Po 85 letech nový český překlad Celinovy Cesty na konec noci

Tomáš Weiss

Blíží se jedna z literárních událostí letošního podzimu - nový překlad Celinovy prvotiny Cesta na konec noci, který po 85 letech od překladu Jaroslava Zaorálka (Cesta do hlubin noci), přeložila největší česká znalkyně jeho díla Anna Kareninová. První překlad Célinova díla byl před lety právě do češtiny: Cesta do hlubin noci vyšla u Borového v roce 1933, rok po vydání francouzského originálu.

"Česká překladatelská škola mistrů první republiky a následných dekád zanechala jako součást naší kulturní paměti výjimečná díla. Přesto její posun ke slovanskému sentimentu je patrný. Jsem přesvědčena, že pro českou překladovou literaturu nastává čas devízy „přesnost je básnivost“, která by hlavně západní a někde i dálněvýchodní literatury podala ve stylově méně snivé podobě. " Anna Kareninová, pro Host 6/2011

Převratnost Célinovy první prózy v době svého vydání tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování, řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne „řádně“ vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“, jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a „nesmírný demoliční podnik“ (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.

Ukázka z knihy:

Ferdinand se jde jako lékař radit s učenci vědeckého ústavu:

Jak to trvalo už asi sedmnáct dní ta Bertíkova nemoc, řekl jsem si, že přece jenom udělám dobře, když se zajdu zeptat, co říkaj takovýmu případu tyfu v Ústavu Biodureta Józsefa, a požádám je zároveň o nějakou tu radu a možná dokonce o vakcínu, kterou mi snad doporučí. Tak udělám všecko, zkusím všecko, i prapodivný prostředky, a jestli Bertík umře, snad mi pak nikdo nebude moct nic vyčítat. Došel jsem tam k tomu Ústavu na druhým konci Paříže za La Villette jednou ráno kolem jedenáctý. Napřed mě poslali skrz jedny laboratoře a další laboratoře hledat jistýho učence. V laboratořích ještě nikdo nebyl, ani učenci ani veřejnost, jenom samý překocený předměty v hrozným nepořádku, mrtvolky rozpáraných zvířat, špačky od cigaret, otlučený plynový hořáky, klece a skleněný nádoby, ve kterých se dusily myši, křivule, pohozený kelímky, polámaný židličky, knihy a prach, a ještě a pořád špačky od cigaret, jejich zápach a puch ze záchodků převládaly nad vším. (...)

Nakonec přišlo jako první několik posluhů z pomocného personálu, některý z nich už nesli ve velkých síťovkách proviant z nedalekýho trhu a courali se dovnitř. A pak prošli mřížovou branou taky učenci, ještě loudavější, ještě zdrženlivější než jejich skromní podřízení, v malých skupinkách, špatně oholený a šeptaví. Rozcházeli se po chodbách, kde otírali malbu. Starý šedivějící školáci, co se vracejí do školy, s deštníkem v ruce, zpitomělí pedantskou rutinou, zoufale nechutnými úkony, přikovaný za nuznej plat a po celej zralej věk v kuchyňkách na pěstování mikrobů k ohřívání tý věčný bublaniny zeleninových odpadků, přidušených morčat a všelijakých jiných shnilotin.

Sami byli koneckonců taky už jenom staří, ochočení a obludní hlodavci ve svrchníku. Sláva se dneska usmívá skoro jenom na boháče, ať jsou to učenci nebo ne. Plebejci Vědy mohli spoléhat jenom na to, že je v činnosti udrží vlastní strach o místo v tý teplý, slavný a vykolíkovaný rasovně. Nade vše jim záleželo na Titulu úředně uznaných učenců. Na Titulu, pro který jim místní lékárníci ještě sem tam svěřovali různý, ostatně skoupě honorovaný, analýzy moči a chrchlů svýho zákaznictva. Učencův ušmudlaný vedlejší výdělek.

Hned po příchodu se metodický badatel chodil na několik minut obřadně sklonit nad žlučovitý a zkažený králičí vnitřnosti z minulýho týdne, králíka takhle postaru vystavovali doma v jednom koutě místnosti jako kropenku odpadu. Když jejich zápach začal být už opravdu nesnesitelný, byl obětován jiný králík, ale dřív ne, z úsporných důvodů, jejichž otěže držel fanaticky v rukou hlavní sekretář ústavu profesor Zažlout.

Některý zdechlinky díky tomu, kvůli týhle šetrnosti, musely podstupovat neuvěřitelný rozklad a průtahy. Všecko je otázka zvyku. Dobře vytrénovaný laboratorní sluhové byli hnilobě a jejím zápachům přivyklí už natolik, že by si byli docela dobře vařili i v rakvi zrovna pilně pracující. Tyhle skromný pomahači velikýho vědeckýho bádání byli v tomto ohledu dokonce ještě šetrnější než sám profesor Zažlout, třebaže to byl proslulej skrblík, a poráželi ho jeho vlastní zbraní, když si například na plynu z jeho laboratorních pícek kuchtili všelijaký vlastní polívky a jiný takový nebo ještě nebezpečnější šlichty vyžadující dlouhý vaření.

Když učenci dokončili roztržitou prohlídku střev obětního morčete a králíka, dospěli pozvolna k druhému aktu svého každodenního vědeckého života, totiž k cigaretě. Tedy k pokusu o neutralizaci okolních smradů a nudy tabákovým dýmem. Od špačka ke špačku učenci kolem pátý přece jenom dospívali ke konci svého pracovního dne. Hnijící vnitřnosti se zas opatrně vkládaly nahřát do rozviklaný pícky. Sluha Oktáv si zabalil pěkně naměkko uvařený fazole do novin, aby s nima mohl beztrestně projít kolem domovnice. Filuta. Do Garganu si nesl hotovou večeři. Učenec, jeho pán, ještě cosi nesměle, jakoby pochybovačně, vepsal do rohu zápisů o pokusech, pro příští vědecký pojednání, zhola zbytečný, který však ospravedlňovalo jeho přítomnost v Ústavu a ty nuzný výhody, co mu přinášela, otrava to bude, ale přece jenom se k ní bude muset co nevidět odhodlat před nějakou tou Akademií, navýsost nestrannou a nepředpojatou.

Pravý učenec potřebuje průměrně dobrých dvacet let, než učiní velký objev, totiž než se přesvědčí, že zanícení jedněch vůbec netěší druhé a že na tomto světě každý posílá do horoucích pekel to, v čem si libuje soused.

Vědecký zanícení, promyšlenější a chladnější než ostatní, je zároveň ze všech nejnesnesitelnější. Ale když už si člověk vydobyl teplý místečko, na kterým může za pomoci jistý přetvářky žít, byť dost nuzně, musí vydržet nebo se smířit s tím, že pojde jako morče. Zvyky se ujímají rychleji než odvaha a hlavně zvyk baštit.

(...)

Po Ústavu jsem tedy hledal jistýho Parapina, jelikož jsem z Rancy přijel právě za ním. Parapinovi byly v jeho specialisovaným prostředí přiznávány velké vědomosti. Znal dopodrobna všecko, co se týkalo tyfosních chorob, ať u zvířat nebo u lidí. Proslulým se stal už před dvaceti lety, v době, kdy jistí němečtí autoři jednoho krásnýho dne přišli s tvrzením, že isolovali živý Eberthovy bacily z vaginálních výměšků osmnáctiměsíčního děvčátka. To bylo v říši pravdy pozdvižení! Šťastný Parapin rázně kontroval jménem Národního ústavu ve lhůtě co nejkratší a toho němčourskýho fanfaróna obratem překonal, jelikož on, Parapin, vypěstoval téhož bacila, ale jako čistou kulturu a ve spermatu dvaasedmdesátiletýho invalidy. V tu ránu se proslavil a od tý doby mu už stačilo, aby se až do smrti udržel v popředí, sepsat pravidelně několik nečitelných sloupců do odborných časopisů. Což taky, ostatně bez potíží, od toho hrdinského a šťastného dne dělal.

 (...)  Doufal jsem, že mi snad bude s to dát radu předního odborníka stran léčby Bertíkova případu, který mě doopravdy pronásledoval. Rozhodně jsem cítil, že zachránit před smrtí Bertíka by mi bylo mnohem milejší než zachránit dospělého. Člověk se nikdy moc nezlobí, když umře dospělý, zas je na světě o jednoho mizeru míň, řekne si, kdežto u dítěte to přece jenom není tak jistý. Je tu budoucnost.

Parapin, když jsem mu pověděl o svý nesnázi, projevil velikou ochotu mi pomoct a zaměřit mou vachrlatou terapii správným směrem, jenže za těch dvacet let poznal o břišním tyfu tolik věcí a tak různých a tak často si odporujících, že pro něj teď bylo velice neschůdný a takřka až nemožný formulovat o týhle tak všední chorobě a o jejím léčení sebemenší jasný nebo kategorický úsudek.

„Tak především, vy, milý kolego, věříte na séra? zeptal se mě do začátku. Nu? Co myslíte?… A co vakcíny?… Zkrátka, jaký je váš dojem?… Vynikající učenci dnes nechtějí o vakcínách už ani slyšet… To je troufalé, kolego, zajisté… Taky si to myslím… Ale co? Co? Přece jenom? Nemyslíte, že v tomhle negativismu je trocha pravdy?… Co o tom soudíte?“

Věty mu vystupovaly z úst strašnými skoky v obrovských lavinách chrčivých r.

Zatímco se jako lev zmítal mezi dalšíma zuřivýma a zoufalýma hypotesama, zrovna pod našima okny prošel slavný sekretář Zažlout, který tehdy ještě žil, precisní a zachmuřený.

Jak ho Parapin zahlédl, honem mi spěchal povědět, jak hrozný odpor v něm pouhý každodenní pohled na toho Zažlouta, jinak všeobecně oslavovaného, budí.  A nemohl jsem už zabránit tomu, aby mi Parapin sáhodlouze nelíčil nenávistné podrobnosti o tom tatrmanském badatelském řemesle, který byl nucenej dělat, aby měl co jíst, nenávist to byla opravdu přesnější, vědečtější než nenávisti, co vycházejí z jiných lidí zaměstnaných za podobných okolností v kancelářích nebo v obchodech.

(...) Pak se pozvolna chystal k odchodu. A tu si zas vzpomněl, že jsem ho navštívil v nějaké velice určité a naléhavé věci. „Pravda, řekl, nudím vás tady svými trampotami a zapomínám na vašeho pacienta! Ale konec konců co vám mohu říct, co byste ještě nevěděl! Je tolik nejistých teorií a sporných zkušeností, že rozum vlastně přikazuje nevybírat! Dělejte tedy, co můžete, pane kolego! Ostatně já, mohu vás důvěrně ujistit, mně už se celý tenhle tyfus začíná nadmíru protivit! Neumíte si to představit! Když jsem se tyfem začal v mládí zabývat, bylo nás v tomhle oboru jenom několik badatelů a mohli jsme se celkem snadno spočítat a navzájem se prosazovat… Ale dneska, co vám mám povídat! Přicházejí až z Laponska, můj milý! z Peru! A den ode dne jich je víc! Po celém světě jsou odborníci! V Japonsku je vyrábějí sériově! Svět se před mýma očima ani ne za pár let proměnil v hotový babylón povšechných prapodivných publikací na totéž už tolikrát přemílané téma. Smířil jsem se s tím, abych si udržel a jak se dá uhájil své místo, že posílám zas a znovu týž článek z jednoho kongresu na druhý, z jednoho časopisu do druhého a pozměním v něm jen vždycky ke konci sesóny nějakou drobnou a podružnou maličkost… Ale věřte mi, pane kolego, tyfus je dneska zprofanovaný jako mandolína nebo banjo. Na chcípnutí je to, věřte mi! Každý si chce zahoust svou písničku! Ne, radši se vám k tomu přiznám, necítím už sílu se dál štvát, abych dožil, hledám už jenom nějaký koutek pro pokojné bádání, které mi nevynese ani nepřátele, ani žáky, ale tuhle nevalnou vědeckou slávu bez závisti, se kterou se spokojím a kterou velice potřebuji. Mezi jinými hloupostmi jsem pomýšlel na srovnávací studium vlivu ústředního topení na hemoroidy v zemích severních a jižních. Co tomu říkáte? Z hlediska hygieny? Životosprávy? Tohle je dneska v módě! není-liž pravda? Takovou nějakou studií, slušně rozvedenou do náležité délky, bych si usmířil Akademii, o tom jsem přesvědčený, většinou jsou tam dědkové, které problémy topení a hemoroidů musejí zaujmout… Že by mě za to Akademie vyznamenala některou ze svých cen za hygienu? Vím já? Deset tisíc franků? Co? Mohl bych si zajet do Benátek… Víte, já byl v Benátkách zamlada, můj mladý příteli… Ale ano! Hyne se tam hlady zrovna jako jinde… Ale ve vzduchu je tam nádherná vůně smrti, na kterou pak člověk hned tak nezapomene…“

Z ulice jsme se zas museli rychle vrátit zpátky, protože zapomněl galoše. Tím jsme se opozdili. A pak jsme spěchali k nějakýmu místu, o kterým se mnou nemluvil.

Dlouhou Vaugirardovou ulicí posetou zeleninou a smetím jsme došli na okraj náměstí obklopeného kaštany a strážníky. Vklouzli jsme do zadní místnosti malý kavárničky a Parapin si tam dřepl k oknu schovanej za záclonku.

„Je pozdě! řekl zklamaně. Už jsou pryč!

— Kdo?

— Ty žáby z lycea… Některé jsou roztomilé, víte… Znám jejich nohy nazpaměť. Nežádám si na závěr života nic jiného… Pojďme! Dneska se už nedá nic dělat…“

A rozešli jsme se jako opravdu dobří přátelé.

Přeložila Anna Kareninová

 

19.10.2018