Mága čili Jirous
Tomáš Weiss
Po Magorovi a jeho době, biografii Ivana Martina Jirouse od novináře Marka Švehly, vychází další velmi zajímavé doplnění Magorova portrétu - kniha Mága je poskládána z deníkových záznamů dcery Františky a její kamarádky Jany M. Bauerové, kde je Mága Magor ústřední postavou. Záznamy pocházejí z let 1997 - 2011. 9. listopadu 2011 Martin Jirous zemřel. Foto: Martin Věchet
..............
Z přepisování deníků také ale nakonec vyplynulo poznání, čím pro mě táta byl: speciálním útočištěm. Byl pro mě jedním z důležitých průvodců na cestě k tomu, stát se sama sebou, jak se říká. A to pro lidi, kteří přirozeně nezapadají do škatulí světa, není jednoduché. Zda se to podaří, velmi závisí na tom, jestli člověk najde na své cestě ta správná místa a lidi, u nichž může na chvíli spočinout, bez odsuzování nejen druhými, ale i sebou sama. Měla jsem takových lidí (a s nimi i míst) několik – táta byl jedním z nich.
Otce jsem nepovažovala za osobu. Neměli jsme spolu nikdy osobní vztah, alespoň tak mi to připadalo – a naprosto mi to vyhovovalo. On byl pro mne Energie. Člověk, jehož úkolem bylo rozviřovat ve světě energii. Vyvolávat běsy a tím dát možnost vyčistit prostor, rozrušit staré struktury a tím dát možnost nastolit nové. On sám svými činy (neplatí to pro jeho básně) nic trvalého nenastolil, ale uměl rozrušovat na správném místě. Dal mi prostor pro můj tehdejší chaos a temnotu, aby si svobodně žily a mohly zkoušet různé způsoby vyjádření. A jedině tak jsem je pak mohla zapojit do smysluplné činnosti.
Doufám, že jsem mu na oplátku dala něco podobného: Nesouzení. Jsem přesvědčena, že zlo vzniká ve světě především tak, když někoho označíme za zlého nebo ho „jen“ odsoudíme jako špatného. Snad je v pořádku odsoudit myšlenku nebo čin (pokud to lze udělat neosobně), ale je zlé odsuzovat člověka jako osobu. Není žádný zlý člověk, zlo vzniká právě tím označením. Slovo má opravdu takovou moc. Táta mne nikdy neodsoudil, ačkoli mě nejspíš moc nechápal. Já jsem ho také neodsoudila. To jsem možná intuitivně převzala z příkladu své matky. Ona ho neodsoudila nikdy. Mohl přijet kdykoli, ležel na kanapi v depresi, nebo běsnil po domě a vřískal kvůli každé maličkosti; mohly s ním přijíždět i jeho přítelkyně. Vždy se mohl spolehnout, že ve Staré Říši najde útočiště. Večer 9. listopadu 2011, kdy pak v noci zemřel, s ním ještě máma mluvila po telefonu – jen tak mezi řečí konstatoval, že je mu dnes hodně špatně.
Nejspíš podobně jako pro mě fungoval i pro mnohé další: vytvořil jim prostor svobody. Byl to zvláštní prostor, ve kterém často létaly vzduchem předměty, drsné nadávky nebo tvrdá tátova pěst. Často se v tom prostoru nedalo žít déle než pár dnů, občas ne déle než pár minut. Přesto tam všichni běsi duše měli možnost vystoupit a být poprvé svobodní, to jest neodsouzeni. Tím se utvářela možnost, aby se z nich staly síly pomáhající a konstruktivní. Bylo pak už na každém, jak toho využije. Neadoruju ho ovšem; měla jsem přístup k mnoha dokumentům i svědectvím a vím, kolika lidem ublížil a co všechno prováděl. Občas ho přemohli jeho vlastní běsi. Jeden člověk nemůže už z principu toho, jak jsou lidské tělo a psychika utvořeny, unést tolik protikladných sil. A tzv. postvězeňská psychóza, kterou táta zjevně trpěl po osmi letech věznění, musela sebeovládání značně ztěžovat. Jenže já jsem ho jiného neznala, žádné srovnání z doby „před“ jsem nikdy neměla.
Ale ten základní proud a směr byl snad vždy tentýž: Šlo mu o spravedlnost a tvůrčí svobodu – především na místech, kde byli vydědění, nezapadající, vyhoštění a zavržení. Těm uměl dát sílu – jako oheň (který tak rád rozdělával), ke kterému se stahují všechny příšery z temnot, aby se mohly aspoň jednu noc beze strachu radovat. Jen to holt dělal vlastními prostředky.
z předmluvy Františky Jirousové
.................
Vlastně mě fascinoval už od dětství, kdy jsem ho občas potkala na ulici ve Staré Říši (někdy s dlouhými rozpuštěnými vlasy, které mu díky jeho typické houpavé chůzi skákaly po ramenou); jednou kopal u Jirousů před domem jakousi jámu a ukazoval mně, Martě a Františce na rameni vytetovaného pavoučka z vězení;hluboký dojem na mě udělal v mých devíti letech (brzy po revoluci), kdy jsem ho potkala s jeho charakteristickým černým kloboukem s dlouhou bílou šerpou. Pokaždé když přišel do staroříšské hospody, byla to událost dne. Vrhali se k němu ti,co ho měli rádi, i ti, co se jím „znepokojovali“. Magor svou silou ducha nemohl být nikomu lhostejný. Dodnes se vzpomíná, jak Mága jezdil do hospody na svém koni Lukášovi. Zkrátka, mytická figura Staré Říše.
Dědův dům stojí hned vedle domu Ladi Nechvátala (kde rodina Jirousových pár let žila ve vejminku), takže moje rodina má s Mágou a jeho přáteli také své zkušenosti. Romana coby malé dítě např. zažila příhodu, kdy opilý Mága přilezl k dědovi na dvůr po kolenou a s cedulí na krku, kde stálo: „Nalijte nám prosím ještě litr slivovice. Peníze mám v kapse.“ Děda, coby přesvědčený komunista, a tudíž nepřítel undergroundu a všeho reakčního, mu slivovici nalil a z obavy, aby Mága láhev cestou neroztříštil, ji zanesl přímo doprostřed androšské pitky. Nazítří se mu pak Mága přišel omluvit svým typickým způsobem: „Dědku, já vás mám rád. Až to praskne, tak nedovolím, aby vás pověsili.“ Děda jednou pomáhal vyprošťovat Václava Havla, který při podobné pitce na Laďově dvoře padl do močky v jímce na hnůj, a po převratu dlouho připomínal, že ho do té močky měl spíš zamáčknout.
Jednou mi Mága řekl, že mě má rád, protože se ho na nic neptám. A zřejmě si této vlastnosti všeobecně velmi považoval, neboť bral zbytečná slova jako druh útoku (patrně následkem věznění). Proto docházelo z jeho strany k tak častým výbuchům vzteku, byť i po nepatrné poznámce kohokoliv. Je fakt, že jsem se velmi brzy naučila s Mágou jednat tak, aby se rozčilovat vůbec nemusel. V jeho manických fázích to bylo složitější, někdy jsem musela svou osobnost potlačit na minimum, ale nakonec se ukázalo, že i to má své výhody; Mága totiž dokázal jít na dřeň a odhalit v člověku to nejdůležitější právě ve chvíli, kdy s ním nebojoval. Jako by vzal něčí esenci lidství a propojil ji s tisíci dalšími i s tou svou v jeden celek. V tom pramenila jeho schopnost spojovat lidi myšlenkou, energií, přednesem básní, činem. Byla to jeho alchymická schopnost, kterou bojoval proti komunismu.
Mága byl jeden z nejdůležitějších lidí mého života. Nejen kvůli tomu, že jsme si s Kenem mohly na statku dělat, co jsme chtěly, nebo kvůli tomu, že se mu líbily moje knihy. Také nejen pro jeho historky, smích, humor, zázračné chvíle, kdy nám přednášel básně třeba i v ruštině, nebo pro mrazivé nadšení, které ve mně vzbuzovaly projevy jeho nehorázně svobodné duše. Bylo to hlavně pro způsob, jak volně pouštěl své něžné emoce i dravé démony, čímž mě konfrontoval s vlastní konzervativností a strachem ze světa a ze sebe. A také pro jeho hluboké chápání krásy Boží. Myslím, že bez Mágy bych byla chudší o jednu dimenzi prožívání světa. Mága byl vpravdě mág.
z epilogu Jany Bauerové
