Republika československá 1918 - 1939: pokus o malou Ameriku ve středu Evropy
NLN, Tomáš Weiss
Není těch publikací, vážících se ke 100. výročí republika zrovna málo. Ale kdy jindy se do histrie trochu podívat, než při takových kulatinách. A tak vznikl úctyhodný sborník, který se snaží bez letitých klišé popsat První republiku a zasadit ji do souvislostí. Podle poznatků moderních historiků (je to téměř 60 jmen) otevřeně a nezaujatě. V parádním knižní a grafickém zpracování.
Předmluva
Jenom dvacet let. Co to znamená v životě člověka a co v existenci státu? Vznik Československa byl českou společností vnímán jako zasloužené vítězství, jako splnění odvěkého snu, jako odplata za dávné křivdy a bezpráví, jako začátek nových dějin. Metafora narození korespondovala s podobenstvím životních etap člověka: republika byla zobrazována nejprve jako dítě v kolébce a v roce 1928 to již byla desetiletá, moderní dívka. V poválečné době mládí tím spíše symbolizovalo nadějnost lepších časů.Prezident Tomáš G. Masaryk se díval na život jednotlivce i společnosti sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti) a přál si, aby republice bylo dopřáno alespoňpadesát klidných let nerušeného vývoje.
Československá republika dostala do vínku nesourodé oblasti. České země zdědily jiný právní a administrativní systém než Slovensko a Podkarpatská Rus. Jednotlivé části nebyly dostatečně propojeny infrastrukturou a měly diametrálně odlišnou hospodářskou orientaci, strukturu a úroveň. Multinacionální stát se skládal z obyvatelstva odlišných mentalit a náboženství. To vše znamenalo výzvu, jak upravit vzájemný poměr těchto segmentů, vytvořit z nich funkční celek a vyrovnat se s dědictvím monarchie.
Vznik nového státu přitom neznamenal jen změnu správních a hospodářských poměrů: osamostatnění se provádělo pod heslem „odrakouštění“ a bylo také silně spjato s hodnotami demokracie. Postupně dospívaly první republikánské generace, na jejichž výchovu měl vliv Masarykův humanismus. Snahu, aby se identifikovaly s republikou, ovlivňovalo mnoho faktorů: situace v okolních zemích, kondice samotného státu, ale také čas. Měřeno věkem člověka, stálo v roce 1938 Československo teprve na prahu dospělosti a už bylo vystaveno zásadní životní zkoušce v podobě mnichovskékrize.
Přestože bylo první republice nakonec dopřáno jen dvacet let, byla a dodnes je vnímána jako významná etapa českých a slovenských dějin, jako jakýsi jejich uzlový bod. Její minulost nás stále obklopuje. Bydlíme v domech postavených pro její občany, Karel Čapek je povinnou školní četbou a pojem „Mnichov“ zůstává i po osmdesáti letech ztělesněním národního traumatu s výrazným symbolickým významem v obecně používaném jazyce. S tématem meziválečného Československa je spojeno také hledání a utváření tradic a diskuze o principu a smyslu demokracie. Pokud bychom si položili otázku, jaká byla první republika, mohli bychom ji chápat také jako dobový projekt modernity a víry v pokrok. K tomu je však třeba sledovat, jaká byla základní orientace společnosti a zároveň zachytit její mnohotvárnost.
Zvláště v prvním desetiletí po listopadu 1989 přitahovala první republika nebývalý zájem veřejnosti i odborných kruhů. Možná proto, že společnost hledala, k čemu se má vracet, na co chce navazovat, zajímalo ji, o čem se dlouho nesmělo svobodně mluvit. První republika se jevila jako ideální vzor a zároveň byla dosud žitou pamětí nejstarší generace. Také historiografie se v devadesátých letech zaměřovala na tradičně pojímané politické dějiny, které nahlížela především pojmy český/československý národ – demokracie – samostatnost. Z meziválečného období převzala metaforu republiky jako „ostrova demokracie“. Ostrov přitom naznačoval výlučnost, nesoucí v sobě sebevědomí a zároveň zranitelnost, izolovanost či osamocení.
Počátkem 21. století konečně vznikla první souhrnná a korektní zpracování dějin první republiky (syntézy Zdeňka Kárníka a Antonína Klimka), současně se však ukazovalo, že česká historiografie začíná svou pozornost přesouvat hlavně do oblasti soudobých dějin let 1945 až 1989, a to i kvůli větším kontroverzím, které tato doba ve veřejné diskuzi vzbuzovala. Přesto zájem o první republiku nikdy nevymizel, a navíc jako by tímto zdánlivým upozaděním získalo její dějepisectví prostor k zamyšlení a transformaci. Tradičně pojímané vyplňování „bílých míst našich dějin“ sehrálo důležitou úlohu, přibližně od přelomu tisíciletí ovšem historická věda nadále také rozšiřuje své přístupy o komplexnější geografické, časové a diskurzivní rámce.
Tato publikace chce Republiku československou představit v její komplikované rozmanitosti. Spolupracovalo na ní přes šedesát českých i zahraničních autorů, z nichž každý může mít nejen odlišný pohled na události, ale i metodologický přístup nebo způsob vyprávění. Velký autorský tým sice neumožňuje jednotný výklad, zato nabízí pestrost pojetí. Během diskuzí o struktuře a tématech knihy jsme se členy redakční rady také zvažovali, zda psát knihu jako vyprávění od začátku do konce, nebo ji rozdělit tematicky. Oba přístupy měly svá opodstatnění. Kdyby však byl příběh republiky vyprávěn pouze podle časové osy, přišli bychom o možnost odbočit a věnovat se zvlášť některým problémovým okruhům. Zvolili jsme proto kompromis a chronologické členění je přerušováno zastaveními u určitých fenoménů. Každou z kapitol je možné číst také jako samostatný esej; a pokud jsou proto některé události v knize připomínány opakovaně, pak se to děje z jiných perspektiv.
Název knihy Republika československá byl inspirován oficiálním názvem státu, přijatým ústavou roku 1920. Bylo nám víceméně jasné, čím vyprávění o první republice začít, více jsme ale diskutovali o tom, kde knihu ukončit. Zda tragédií Mnichova, či až následným bezútěšným epilogem takzvané druhé republiky, kterou lze pojímat i jako prolog k ještě větší válečné katastrofě. Naše kniha nakonec zahrnuje rovněž připomenutí pomnichovského období, a ukazuje tak i na nesamozřejmost demokracie, zrádnost politické moci a křehkost lidských osudů.
editoři Dagmar Hájková a Pavel Horák
26.10.2018