Obětoval Masaryk svoji ženu pro republiku, nebo se pro ni obětovala sama?
Josef Císařovský, Tomáš Weiss
Na příběhu Charlotty Masarykové je fascinující míra ochoty ke spolupráci. Masaryk v roce 1914 odjíždí do ciziny a svou nemocnou ženu, nechává doma s nejstaršími dětmi, Alicí a Herbertem (Jan je na frontě). Herbert nedlouho po vypuknutí 1. světové války v březnu 1915 umírá a Alici v prosinci téhož roku zatknou a hrozí jí trest smrti. Charlotta se po návratu svého muže jen těžko může radovat z cíle. Přináší lidskou oběť a v české společnosti to nezanechává žádnou výraznou stopu.
Z doslovu Josefa Císařovského ke knize Charlotta od Lenky Slívové, která byla předlohou pro film České televize:
Neviditelná přítomnost Charlotty Masarykové
Dokumentaristická práce nezřídka znamená jízdu do neznáma. Často bloudíte v kruhu. Někdy jste zas vedeni jistě a bezpečně neviditelnou rukou příběhu přímo k cíli. Než jsem se seznámil s rešeršemi z Archivu Masarykova ústavu, postava prvního československého prezidenta pro mě byla sotva víc než portrét na známkách a občas nějaký ten pomník. Neurčitý pocit čehosi zmizelého, jenž mi zbyl z vyprávění rodičů o první republice. Co se změnilo? Abych si mohl na takovou otázku odpovědět, vrátím se nejdříve do ledna roku 1977, kdy můj otec podepsal Chartu 77. Krátce nato ho odvezli na vyčerpávající výslech. Seděli jsme tenkrát se spolužákem Svatoplukem Benešem v bytě mých rodičů, poslouchali jsme rozhlas a první reakce režimu. V té době jsem končil studia dokumentu na FAMU a Sváťa naťukl, jaké potíže z toho mohou nastat při mém absolutoriu. A měl pravdu, Katedru dokumentaristiky tenkrát vedl šéfrežisér Hlavní redakce propagandy a dokumentaristiky, a to byla hlavní hlásná trouba zuřivé kampaně vůči chartistům. V té době jsem si to moc nepřipouštěl, ale otci jsem v duchu vyčítal jistou bezohlednost: Proč si své rozhodnutí nepromyslel společně s celou rodinou?
Došlo mně to až po čtyřiceti letech při zhlédnutí filmu Hořící keř – kamera letí nad koruny stromů vinohradského hřbitova, matka Jana Palacha hledá přestěhovaný hrob a křičí: „Kde je můj syn?“ Přišel jsem domů, zvedl telefon, zavolal otci a poprvé v životě jsem mu řekl, jak jsem na něj hrdý. Chápu, proč v tomto nevelkém národě zbylo tak málo statečných lidí. V katovně pankrácké sekyrárny jsem viděl kanálek, dodnes zčernalý krví několika tisíc nejstatečnějších českých vlastenců, další odešli z naší země po roce 1948 a později v roce 1968. Vážíme si
vůbec té poslední hrstky statečných, kteří nám tu zbyli? Při posledním setkání naší třídy ZDŠ Julia Fučíka mi můj umělecky nadaný spolužák řekl, že když slyší slova chartista, pravda a láska, otevírá se mu kudla v kapse. Hle, jaký dopad má světonázor Václava Klause na české svědomí: charakter ustrašených občanů je povýšen na piedestal.
Až při natáčení s pravnučkou Tomáše Garrigua Masaryka, paní Charlottou Kotíkovou, jsem si uvědomil, jak silnou stopu T. G. M. u nás zanechal. Bez něj bychom nebyli hrdí na československé legionáře, kteří ovládli celou sibiřskou magistrálu, bez něj bych se s láskou nevracel ke kultuře, knihám a časopisům první republiky, bez něj by nebylo Československo
jedním z posledních ostrůvků demokracie uprostřed hnědnoucí Evropy. A na tomto odkazu měla zásadní podíl právě Charlotta. T. G. M. to věděl a zdůrazňoval, že bez ní by se nikdy nestal tím, kým je. O to víc vyniká její nenápadná, v dnešní společnosti téměř neviditelná stopa, která se tak hluboce vtiskla do Masarykova života.
Potlačováním ženského principu zhruba už od doby železné jsem se na námět Václava Cílka zabýval v projektu Návraty Bohyně (1997). Film zůstal ve své době zcela nepochopen. S úsměvem dodnes vzpomínám na posudek N. Savického, tehdejšího poradce Čestmíra Kopeckého, šéfa tvůrčí skupiny ČT, ve které film vznikl. Napsal v něm, že takovou snůšku pavědeckých nesmyslů ještě neviděl. A hle, druhý den dopsal o něco střízlivější doušku, že mu to nedalo a film si pustil ještě jednou. Ten film různými obrazovými analogiemi sledoval myšlenku, že potlačování ženského pólu ve společnosti vede k všelijakým úchylkám, včetně nenávistného feminismu. Myslel jsem si, že otázky feminismu byly na pořadu dne teprve ve 20. století, a vida, on se jimi zabýval už Masaryk se svou ženou hluboko v 19. století! Notovali si totiž nad knihou Johna Stuarta Milla Poddanství žen. Líbila se jim Millova teze, že cílem je obapolná tvořivá spolupráce mezi mužem a ženou ve vzájemném souladu. Co konkrétně si lze pod tím představit? Souvislost, že harmonický vztah = harmonická rodina = dobré děti = dobrá společnost = dobrý stát = dobrý svět.
Na Charlottině příběhu je fascinující právě míra této spolupráce. Masaryk v roce 1914 odjíždí do ciziny prosadit myšlenku samostatného československého státu a svou nemocnou ženu, která ho v tom plně podporuje, nechává doma s nejstaršími dětmi, Alicí a Herbertem (syn Jan byl odvelen na frontu). Herbert nedlouho po vypuknutí 1. světové války v březnu 1915 umírá a Alici v prosinci téhož roku zatknou a hrozí jí trest smrti. Propuštěna je až v červenci příštího roku. Stěží si lze představit horší muka pro matku. Strázněmi vyčerpaná Charlotta se po návratu svého muže jen těžko může radovat z dosaženého cíle. Přináší zásadní lidskou oběť, a co je překvapivé, v české společnosti to nezanechává žádnou výraznou stopu. Žádný řád formátu „Zasloužila se o stát“, jen na pohřbu jí zahrají Ktož jsú boží bojovníci.
Vraťme se však k Masarykovi. Byl si vůbec vědom toho, že svou ženu obětoval, když ji společně s dcerou Alicí nechal v Praze napospas výslechům a vyhrožování trestem smrti? V takových chvílích člověk jen těžko může zvážit, za jakou cenu nabízíme život vlastní a životy svých blízkých. Jak velkou hodnotu musí mít čin, kterým bychom takové jednání
vykoupili? Masaryk byl bojovník, to prokázal v mnoha polemikách.
Musíme však připustit i reálnou možnost, že během jeho pobytu v cizině mohla Charlotta stejně jako Herbert zemřít, anebo se mu mohly rakouské úřady pomstít popravou Alice. Pak by asi aureola prezidenta Osvoboditele získala hořkou pachuť. Přes všechny tyto otázky Masarykova republika, i když v ní tikala časovaná bomba českých Němců, kteří samostatný československý stát považovali za nepřátelský akt, znamenala dvacet let inspirace, rozmachu českého obchodu, vědy a kultury. Také ve mně zanechala nesmazatelnou stopu duchovního bohatství, kterému byly v půli cesty podraženy nohy. Nepřátelský pohled na první republiku jsem zažil až u sudetských Němců po projekci mého dokumentu o Šumavě Boží mlýny (2015). Překvapilo mě, jak ještě u některých pamětníků Sudet přežívá dávná zášť vůči Masarykovi a Benešovi, které označovali výrazem „gauneři“. Ale byla to jediná skvrna na naší tehdejší spolupráci.
13.11.2018
