Opět se hlasí Neviditelný výbor
Tomáš Weiss
"Kapitalismus ke svému prospěchu rozvrátil zbytky sociálních vazeb. Oblast politické reprezentace se uzavírá. Zleva doprava tatáž nicota, buď v silácké, nebo svatouškovské póze, tytéž laciné figurky, které obměňují své projevy podle nejnovějších objevů marketingových oddělení." Tolik Neviditelný výbor, sdružení kolem francouzské anarchistické scény, oblíbené čtení předsedy Ústavního soudu ČR. Teď je tu další kniha - Našim přátelům.
Kniha podává analýzu společenského prostředí po spuštění „ekonomické krize“. Tu popisuje ne jako morovou ránu, která na dnešní globalizovanou ekonomiku cyklicky dopadá, ale jako nástroj, kterým se to neblahé, co globalizace přináší, utužuje. Stav krize je prý udržován těmi, kteří z takové situace profitují. Ekonomicky, tedy i politicky.
Upřímně řečeno - není úplně snadné v tom našem postkomunismu číst o tom, že by se podařilo dnešní svinstva globálního světa odstranit a nainstalovat něco spravedlivého. Reál problém ale je, že si stávající systém dovoluje na svoje občany opravdu příliš - a je skoro nemožné zjednávat nápravu.
ukázka z Našim přátelům:
1.O tom, že krize je způsobem vládnutí
1. My jiní revolucionáři jsme velkými paroháči moderní historie; člověk je vždy tak či onak spoluviníkem vlastního paroháčství. Je to skutečnost bolestná, a proto také všeobecně popíraná. Měli jsme slepou víru v krizi, víru tak slepou a tak starou, že jsme si nevšimli, jak ji neoliberální řád proměňuje v hlavní oporu svého arzenálu. Marx krátce po 1848 napsal: „Nová revoluce je možná jen jako následek nové krize. Obě jsou však stejně jisté.“ A skutečně stráví zbytek svých dní tím, že bude při sebemenší křeči světové ekonomiky prorokovat poslední velkou krizi kapitálu, které se nikdy nedočká. Stále ještě existují marxisté, kteří nám prodávají současnou krizi jako onu „The Big One“, kteří nám přikazují stále čekat na jejich podivnou verzi Posledního soudu.
„Pokud chceš prosadit změnu,“ radil Milton Friedman svým Chicago Boys, „vyvolej krizi.“ Kapitál se krizí ani v nejmenším neobává, naopak se je dnes pokouší experimentálně vyvolávat. Jako se řízeně uvolňují laviny, aby se rozhodlo o okamžiku jejich pádu a kontroloval jejich dosah. Jako se vypalují planiny, aby se zajistilo, že požár, který je ohrožuje, uhasne sám nedostatkem hořlavého materiálu. „Kdy a kde“ je otázkou příležitosti nebo taktické nutnosti. Je všeobecně známo, že již krátce po svém jmenování v roce 2010 začal ředitel Elstatu, řeckého statistického úřadu, falšovat data, jež zveličovala míru řeckého státního dluhu, aby ospravedlnil intervenci Trojky. Je tedy faktem, že „krize státních dluhů“ byla spuštěna člověkem, který byl v dané době stále agentem oficiálně placeným MMF, institucí, jež domněle „pomáhá“ zemím, aby se ze zadlužení dostaly. Záměrem bylo otestovat v reálných poměrech konkrétní evropské země neoliberální projekt kompletní přeměny společnosti a účinky řádné politiky „strukturálního přizpůsobení“.
Se svými lékařskými konotacemi byla krize po celou moderní dobu přirozenou věcí, která se objevovala neočekávaně nebo cyklicky, přičemž stanovovala lhůtu pro rozhodnutí, rozhodnutí, které by ukončilo všeobecnou nejistotu kritické situace. Konec byl v takovém případě buď dobrý, nebo špatný, podle účinnosti zvolené léčebné metody. Kritický moment byl také momentem kritiky – krátkého mezidobí, kdy probíhala otevřená debata o povaze symptomů a o metodě léčby. K ničemu takovému už v současné době nedochází. Lék už neslouží k ukončení krize. Naopak, krize je spouštěna s výhledem na nasazení léku. Dnes se mluví o „krizi“ vzhledem k tomu, co se zamýšlí restrukturovat, stejně jako se za „teroristy“ označují ti, na které se chystá úder. „Krize předměstí“ ve Francii v roce 2005 tak ohlašovala největší urbanistickou ofenzivu za posledních třicet let, namířenou proti takzvaným „předměstím“ a řízenou přímo ministrem vnitra.
Diskurz krize v podání neoliberálů je diskurzem dvojsmyslným – sami mezi sebou raději mluví o „dvojí pravdě“. Na jedné straně je krize oživujícím momentem „tvořivé destrukce“, vytvářející příležitosti, inovace, podnikatele, z nichž přežijí jen ti nejlépe motivovaní, nejsoutěživější. „To je patrně vlastní poselství kapitalismu: ‚tvořivá destrukce‘, odmítnutí zastaralých technologií a staromódních výrobních způsobů ve prospěch nových, je jediným způsobem jak pozdvihnout životní úroveň (…) Kapitalismus vytváří konflikt v každém z nás. Jsme střídavě agresivními podnikateli a pecivály, kteří ve své nejhlubší podstatě dávají přednost méně soutěživé a stresující ekonomice, v níž by všichni vydělávali stejně,“ napsal Alan Greenspan, ředitel amerického FEDu v letech 1987 až 2006. Na druhé straně působí diskurz krize jako politická metoda správy a kontroly populace. Permanentní restrukturace všeho – organizačních schémat i sociálních dávek, podniků i městských čtvrtí – je jediným způsobem, jak trvalým rozvracením existenčních podmínek organizačně zajistit neexistenci nepřátelské stany. Rétorika změny slouží ke zničení jakýchkoli zvyklostí, k přetrhání všech svazků, k rozvrácení každé jistoty, k odrazení od každé solidarity, k udržování chronické existenční nejistoty. Odpovídá strategii, kterou lze vyjádřit těmito slovy: „Permanentní krizí předcházet jakékoli krizi skutečné.“ Ta je na každodenní úrovni příbuzná dobře známé protivzbouřenecké praxi „destabilizace za účelem stabilizace“, jež pro autority spočívá v záměrném vyvolávání chaosu, aby nastolení řádu bylo žádanější než revoluce. Od mikromanagementu po správu celých zemí je populace udržována v jistém stavu permanentního šoku, který vede k trvalému otřesu a pocitu opuštěnosti, následkem čehož je možno si s každým a se všemi dělat víceméně cokoli. Masová deprese, která v současnosti postihuje Řeky, je záměrným produktem politiky Trojky, a nikoli jejím vedlejším efektem.
Jestliže se jistí komentátoři zesměšnili tím, že v souvislosti s prasknutím podvodu subprimes zbrkle vyhlašovali „smrt neoliberalismu“, bylo to proto, že nepochopili, že „krize“ není ekonomickým faktem, ale politickou technikou vládnutí. Nezažíváme krizi kapitalismu, ale naopak triumf kapitalismu krize. „Krize“ znamená: vládnutí je na vzestupu. Stává se ultima ratio toho, kdo vládne. Modernita vše poměřovala s ohledem na dřívější zaostalost, ze které nás údajně hodlala vyvést; dnes se vše poměřuje s ohledem na její blízké zhroucení. Když vydělíme dvěma plat řeckých státních úředníků, lze z toho vyvodit, že by stejně tak bylo možno neplatit je už vůbec. Pokaždé, když se francouzským zaměstnancům prodlouží doba penzijních odvodů, děje se to pod záminkou „zachování penzijního systému“. Současná krize, permanentní a všestranná, už není klasickou krizí, rozhodujícím okamžikem. Je naopak koncem bez konce, trvalou apokalypsou, neomezeným, různě účinným pozastavováním skutečného zhroucení, a tedy permanentním výjimečným stavem. Dnešní krize už nic neslibuje; směřuje naopak k tomu, aby kohokoli, kdo vládne, osvobodila co do zvolených prostředků od veškerých omezení.
10.10.2018
