – montrealské obchodní centrum, kino, knihovnu. Pak vstal.

„Mohla byste mi ukázat její pokoj?“

Paní Rivièrová také vstala – jako robot – a ukázala mu ke schodům.

Dívčin pokoj v patře připomínal ty černobílé fotografie z obýváku: šedě vymalované stěny, béžový přehoz na posteli, rámečky se zvláštními fotografiemi kanálových poklopů a rezavých schodů, bílý notebook. Trochu barev sem vnášely jen roztrhané sáčky od bonbonů a sušenek, co se povalovaly na psacím stole.

Moc veselé to tu není, pomyslel si.

„Co to je za fotky?“

„Vlastně moc nevím.  Její táta jí dal k desátým narozeninám foťák. To bylo těsně předtím, než šel sedět. A ona od té doby tráví skoro všechen volný čas tím, že, fotí série‘ – tak tomu říká ona. Asi to tak puberťačky dělávají.“

„Jestli nemáte nic proti, podíval bych se na ten počítač.“

„Udělejte cokoliv, co by vám mohlo pomoct ji najít. A až budete hotový, dejte vědět. Jsem strachy celá bez sebe, vůbec jsem nespala. Na chvilku se natáhnu...“

„Samozřejmě.“

Lucie Rivièrová vyšla z pokoje a nechala ho sedět za stolem své dcery. Následující půlhodinu se Gautier prohrabával obsahem počítače. Prošel všechno. Nedávno se registrovala na facebook (zfalšovala datum narození, aby se mohla přihlásit už dva týdny před narozeninami). Na úvodní fotce měla víko od kanálu a na profilové fotografii, tak trochu v goth stylu, byla ona s plachým výrazem, přehnaně napudrovaná a s vlasy mnohem světlejšími než na fotkách dole v obýváku. Prolétl pár přátel a usoudil, že jde o spolužačky. V souborech narazil na složku nazvanou Táta.   Obsahovala dopisy, které otci psala k narozeninám a Vánocům a taky pár oskenovaných dětských kreseb. Možná svému otci leccos zazlívala, jak její matka naznačovala, ale rozhodně se na něj nevykašlala… Nakonec nakoukl do historie vyhledávání. Přes svůj nízký věk byla zjevně nadšenou fanynkou Živých mrtvých, toho seriálu o zombících, na který se on osobně nedokázal dokoukat, protože to na něj bylo moc drsné. Kromě toho párkrát zabrousila na stránky e-shopů se zesvětlovači na vlasy.  Nic, co by budilo obavy.

Bolela ho ramena. Vstal a vrátil se do obýváku.

„Tak vám děkuju, to mi myslím stačí,“ pronesl tak nahlas, aby se to doneslo až ke dveřím vedlejšího pokoje.

Zaslechl její smrkání a za pár vteřin se objevila na prahu. Prosebně na něj upřela červené oči.

„Najdete ji, viďte?“

Gautier se nuceně usmál.

„Jsem si dokonce jistý, že se Nita vrátí sama. Kdyby vás kontaktovala, nezapomeňte mi dát vědět. V podobných případech nám k nalezení pohřešovaných obvykle nejvíc pomůže ten, kdo zmizení nahlásil – tedy vy.“

Nitina matka smutně přikývla. Zjevně téhle verzi scénáře nevěřila. Gautier se opět chopil zápisníku a tužky.

„A taky si zapíšu váš telefon...“

Číslo paní Rivièrové končilo na 1234, takže si ho zapamatoval i bez zapisování.

 

Jakožto samostatný vyšetřovatel nemusel Gautier Saint-James odpovídat na všechna volání, která se k němu přes tísňovou linku dostala. Tak se tedy mohl soustředit na cíl, který si pro dnešní dopoledne stanovil: kontaktovat Nitiny kamarády a obejít nemocnice, ubytovny a nádraží.

Bohužel to k ničemu nevedlo.

Jelikož věděl, že matky svoje dcery někdy znají hůř, než si myslí, rozhodl se nakonec stavit ve věznici v Archambault. Tam mu řekli, že Joseph Rivière, Nitin otec, je ve své cele a že dcera ho v posledních dnech nenavštívila. Byly skoro dvě hodiny odpoledne a Gautier ještě neměl jediné vodítko. Poněkud sklesle si v automatu ve věznici koupil dvě čokoládové tyčinky a cestou do Montrealu si je snědl v autě. Žaludek se mu bouřil, tváře mu mrzly, v krku ho trochu bolelo a opět zatoužil vrátit se domů a obejmout synka. Právě si v hlavě sumíroval, jak mu vyčiní ohledně té čepice a že nebude moc přísný, ale zase ne moc mírný, když mu zazvonil telefon. Všiml si posledních čtyř číslic a poznal, že to je Nitina matka. Stiskl tlačítko a úlevně si vydechl.

14.11.2018