Dopisy plné historek píše sdílný strážce nádrže svému nadřízenému
Zdeněk Svěrák, Tomáš Weiss
Zdeněk Svěrák ke své nové knize dodává: „Celý život nosím u sebe notýsek, kam si zapisuji nejrůznější krátké poznámky o tom, co mi přijde zajímavé, co jsem viděl, prožil nebo co mi někdo vyprávěl. Nedávno jsem si řekl, že bych se na to měl zpětně podívat a události si připomenout, případně se z těch poznámek inspirovat. Když jsem je začal pročítat, tak jsem zjistil, že téměř 90 % je nepoužitelných, no a z toho zbytku je tato nová kniha.“
Vážený pane řediteli!
Inženýr Anděl mi taktně naznačil, že byste uvítal, kdybych své osobní dopisy psal na počítači nebo na psacím stroji. Počítač nevlastním ani s ním neumím pracovat, a tak píši na staré mašině Remington a prosím, abyste omluvil překlepy a to, že některá písmena nedoléhají, jak by měla. Nevím, jestli je pravda, že si Vaše paní schovává mé kresby, nebo to pan inženýr uvedl jen proto, aby mě potěšil. Je-li tomu tak, rád občas nějakou přiložím, i když si myslím, že jsem byl možná jako učitel kreslení dobrý, ale jako kreslíř spíše průměrný. V úvodu Vám chci ze srdce poblahopřát k svátku. Přeji především pevné zdraví, neboť jedině ve zdraví můžete naplno věnovat své síly rodině a celému povodí. Jak vyplývá z mého měsíčního hlášení, naše Magda je zatím v dobré kondici. Průtok je pravidelný, téměř bez výkyvů. I já se cítím dobře a zdraví mi zaplať bůh slouží.
Náš pan doktor Mezera dbá, abych nic nezanedbal, a poslal mě proto na kolonoskopii.V nemocnici jsem si mohl vybrat mezi dvěma lékaři, kteří tento nezáviděníhodný průzkum tlustého střeva provádějí. Mezi doktorem Klátilem a doktorem Kašpárkem. Řekl jsem okamžitě, že chci Kašpárka, protože bude mít jistě daleko menší pomůcky než Klátil. Sestřičky se tomu smály na celou chodbu. Ale doktor Kašpárek neměl menší pomůcky. Jeho asistentka Jitka mě uvítala s úsměvem a s dlouhým hadem v rukách. Řeknu Vám, pane řediteli, jestli jste na tom vyšetření ještě nebyl, máte se nač těšit. Kromě toho, že to zatraceně bolí, zejména když se šlauch dostane do dvou pravoúhlých zatáček toho nekonečného tunelu, čekají Vás i vzrušující okamžiky. Had má na hlavě malou kamerku a světýlko. A myslím, že i nůžtičky. Když poprosíte jako já, že byste chtěl sledovat celou jeho cestu střevem, zažijete něco jako
plavbu jeskyní Macocha. A je to plavba napínavá, protože se děsíte, jestli se za příštím ohybem neobjeví něco nebezpečného. A když slyšíte, jak si doktor Kašpárek ty scenérie pochvaluje, že je to nádhera a paráda a že tenhle polyp ušmikneme raz dva, přes ty slzy bolesti se i zaradujete. Někdy se sonda zašprajcuje, ale sestra Jitka vás rukou ze strany plácne přes hýždě, jako jsme bouchali do rádia, když přestalo hrát, a jede se dál.
Promiňte, pane řediteli, že jdu tak do hloubky a že to napíšu tak, jak to bylo řečeno, ale když jsme skončili, doktor odhodil gumové rukavice do koše a řekl: „Tady vidíte, pane Smrček, jakou já mám výhodu. Když mě někdo pošle do prdele, já odpovídám: Tam jsem denně!“
Po tomto vyšetření jsem šlapal od autobusu do těch našich kopců jako mladík a všechno se mi líbilo. I to, co jindy kritizuji: všechny ty zanedbané oprýskané domky přilepené k silnici jako zašlé korálky, i ten bordel, co mají našinci na svých dvorcích. Nevadilo mi ani to, co vyčítám rekreačním chalupám lidí z měst, kterým říkáme Pražáci, ať jsou odkudkoli. Pražáci se proti zdejšímu zvyku oplocují. Buď živým, nebo mrtvým plotem, aby se vědělo, kam až jim to patří. Dojímaly mě i opuštěné lyžařské vleky, které tu trpělivě čekají na sníh. I ta odstavená sněhová děla, co tu pod plachtami celý rok straší, mi připadala krásná. Po včerejším větru se udělala velká dohlednost. Jelikož mám stařeckou dalekozrakost, viděl jsem tři pásma hor. A do toho se ozvala z rezavého amplionu nade mnou hudba a potom hlášení místního rozhlasu: Oznamujeme občanům, že soutěž v chytání ryb koná se tuto neděli od deseti hodin na hrázi rybníka Oko v Sýkorově. Občerstvení zajištěno.
Ten krásný ženský hlas, pane řediteli, nesl se přes celé údolí jako báseň. Na našem obecním úřadě dali hlášení na starost Kateřině Holasové. A dobře udělali, protože Kateřina říká všechno jako báseň, až na chybné přízvukování předložek, což jí hodlám příležitostně vytknout a odnaučit.
Na oslavu svého zdravého tlustého střeva jsem si dal v restauraci U Klečků dobře vychlazenou plzeň. Byl tam jediný host, a to plukovník Dekl. Už byl na odchodu, ale když mě viděl, dal si další pivo, protože patřím k ideálním obětem jeho žvanivosti. Ve svých úvahách jsem ho zařadil mezi adepty na strážce hráze, neboť tento jeho neduh není pro takovou funkci překážkou.
Plukovník Dekl je muž statné postavy a jezdil sem dlouhá léta jako chalupář. Ale když odešel z aktivní služby a zjistil, že nájem pražského bytu je neúnosný, upravil si chalupu pro celoroční obývání. Plukovník má terénní GAZ 69, který prý odkoupil od armády. Když zjistil, že má neúnosnou spotřebu, upravil si ho na plyn. Býval náčelníkem PHM (pohonné hmoty a mazadla) a později dělal i ZVP (zástupce pro věci politické).
Usrkávaje své pivo krátkými doušky vyprávěl mi o svých cestách po republice v rámci CO (civilní obrany). To byla asi nejšťastnější etapa jeho kariéry. Bezpočet škol a podniků muselo vyslechnout jeho přednášku „Možná podoba 3. světové války a úloha zápolí v ní“. Když jim na závěr poradil, že si mají při atomovém napadení lehnout nohama k epicentru výbuchu, zaplatili mu oběd i nocleh a od eráru ještě dostával nějaké reluty nebo co.
Plukovníkovi nevadí, když na jeho vyprávění nereagujete. Na místech, která mu připadají veselá, se odměňuje halasným smíchem sám. Já jsem si při jeho řeči vzpomněl, jak se nedávno proslavil v samoobsluze. To by Vás mohlo, pane řediteli, pobavit. Plukovníkův GAZ 69 zacouval až ke dveřím prodejny a Dekl vstoupil dovnitř vyzbrojen jako vždycky nákupním seznamem od manželky. Prodavačky, aby nemusely poslouchat jeho „Hergot, kde máte zase mouku?“, řeší jeho nákup tak, že plukovník čte seznam a holky mu nosí zboží do košíku. Je to klidné a rychlejší. A tuhle – vedoucí Morávková se dušovala, že je to pravda – tuhle plukovník zamžoural do seznamu na poslední položku a zavelel: „MA 661!“ „Cože?“ nechápaly holky. „Marie, Adam, šest, šest, jedna!“ řekl jim to plukovník spojařsky. Prodavačky nevěděly, co s tím. Hledaly mezi čisticími prostředky, a když tam nic takového nebylo, Morávková na-
hlídla do jeho seznamu a povídá: „Jakýpak MA 661, je to normální MAGGI!“
Vlastností, která se plukovníku Deklovi nedá upřít a pro kterou ho na seznamu svých případných nástupců držím, je smysl pro pořádek. Jeho dům, oplocení, garáž i vrata s asfaltovou příjezdovou cestou jsou toho důkazem. Okapy vždy vyčištěny, a ne aby v nich rostly břízy, jak je v kraji zvykem, a svedeny do zapuštěné cisterny pro zálivku. Dřevo do krbu vyrovnáno s milimetrovou přesností, rybízové keře zasazeny ve vzorném zákrytu, nikde se nepovaluje žádný zbytečný krám, kmeny jabloní jsou natřeny vápnem do výšky pasu stojícího střelce. Dvůr je v blízkosti obytné budovy dobře protiskluzově vybetonován, ale pak přechází v trávník udržovaný v krátkém sestřihu a táhnoucí se k jihu jako nějaké záložní polní letiště.
Když tu byl návštěvou jeho kamarád pplk. Kouřil a tu travnatou a dobře oplocenou plochu spatřil, údajně řekl, že on na jeho místě by neváhal a koupil si čínské kachny, protože je hřích mít takový pozemek a nemít čínské kachny. Nejen že mu ho pohnojí, ale budou každodenním uždibováním spásat trávu, takže nebude třeba ji sekat. Tvrdil, že nepromešká-li plukovník Dekl zářeznou dobu, potom mu těch patnáct dvacet kachniček v mrazáku nejen zajistí sváteční obědy, ale můžou se i dobře zpeněžit. Řekl doslova, že zisk třikrát převýší náklady.
Plukovník byl tím nápadem zaujat a koupil přes podplukovníka Kouřila dvacet čínských kachňátek a velký řeznický mrazák. Káčátka to byla roztomilá, sám jsem je obdivoval, jak podle předpovědi uždibují trávu z rozlehlého pozemku a zároveň ho vydatně hnojí. Při svých procházkách jsem sledoval, jak přibývají na váze. Jednu kachnu jsem si zamluvil, že s ní oslavím Nový rok. Přišel podzim a z kachňátek se stávaly kachny. Nebyly tak velké jako české, ale byly čilejší. Běhaly po trávníku sem a tam jeden houf proti druhému a plukovník Dekl zálibně pozoroval a čekal, až budou mít patřičnou váhu. Jednoho dne prý si všiml, že všechny ty čínské kachny ťapkají od plotu k plotu se zobáky nahoru. Koukne na oblohu a hned je mu jasné proč. Vysoko na nebi táhly jejich kamarádky v těch svých předpisových klínech na jih. Ta příroda, řekl si plukovník, jak je mocná, ale vy, holčičky moje, nikam nepoletíte, vy půjdete co nevidět do mrazáku.
A pak se to stalo. Zavinil to nejspíš čínský kačer, který se z ničeho nic u baráku zbláznil, začal třepetat křídly a rozběhl se po tom záložním polním letišti k jižnímu plotu jako sebevrah. A ostatní kachny se k němu s šíleným kvákáním postupně přidávaly, až se celá ta dvacetičlenná letka s máváním nedočkavých křídel rozběhla a těsně před plotem se vznesla do výše a nad lesem pokračovala ve stoupání, byla menší a ještě menší, až se plukovníkovi ztratila z dohledu. Na trávníku zůstaly po kachnách jen jejich hovínka a hebké chomáčky spodního peří.
Tato smutná, ale pro čínské kachny jistě veselá událost by se nestala, kdyby plukovník nepropásl zářeznou dobu. To je každému jasné. Ale ne plukovníkovi. Když mi marně nabízel ke koupi nepoužitý mrazák, svaloval veškerou vinu na podplukovníka Kouřila, který mu zatajil, že čínská kachna je tak brzy letuschopná. Celá příhoda vypovídá myslím o jeho povahových rysech dosti názorně a já nepochybuji, pane řediteli, že Vám pomůže utvořit si o něm objektivní úsudek. Řekněte mi, co já, který žiju sám a mám věčně poloprázdnou ledničku, bych dělal s mrazákem jako kráva?
Blíží se září a s ním výročí protržení hráze. Kdyby se stal zázrak a ve Vašem diáři se našel volný den a mohl byste nás poctít svou vzácnou návštěvou, byl by to pro celou obec svátek, ale chápu, že Váš čas je drahý. Chystám přednášku pro školu a také pro domov důchodců. V případě, že se nebudete moci zúčastnit, v příštím dopise podám zevrubnou zprávu.
Vás i Vaši ctěnou choť srdečně zdraví
Jiří Smrček, strážce nádrže
